Umění válčit a milovat

1. září 1997

Pracovna bradavického ředitele byla nezvykle tichá a v šeru, které tu panovalo těsně po západu slunce, působila nepřívětivě. Přesto nezapálil svíce, ani nerozžehl v krbu. Dlouhé minuty jen stál, jednou dlaní opřený o židli naproti stolu a s pohledem namířeným na velký portrét svého předchůdce.
Albus Brumbál na obraze jej nebral na vědomí. Stejně jako ostatní ředitelé a ředitelky pokojně dřímal ve svém rámu.
Přístroje na tenkých nožkách nebzučely a nerachotily. Bidýlko, kde obvykle odpočíval nádherný fénix, bylo prázdné. I stojací hodiny ustaly v chodu, když Brumbál navždy opustil tento svět – jejich ručičky se zastavily společně s jeho srdcem 13. června 1997 pět minut po půl jedenácté v noci.
Roztřesené nadechnutí, které se vydralo ze Snapeova hrdla, zaznělo do hrobového ticha nepříjemně hlasitě. Někteří lidé na obrazech sebou škubli a pootevřeli oči. Phineas Nigellus Black dramaticky zazíval, než rozlepil víčka. Jakmile to však udělal a spatřil Severuse, okamžitě se napřímil, uhladil si záhyby kabátce a narovnal klobouk.
„Tak je to tedy pravda! První žák Zmijozelu v ředitelském křesle od doby, co jsem odešel na věčnost! Gratuluji, gratuluji!“
„Ještě se do něj neposadil,“ ucedila Dylisa Derwentová.
„Však on se posadí!“ zpražil ji Phineas.
Snape mu věnoval studený pohled a očima sklouzl k Brumbálovi. Zjistil, že mu na rtech zpola zakrytých stříbrným knírem pohrává úsměv.
„Víte, jaká je vaše povinnost, Severusi.“
Snape obešel stůl a ztěžka dosedl do vysokého, zdobně vyřezávaného křesla, v němž tolikrát viděl sedět Albuse a v němž si sám připadal tak nepatřičně, vzdor všem svým dřívějším fantaziím. Ano, bývaly doby, kdy si představoval, jak tuhle funkci přebírá a jak vnáší řád tam, kde podle něj chyběl. Nikdy o tom ale neuvažoval vážně. Většinou k tomu docházelo, když ho Brumbál něčím parádně vytočil. Jakmile vychladl, uvědomil si své limity, i to, že by školu pravděpodobně nebyl schopen vést déle než pár týdnů, aniž by se zbláznil.
A teď tu seděl. S většími pravomocemi než kdy dřív, se čtyřmi stovkami studentů na krku, s desítkou učitelů na povel – učitelů, o kterých věděl, že mu nikdy nebudou doopravdy podřízení, natožpak loajální.
Byl sám.
Mezi mlýnskými kameny, jejichž drtivou sílu nyní pociťoval každou částečkou těla i mysli.
Vyčerpaný.
Znechucený.
A zoufale nepřipravený.

***

„Já ho zabiju!“ zařval Sirius, až se otřásly pánve a hrnce na zdech a paní Blacková ve vstupní hale propukla v hysterické bědování. „Zabiju ho! Parchanta zkurvenýho!“
Molly Weasleyová pohoršeně vyjekla a okamžitě upustila pekáč, aby mohla své dceři zacpat uši, neboť ze Siriuse se valila záplava dalších sprosťáren.
Ostatní jen mlčky přihlíželi jeho amoku. Artur složil hlavu do dlaní a bezradně vzdychal. Lupin svého přítele zamračeně pozoroval, nechával ho vybít si zuřivost na židlích a nádobí a hůlku měl vytaženou jen proto, aby s ní posléze uklidil.
