19. Duchařina - Vysvětlení?

Když už jsem se nakonec odhodlal slézt, tak se mi chtělo zdrhout někam daleko. Nicméně asi přirozená deformace povoláním mne donutila jít obhlédnout to místo, kde se to všechno dělo. Vždycky jsem si myslel, že je to bývalá náves vesnice, kterou pohltilo rostoucí město, ale bylo zvláštní, jak ta náves najednou končila jakoby nikde, náhlým přechodem do polní cesty u slepého ramene Labe. A tady na tom místě se to všechno událo. Vybavilo se mi, že tu muselo být už něco podobného v tu sychvavou noc, kdy jsem si venku povídal s Lídou.
No, moc zblízka jsem to neobhlížel, neměl jsem na to odvahu. Radši jsem se vrátil k nemocnici, chtěl jsem si zase zalízt do koruny oblíbeného dubu. Cestou jsem uviděl na mezičce Lídu, asi na mne čekala.

„Už jsem se bála, že tě to semlelo taky,“ řekla bez úvodu.
Přisedl jsem si. „Ne, jen jsem očumoval, pěkně z daleka. Vůbec nerozumím tomu, co se stalo a co to je za divný místo.“
„Nevím, co to je za místo, jestli tam byl kdysi hřbitov, nevím. Ale je tam spousta zloby. Vždycky když jsem pěkně vzteklá, tak mě to tam táhne, ale nikdy jsem nebyla blíž než na poli za nemocnicí. Úplně si vybavuju, když jsem to viděla poprvé, to mě ten tanec strašně vyděsil. Kostí jsme si na anatomii užili až až, ale tohle bylo nějak úplně jiný, tý zloby, co tam je…“ Lída se trochu zarazila: „Ještě nikdy jsem Olinku neviděla, že by tam takhle někoho nechala. Pro děti si vždycky přijde nějaká babička z rodiny. Popravdě řečeno tomu taky vůbec nerozumim.“
„A tomu v nemocnici jsi rozuměla? Že zemřelo dítě, to jsem pochopil… “ zarazil jsem se „a ta matka – vypadala jako feťačka. Ale nerozumím tomu, co je nechtěňátko. Že matka to dítě nechtěla? Mohl to být ten důvod, proč se Olinka tolik zlobila? Nebo tam bylo medicinsky něco špatně?“ Nějak jsem neměl ani vhodná slova na otázky.
„Nebo kombinace toho všeho dohromady?" Lída pokrčila rameny. "Asi jsem to četla podobně jako ty. S matkou nebylo něco v pořádku, jestli to byla narkomanka to nepoznám, ale možná bys mohl mít pravdu – v těhotenství to může dělat hodně komplikací – předčasnej porod určitě. A že je péče o takovýhle pacienty extrémně náročná a daleko větší riziko toho, že se něco neuhlídá, protože personálu prostě dojdou nervy s takovou rodičkou, to si dovedu představit taky,“ povzdechla. „To nechtěňátko, to bude asi ten klíč – protože to vypadá, že o dítě neměl zájem nikdo – ani matka a asi ani nikdo z příbuzných.“
„To muselo být asi několik generací nechtěných dětí. Že by to děťátko Olinka neměla komu předat?“
Chvíli jsme oba přemýšleli.
Nakonec Lída začla váhavě: „Olinka je zvláštní. Na začátku mi moc pomohla se se vším srovnat a najít si zpátky svoje místo na světě, ale někdy z ní jde opravdu strach.
Když to vezmu ještě z jiného konce. Mám dojem, že duchové, co nemůžou jít v klidu spát a tak na světě zůstávají, jsou hodně různí. Jedna skupina je jako ty a já – život skončil něčím tragickým a my se nejsme schopní smířit s tím, co se stalo, a furt máme potřebu to nějak ovlivňovat. Druhá, dost velká skupina jsou ti, co tu zůstali za trest, protože nikdo z jejich příbuzných s nimi nechce nic mít. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli do té druhé skupiny tak trochu nepatří i Olinka – možná to byla andělíčkářka, ale i tam jsou věci, který se nechají pochopit, obzvlášť dneska se na to kouká, jako že nic. Určitě vím, jen to, že na tohle se jí nikdy ptát nebudu.“
Tak tímhle směrem jsem zatím nikdy neuvažoval, ale dávalo to smysl. I ten komentář, který na mne Olinka volala, když se vracela zpátky k nemocnici. Co všechno ve světě živých by se muselo změnit, aby se to děťátko narodilo do milující rodiny. Není v moci nikoho z živých ani nikoho z duchů tohle ovlivnit, pokud matka a její nejbližší to dítě nechtějí.

Najednou mi to došlo, tam nebyly jen kosti a cáry oděvů, zřetelně jsem si vybavil i provaz. Podíval jsem se na Lídu a kývl směrem ke Třebši. „Myslím, že tam kdysi bylo popraviště, proto ta zloba.“