Marcela

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ hlesne Naty zničeně.
„Zjistili jsme v katastru, že vlastníky těch spálených polí nic prvoplánového nespojuje,“ vysvětluje Františkův táta, „až ve starých pozemkových mapách je možné vodítko. Všechna původně patřila jedné rodině. O část přišli při pozemkové reformě, část nedobrovolně odevzdali družstvu.“
„To prostě není možné,“ zaboří Natálie hlavu do dlaní.
„Po revoluci se soudili, ale prohráli. Jasná křivda. Možný důvod k pomstě. A Natáliina spolužačka z Budče Marcela je jejich poslední potomek. Navíc je oheň.“
„Přece by nenapadla mě, jsme kamarádky,“ slzavě namítne Natálie, ale sama cítí, jak chabě to zní.
„Byly jste,“ pronese chmurně František.