„Siriusi,“ zkusil to Kingsley asi po dvou minutách, když jedna z těžkých litinových pánví o fous minula jeho hlavu. „Já chápu, jak moc tě to štve, ale –“
„Ne!“ zaryčel Black a nakopnul stůl. „Nechápeš vůbec nic! Kdyby to kohokoli z vás štvalo stejně jako mě, rozhodně bych nebyl sám, kdo se zvednul ze židle! Dřepíte tady a vzdycháte a vsadím se, že zase podniknete nic, abyste to zarazili!“
„Myslím, že udělat z kuchyně kůlničku na dříví není zrovna efektivní způsob boje proti novému režimu,“ ozval se Bill Weasley.
„Svůj vztek a frustraci jsi právě vyjádřil za nás za všechny,“ řekl Kingsley. „Tak si zase pěkně sedni a poslouchej. Postavit se Ministerstvu otevřeně je v téhle době srovnatelné se sebevraždou. Ba co víc, ohrozili bychom nejen sebe, ale i ostatní. Musíme je rozvracet zevnitř a útočit z podzemí. Jinak to nejde.“
„Budeme se dál schovávat jako krysy,“ uplivl si Sirius.
„No tak se nechej znovu zašít do Azkabanu!“ vybuchla Molly a všichni k ní překvapeně vzhlédli. „Tam nám jistě budeš co platný!“
„Víc než měsíc po něm pátráme, přísahali jsme mu pomstu –“
„Ty jsi mu přísahal pomstu,“ opravil ho klidným hlasem Bill.
„Zradil nás! Zabil Brumbála! A teď si nakráčí do jeho pracovny a má tu drzost prohlašovat se ředitelem! U všech třaskavejch prdelí, tohle mu přece nemůže projít! Tohle nemůžeme nechat jen tak!“
„Tomu, co se odehrálo na Astronomické věži, přihlížela jen hrstka Smrtijedů –“
„A Harry! Harry to přece viděl!“
„Ano. Tentýž Harry Potter, který je nyní v nemilosti, poněvadž Ministerstvo má pod palcem Ty-víš-kdo. Siriusi, je mi líto, ale nikdo kromě nás nezná pravdu.“
„Nezná nebo nechce znát,“ doplnil Billa Remus. „Ať tak či tak, Snape je v očích veřejnosti bezúhonným občanem a podle současného vedení Ministerstva tím nejvhodnějším kouzelníkem, který může Bradavice převzít. Koneckonců, učí tam 17 let, má se školou bohaté zkušenosti, zná dobře učitelský sbor –“
„Je to Voldemortova pravá ruka! U Merlinových špinavých kalhot, nemůžeme tu přece sedět a nic nedělat, zatímco on si tam natahá svoje kamarádíčky Smrtijedy a začne systematicky likvidovat všechno, co Brumbál vybudoval! Chcete nečinně přihlížet, jak dětem do hlavy nalívají protimudlovskou propagandu, jak je učí praktikám černé magie a trestají ty, co se postaví na odpor?“
„Když tam nebude Snape, bude tam někdo jiný, kdo se školou naloží podle Voldemortových představ,“ mínil Lupin. „Problém není Snape, problém je Voldemort.“
„Snape je další problém hned po něm,“ zahučel Black, nalil do sebe čtvrt láhve whisky, zbytkem mrštil do kouta a odešel nahoru do podkroví, kde hodlal vymyslet, jak se toho umaštěnýho parchanta zbavit jednou provždy.

***

Po dlouhém zírání na prázdnou sklenici Snape natáhl ruku pro láhev a dolil si. Pak další dlouhé minuty jen zíral. Toužil uniknout tomu příšernému pocitu studu a sebenenávisti, který ho ovládl během zahajovací hostiny, když seděl uprostřed stolu, na místě, jež patřilo Brumbálovi. Za normálních okolností by po jeho pravici usedla Minerva, zástupkyní ředitele se však stala Alecto Carrowová, nová profesorka studia mudlů, vypasená a tupá jak tlustočerv. Její o něco mladší a tupější bratr Amycus jí dělal společnost z druhé strany a tvářil se nadmíru pyšně. Post učitele obrany proti černé magii nepochybně znamenal víc, než o čem se kdy odvažoval snít, neboť za normálních okolností by mu svěřili maximálně zametání kumbálů na košťata. Minerva McGonagallová byla odsunuta až na kraj stolu a nejspíš tenhle nový zasedací pořádek kvitovala, poněvadž s těmi samozvanci nemusela dýchat stejný vzduch. Po své levici měl Severus profesora Křiklana, na němž bylo patrné silné rozrušení. Navzdory úsměvům se neustále ošíval a zpocené čelo otíral hedvábným kapesníčkem.
