15 - Zrcadlo 2

Když se Harry snažil následující noci nenápadně proplížit skrz nebelvírskou společenskou místnost, ke svému překvapení zde narazil na Angelinu.
„Vím moc dobře, kam jdeš. A jdu s tebou,“ oznámila mu nekompromisně.
„Jak to myslíš, že jdeš se mnou?“
„Prostě jdu s tebou. Stejně jako včera.“
Co ji to popadlo?! Zavrtěl hlavou. „Ne. To nejdeš.“
„Ale jo,“ odmítla se nechat odbýt rusovláska. “Buď jdu s tebou, nebo jdu za profesorkou McGonagallovou.“
„Proč tam tak moc chceš?“ zeptal se Harry.
„Protože chci zase vidět Elevedays, alespoň v tom zrcadle.“
„Dobře,“ kapituloval Harry. „Ale něco za něco. Můžeš jít se mnou, ale chci vědět, co je to to Elevendays, o kterém pořád mluvíš.“
Zaváhala. „Eeeeeh… a můžu se spolehnout, že to vůbec, ale vůbec nikomu neřekneš? Chci tvoje čestné slovo.“
Podal jí ruku a Angelina ji stiskla.
„Tak jo, dobře. Tak jdeme, pojď.“
„Počkej, ale…“
„Mohl by sem někdo přijít. Bude to všestranně bezpečnější říct ti o Elevendays až tam. Jdeme!“

Zrcadlo bylo na svém místě.
Harry i Angelina se k němu nedočkavě vrhli.
Dívala se sama na sebe v malebné krajince, v dálce viděla říčku, která vždycky příjemně bublala a létě byla příjemně chladná, banánový háj a na něj navazující banánovou alej (tam opravdu rostly banánovníky), vedle sebe Aliin dům, který připomínal vrbový háj, ohromnou jabloň, na kterou s Lily v jednom kuse lezly…
„Zase vidíš sebe v tom tvém Elevendays?“
Přikývla. „A co vidíš ty? Zase svoji rodinu? A já tam jsem taky?“
„Jo, dokonce na tebe moje máma ukazuje.“
„Aha. To je zvláštní.”
„No to je zvláštní. A rád bych konečně věděl, co je to to tvoje slavné Elevendays.“
Angelina se zhluboka nadechla. „Elevendays je to místo, kde jsem vyrostla.“
„To mi tak nějak došlo, když o tom pořád mluvíš. Ale nechápu, proč po tom tak teskníš.“
Otočila se k němu. „Víš, Harry, žila jsem v Elevendays, co si pamatuju. Prý jsem se tam dostala ještě jako batole. A měla jsem úžasné dětství. Nejen proto, že tam byly Lucy, Lily a Katie – a taky několik dalších děvčat, ale hlavně tam bylo všechno tak… harmonické! Vlastně na Elevendays miluju úplně všechno. Tamější přírodu. A zvířata – zvířata jsou docela krotká, třeba takové ještěrky, které chodí po zadních. Asi takhle velké.“ Rukama ukázala velikost. „A mají takové malé ostré zoubky, a někdy ti okousávají palce u nohou, ale nebolí to, jen lechtá. Jsou přátelské. Všichni v Elevendays byli vždycky laskaví. Navíc mi tam šlo kouzlit. Tady… no, však víš, moc mi to nejde.“
„Kde je to Elevendays?“
Zaváhala. „Je… je jinde.“
„Jak jinde?“
„Prostě jinde. Já vlastně nevím kde, prošly jsme odtamtud portálem přímo do Děravého kotle.“
„Vy jste se z Hebrid přemisťovaly nějakým portálem, abyste potom jeli do Skotska vlakem?“
„Všichni přece jezdí vlakem, ne?“ O Hebridách taktně pomlčela.
„A proč tam, do toho Elevendays, normálně nemůžeš jet? Třeba na prázdniny?“
„Prostě nemůžu, Harry. Víš… tím portálem neprojde nikdo, komu je víc než jedenáct let, jedenáct dní a jedenáct hodin.“
Harry se tvářil nechápavě. „Proč tam nemůžeš jet nějak normálně, například lodí?“
„Myslím, že to nejde. Je to…“ ztišila hlas. „Trochu tajné místo.“
„Takže jsi tu zase, Harry?“ ozval se za nimi náhle Brumbálův hlas. „A dokonce s Angelinou!“
„Já - já jsem vás neviděl, pane profesore,“ zakoktal Harry.

A pak jim Brumbál vysvětlil, že to zrcadlo je zrcadlo z Erisedu a každý v něm vidí tu největší touhu, kterou má ve svém srdci. Angelině bylo celkem jasné, proč ona v zrcadle vidí sebe v Elevendays, ale naprosto nechápala, proč Harry vidí v zrcadle ji.
A popravdě řečeno ji to trochu děsilo.