12. kapitola - Ponorná

12. kapitola
Ponorná

Tma se rozptýlila. Kadeře tůně se rozpletly a sklouzly Šárce po tváři. „Ty jsou moje,“ napadlo ji mimoděk a přitom vykopla oběma nohama. Světlo se před ní kolébalo. Jeho podnapilá lucerna ji k sobě táhla.
Šárka se odrazila vzhůru. Noha jí sklouzla mezi kluzkými větvičkami. Možná kořeny. Proutím? Potom se jí do mysli vloudily kosti. Rychle máchla rukama.
Měla pocit, že ji někdo tlačí do zad, ale v dobrém. Slunce, na které mžourala, bylo rozhodně dobré. Slibovalo vzduch.
Všechna ta voda okolo. Šárka cítila, jak jí svírá krk. Plíce měla v jednom ohni.
Natáhla se k hladině. Zelené pruhy vlály ve větru. Nad hlavou měla srdce leknínů. Kdyby mohla, popotahovala by se za jejich stonky k hladině. Byla to hloupost, ale připomínaly jí lana. Viděla, jak bubliny jejího dechu stoupají. Musela jen za nimi, a tak zabírala, jak ji to učil loni v létě táta, rukama, nohama, a kal se držel stranou.
Pak ji ruce, jež ji vlídně popostrkovaly, popadly a trhly jí zpátky.
„Vodník!“ zabublala a rychle sklapla pusu.
Vychrlí na něj ty plameny, které už jí vyskakovaly až do krku.
Vodník ji otočil a vlekl ji dolů.
Jenže se spletla.
Musela se splést.
Světlo bylo i dole.
Svět se podivně překulil a ona s ním. Protože dvě hladiny tu být nemohly.
Nemohla být vybíravá. Vykopla nohama znovu. Teď to nebyl kořen, ale noha.
Vodník se nakopnutím nedal rozhodit a táhl ji vší silou.
Teď už se ale hladina rozplývala. Všude byly řasy. A Šárka semkla ty svoje, aby ji rostliny nešvihly do očí.