Při úvodním proslovu Snape vynaložil veškeré soustředění na to, aby působil neutrálně a ne jako někdo, komu se ze sebe chce zvracet, přesto zřetelně slyšel nespokojené projevy větší části studentů a z několika míst u nebelvírského a havraspárského stolu k němu dolehlo posměšné bučení a jeden vulgární výkřik, který přiměl profesorku McGonagallovou vstát a počastovat své svěřence výhružným pohledem.
Nedokázal ani popsat, jak moc se mu ulevilo, když ze stolů zmizely moučníky a on se konečně mohl sebrat a zmizet. První, co udělal, jakmile dorazil do věžní pracovny, bylo, že ze skříně s myslánkou vytáhl láhev ohnivé whisky a třikrát si mocně loknul. Teprve potom zasedl za psací stůl a nalil si do sklenky.
„Těžký večer?“ broukl Brumbál za jeho zády.
Snape zavřel oči a pokusil se ho ignorovat.
„Letošní složení profesorského sboru je poněkud nešťastné,“ pokračoval Albus nevzrušeně. „Se sourozenci Carrowovými budeš mít spoustu práce.“
„To vím i bez vás,“ ucedil Snape, vypil sklenici do dna a praštil s ní o desku stolu. „Povězte mi něco, co nevím.“
„Přirozeně nemohu vědět, co nevíš,“ pousmál se Brumbál.
„Momentálně mám dojem, že toho nevím zatraceně hodně. Tak například, kde je Potter? Kde je Grangerová? Kde je Weasley – pochybuji, že opravdu leží doma s kropenatkou. Pověřil jste je nějakým úkolem. Jakým?“
„Těší mě, že ti tolik leží na srdci jejich osud. Obávám se však, že ještě není ten správný čas, aby se o této části plánu kdokoli dozvěděl.“
„Plán!“ zahřměl Severus a nalil si novou sklenku tak kvapně, že se whisky rozcákla všude kolem. „Váš přísně tajný a bezpochyby geniální plán, jehož jsme všichni součástí, ale nikdo vlastně netuší, proč dělá to, co dělá! Zatraceně, Brumbále, já kvůli těm dětem riskuju život!“
„A budeš ho riskovat i nadále, protože to je přesně to, co ses dobrovolně uvolil dělat. Je to úkol, který jsi na sebe vzal.“
„Ano. Do vašich služeb jsem vstoupil dobrovolně. Bylo to mé vlastní rozhodnutí a já ho nehodlám měnit, jakkoli je pro mě současná situace obtížná a jakkoli mizerně se cítím.“
„To ti slouží ke cti, Severusi.“
„Se ctí táhněte k čertu, Albusi! Chci vaši důvěru! Zasloužím si vědět, co se děje! Jak mám tomu klukovi pomoct, když nevím, o co se snaží?“
„Prozatím úplně postačí, když se budeš řídit tím, co jsem ti přikázal. Pokud Harry a jeho přátelé své úkoly úspěšně splní, dozvíš se o tom. Pak přijdou na řadu další instrukce.“
Snape si pohrdlivě odfrkl a zavrtěl hlavou.
„Nejde jen o Pottera. Přišel jsem o spojení s Řádem. Mundungus po tom fiasku s Moodym práskl do bot. Nechce teď nikomu z Řádu přijít na oči.“
„To, co se stalo Alastorovi, mne velmi zarmoutilo… Jestli se nemýlím, stále využívají Grimmauldovo náměstí jako hlavní štáb?“
„Ano. Ten dům je pořád dostatečně chráněný a Smrtijedi se do něj nemohou dostat.“
„To znamená, že jsi jim neprozradil, že Strážcem tajemství jsem byl já.“
„Ne, neprozradil,“ zašeptal Severus unaveně. „Myslí si, že tuhle úlohu Black svěřil někomu jinému a že mi z pochopitelných důvodů neřekl komu.“
„Výtečně. V tom domě totiž visí portrét Phinease Nigelluse. Phineasi?“
Severus konečně zaujatě vzhlédl.
„Co je, Brumbále?“ zazněl Phineas Nigellus Black otráveně.
„Nedělejte, že jste celou dobu neposlouchal, o čem se s panem ředitelem bavíme. Jistě mu rád prokážete službu a navštívíte svůj portrét na Grimmauldově náměstí, že?“
„Jestliže si to pan ředitel přeje, samozřejmě mu rád vyhovím,“ zapředl Phineas úlisně. „Mám tak učinit neprodleně?“
„Buďte tak laskav,“ přikývl Snape. „Přivítám jakékoli informace, které získáte.“

¬¬¬
¬***

Narazil na něj v první temné uličce Prasinek, do které zahnul, když se v podobě psa protáhl z Aberforthova lokálu. Takhle jednoduše si to tedy nepředstavoval. Takhle směšně jednoduché to snad ani být nemohlo…
Snape vypadal, že je trochu opilý. Nerázoval vpřed obvyklou rychlou chůzí, při níž mu dlouhý plášť povlával za zadkem jako černý prapor. Tentokrát kráčel pomalu, rozvážně, možná dokonce zamyšleně. Byli od sebe pouhých pár metrů, když Severus zpozoroval černého psa, poznal v něm Blacka a zastavil.
Sirius se proměnil v člověka a byl to zatím jediný krok, který podnikl. Zůstával nehybně stát a upřeně hleděl Snapeovým směrem. Oba teď v panující tmě očima fixovali své siluety a snažili se odhadnout výraz ve tváři toho druhého. Pak oba současně vytáhli hůlky a rozsvítili je. Kužely studeného bílého světla ozářily jejich obličeje. Ten Severusův se zdál být prázdný a netečný, Blackův byl zkřivený vztekem a záští.
„Troufáš si procházet se tu úplně sám? To jsem teda nečekal,“ prolomil ticho Sirius.
„Také mě překvapuje, že jsi sám, Blacku. Copak? Nikdo z Řádu neměl čas jít tě vyvenčit?“
„No, vlastně mi to dost usnadňuje situaci,“ pokračoval Black, jako by žádnou urážlivou poznámku neslyšel. „Myslel jsem, že budu muset překonat spoustu překážek, než se k tobě dostanu.“
„Takže to je důvod, proč ses zatoulal až do Prasinek? Toužil jsi po mé společnosti? Měl bych se cítit polichocen?“
Arogance a výsměch, který ze Snapea čišel, ho dopaloval. S vypětím sil udržel nervy na uzdě, aby se mu nevrhl po krku jako rozběsněná šelma.
„Myslíš, že jsi nedotknutelnej?“
Severus mu všechen ten vztek oplácel studeným pohledem a jediné, co se mu pohnulo ve tváři, bylo levé obočí.
„Chtěl by ses mě dotknout, Blacku?“
„Co?“ Sirius šokovaně zamrkal. Provokativní tón Snapeova hlasu ho dokonale vykolejil. „Co do prdele?“
„Tak pokud si přeješ zajít až takhle daleko…“
„Já jsem ne – já – do hajzlu, o čem to – ty se mi tu jako nabízíš? Nebo –“ Black na něj třeštil oči a hlas mu přeskakoval zjitřenými emocemi. Vlastně úplně zapomněl, proč sem dnes večer přišel.