Něco jí zabušilo do hrudi.
Otevřela oči a zplihlý vodník se usmál. Ona však ještě plula a na chvilku se potopila do té tmy.
Při dalším nárazu z ní vyletělo „humf!“ následované vodou. Obrátili ji na bok. Lidi, kterým patřil les rukou kolem.
„Šárko! Holčičko.“ To byl tátův hlas.
Zvedli ji do sedu.
Zvedl.
Když zamrkala, vykouzlila tátu přímo před sebou. A hned na to se na něj začala kašlat. Táta ji praštil do zad a vypadal omluvně se silnou příměsí paniky.
Po chvíli dokázala z krátkých sípavých zvuků vyloudit dlouhé, a když sklopila pohled k zemi, nebyl na ní čolek ani karas, kteří z ní mohli při téhle příležitosti vypadnout.
„Podejte mi plášť!“ křikl táta.
Vida, taky provedl kouzlo. Najednou ji zahalila suchá látka.
Oheň v krku byl bezpečně uhašený, zato tam teď stála voda. Šárka znovu zachroptěla a rozhrkaně se nadechla. Cítila bahno i v nose.
„Probuď se, princezno,“ nabádal ji kdosi.
„Já přece nespím,“ odpověděla by, kdyby neměla tak těžký jazyk. Jako kdyby hodiny bez přestání mluvila, což byl holý nesmysl. To nebylo v lidských silách. V jejích rozhodně ne.
A tak jenom zvedla hlavu znovu. Uviděla zelenou postavu, ze které kapala voda. Vodník ji vytáhl z jezera? Při všech těch dnešních překvapeních by se mohla objevit chaloupka na kuřích nožkách a odnést ji domů. Šárka by se v ní opřela o pec, aby se zahřála.
„Hlavně klidně dýchej. Vydrž to, ano?“ naléhal na ni táta.
Chtěla zvednout ruku a prstem mu vymazat tu vrásku na čele. Místo toho se snažila dělat, co po ní chtěl. Musela ve vodě polknout nějaké kameny, které se jí teď převalovaly pod žebry a vydávaly znepokojivé zvuky.
„Nádech,“ radil jí táta naléhavě a kolem se hemžily boty. „Nádech,“ připomněl jí táta znovu. „A výdech,“ dodal a sám vydechl přímo vzorově.
Zvláštní, znovu se učit něco, co jí šlo vždycky samo a nevyžadovalo to velké přemýšlení. Teď se soustředila přímo pekelně.
Nakonec ji táta zvedl v náručí, jako kdyby byla úplný drobek. To bylo hezké. S tím se úplně spokojí. Pec nechá na jindy. Položila hlavu na tátovo teplé rameno. Až teď jí došlo, že je stejně nacucaný vodou jako vodník.
Na rozbahněné hladině pluly místo leknínových listů tmavé cáry řas a kůry ze dna a kolem se skláněly smrky. Žádné zelené proutky vrb. Divné. Tam zdola to vypadalo úplně jinak.
Jen si to uvědomila, ocitla se na koni. Muži ji zvedli a táta ji sevřel znovu v náručí.
„Jde to? Sedí se ti dobře?“ zeptal se a Šárka vydechla, pokud možno, souhlasně.
Táta navzdory zmáčenému oblečení hřál. Za víčky se jí mihl odlesk zbroje a nos jí zaplnil ostrý pach ostrých věcí. „To už tu bylo,“ vzpomněla si. „Kdysi dávno.“ Stulila se mu k hrudi. Jasně že pro ni přijel i teď. Bylo to od něj velmi milé a pozorné a vůbec…
Studila ji noha. Pohnula prsty a bota nikde. Táta říkal hlasitě něco o tom zatraceném koni a prý ať ho najdou.
Potom otočil svého nezatraceného koně a Šárka zahlédla vodníka znovu. Vážně by čekala, že jeho přítomnost vzbudí větší ohlas.
Vodník zvedl ruku a mávl na ni. Prameny černých vlasů se mu lepily k hlavě. Byl docela mladý, na poměry dospělých.
„Děkuji ti,“ řekl mu táta ochraptěle. „Nikdy ti to nezapomenu.“ Pak chvíli mlčel a Šárka k němu opatrně zvedla hlavu. I když ji spíš nechala spadnout na jeho paži. Byl bledý a ret se mu třásl.
„Veličenstvo?“ ozval se znepokojeně kdosi vpravo.
„Rád jsem pomohl,“ odpověděl vodník. Hluboce se uklonil a v ruce mačkal velmi žalostně zmoklý lovecký klobouk.
Velmi žalostně zmoklá Šárka zasípěla znovu. Jednak jí nic jiného nezbývalo, jednak ji fascinovalo, jaké zvuky vyluzuje.
Táta ožil. „Promiň,“ řekl jí. „Odměna tě nemine.“ To patřilo pro změnu vodníkovi, z něhož se vyklubal lovec.
Šárka si chtěla udělat jakousi důležitou poznámku, ale nedařilo se jí pořádně podchytit proč. A pak už se hopkavě řítili s tátou pryč.
„Prokleté bažiny. Přichází z nich jenom zlo,“ mumlal táta nad její nadskakující hlavou.

Možná měl pravdu a ve vodě bylo něco špatného. Potom, co ji doma uložili do postele, přispěchal mistříček. Prohmatal jí hrudník, a když protestovala, zamumlal něco o natlučených žebrech. Pak jí odposlouchával plíce, načež mumlal k tátovi a Anně, která postávala u nohou postele a opakovala, jestli má něco přinést.
Šárka jí řekla, že ztratila botu. Anna ale její narážku nepochopila, nebo možná neslyšela. S polospánkem je ta potíž, že nevíte, jestli už člověka pustil ze spárů, nebo ho ještě drží. A když ten trik párkrát zopakuje, jeden už netuší, kde je nahoře a dole a proč má jezero u všech všudy dvě hladiny a žádné dno.
Další potíž s polospánkem, polobděním je ta, že se věci podivuhodně mění. V jednu chvíli Šárku ukolébával tátův hlas. Poprvé po letech! Táta byl vždycky spíš přes příběhy, což byla škoda, protože uměl hezky zpívat. Jeho písničky byly jako med, po kterém zůstane na jazyku příslib zmizelých jar.

„Ptám se hvězdy v hloubi nebe,
kde ve světě najdu tebe.
Dívka v havraními vlasy
mou lásku v klícce odnesla si.“

Šárka tu písničku neznala, ale melodie zněla povědomě. Jako něco, po čem člověk marně tápe a nanejvýš si to pobrukuje v proutěných knihovnách. Ale tenhle hlas zněl na Šárku hlouběji a měkčeji, když odpovídal:

„Vyšla jsem si celá v bílém
přes hory, doly pustým krajem.
Na březích řek jsem usedala
a černé vody prohledala.

Vlna s vlnou zatančila,
má tvář se v nich zrcadlila.
Na západ mi hlava klesla,
srdce své jsem nenalezla.“