„Dal jsem si pár skleniček a mám chuť na sex. A je mi upřímně jedno s kým. Anebo jak. Takže jestli máš zájem, nabízím.“
„Ty vole, to nemyslíš vážně!?“
„Zabít se můžeme později.“
Snape sklonil hůlku jako první. Jeho kamenná tvář zůstala osvětlená, zatímco Siriusova zmizela v temnotě. Okamžik bylo ticho a nepohnulo se nic než vzduch, který kolem nich prosvištěl v podobě ledového poryvu větru. A pak zmizel i pruh světla z Blackovy hůlky, když ji schoval do kapsy a dvěma chvatnými kroky se ocitl v Severusově bezprostřední blízkosti.
Rukama ho pevně uchopil v pase a přirazil ke zdi. Na tváři ucítil horký, přerývaný dech se stopou kouřové whisky. Zmocnil se jeho rtů. Líbal je tvrdě a nesmlouvavě a se stejnou tvrdostí si počínaly i jeho ruce, které surově mačkaly každou část Snapeova těla, na niž dosáhly.
Severus rozepnul tři knoflíky na poklopci a osvobodil svůj penis. Black ho okamžitě nahmatal a stiskl. Ten drsný, neurvalý dotyk působil takovou rozkoš, že se Snape sotva držel na nohou. Zvrátil hlavu dozadu, nechal Siriuse, aby se mu zakousl do krku, a užíval si souhru bolesti a vzrušení, ten extatický koncert, který nezažil už hodně, hodně dlouho…
Pak se zničehonic vrátil ke střízlivému uvažování. Ovšem pouze dočasně, aby mohl rozepnout kalhoty i Blackovi. Přezka koženého opasku mu po tmě dala zabrat. Jakmile se konečně dostal k jeho penisu, netrpělivě ho vytáhl přes okraj spodního prádla a začal ho pomalými, dráždivými pohyby třít ve své dlani. Bříškem palce vždy jen letmo zavadil o jemnou kůži žaludu, až Siriuse donutil frustrovaně zavrčet a naléhavě přirážet k té líné ruce, která ho svým teplem a hebkostí doháněla k šílenství.
Severus se tiše zasmál do látky jeho košile.
„Vypadá to, že sis od návratu z Azkabanu moc neužil.“
„Drž hubu, ty hajzle,“ vydechl Black, sevřel mu zápěstí, přidržel si jeho dlaň v té správné pozici a během několika vteřin se do ní vystříkal.
Potom padl na kolena přímo do špinavé louže pod svýma nohama, chytil Snapea za zadek a vrazil si jeho přirození až do krku, kde ho držel, dokud se Severus neudělal. Když bylo po všem, zůstal opřený čelem o jeho stehno, zřetelně vnímal, jak mu horké sperma stéká do žaludku, a ztěžka popadal dech.
„Netušil jsem, že postrádáš dávivý reflex.“
„S první sežranou krysou vymizí.“
„Fajn.“
„Hm. Co teď?“
„Pokud vím, měl jsi v plánu mě zabít,“ připomněl ochotně Snape.
„Jo,“ kývl Black a konečně odtrhl hlavu od jeho rozkroku. „Přesně to jsem měl v plánu.“
Severus ze sebe kouzlem odstranil nečistoty, pečlivě se zapnul a stále ještě klečícího Siriuse obešel obloukem.
„Tak za týden ve stejnou dobu. Měj se, Blacku.“
A Black tam dál klečel s vytaženým ptákem, než mu došlo, co to vlastně znamená.

***

Věděl, že si při přemisťování na Grimmauldovo náměstí 12 musí dávat zatraceně dobrý pozor, aby přistál přesně na prahu vchodových dveří. V opačném případě mohl být snadno zpozorován hlídkujícími Smrtijedy, kteří stepovali před domem už od začátku léta – co kdyby náhodou Harry Potter vylezl ven s pytlem odpadků, že ano. Jenomže vratké nohy ho těsně po dopadu zradily. Ztratil rovnováhu a na zlomek vteřiny zůstal viset ve vzduchu, když pozadu padal z hrany nejvyššího schodu.
Pak ho čísi ruce popadly za klopy bundy a vtáhly do bezpečí vstupní haly.
Lupin rychle přibouchl dveře a ve světle plynových lamp na něj zamračeně zahlížel.
„Dík. To bylo o fous.“
„Ano, to tedy bylo.“
Sirius si povšiml jeho nevraživého pohledu.
„Co je?“
„To bych se měl spíš zeptat já tebe. Kde jsi byl?“
„Jsem dospělej, svéprávnej člověk a ve svým volnu – kterýho mám momentálně požehnaně – si můžu chodit, kam chci.“
Remus ho plynule následoval po schodišti vzhůru a snažil se udržet klidný tón, přestože s ním očividně lomcoval hněv.
„Nezpochybňuju tvé právo na svobodný pohyb, ačkoli v současném stavu se hodí připomenout, že každý člen Řádu je povinen oznámit službukonajícímu členovi, kam má namířeno. Důvod samozřejmě sdělovat nemusí.“
Black na to nic neřekl, na druhém odpočívadle zalezl do koupelny a chystal se tam zavřít, Lupin však strčil do dveří nohu a vešel za ním.
„Kde je Snape?“ vyštěkl ostře a svaly ve tváři měl zuřivě napjaté. Evokoval rozdrážděnou šelmu.
„Nejspíš tam, kam patří,“ odsekl Sirius a nedbaje Remusovy přítomnosti se začal svlékat. Kusy oblečení ze sebe vztekle strhával a odhazoval na podlahu.
„Co jsi mu udělal?“
„Nic.“ Black nečekaně zrudnul při vzpomínce na slanou chuť penisu ve svých ústech a pach pižma, který mu vstoupil do nosu, když se Snapeovi zabořil do klína.
„Myslíš, že jsem pitomec? Moc dobře vím, kam jsi odešel. Za kým jsi odešel. U sta hromů, jsem vlkodlak! Cítím ho z tebe, jako bys ho přivedl s sebou! Tak cos mu provedl?“
„Nic,“ zopakoval Sirius bohorovně a pustil vodu do vany.
Lupin k němu přikročil, surově ho uchopil za zápěstí a otočil čelem k sobě. Očima se naléhavě vpíjel do těch jeho.
„Ve tvém vlastním zájmu doufám, že je naživu. Uvědomuješ si vůbec, co by znamenalo jeho odstranění? Ať už provedl cokoli, ať už o něm máme jakkoli nevalné mínění, pořád je to člověk, kterého dobře známe, víme, co od něj můžeme čekat, známe jeho metody i slabiny –“
Jo, jeho slabiny jsem před chvílí poznal dost dobře, proletělo Siriusovi hlavou a jeho mimické svaly na tu myšlenkovou hříčku zareagovaly nemístným úšklebkem, což si Remus vyložil jako typickou blackovskou aroganci.
„Připadá ti to k smíchu? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo tvrdil, jak je hrozné, že teď budou Bradavice jedním z Voldemortových nástrojů propagandy a že je budou Smrtijedi využívat k výchově nových rekrutů? Ano, je to příšerné, jenomže jsou i horší věci, které by se v Bradavicích mohly dít. Snape je sice Smrtijed a je na Voldemortově straně, ale na rozdíl od jiných jeho stoupenců to není bezcitná zrůda. Nevěřím, že by své funkce využíval k tomu, aby ubližoval studentům. Kdyby se na jeho místě ocitl Yaxley nebo Travers, nedovedeš si představit hrůzy, které by ty nebohé děti zažívaly!“
„Vážně jsem mu nic neudělal,“ zahučel Sirius s pohledem stočeným k proudu teplé vody dopadajícímu na hladinu. „Nic, z čeho by se rychle nevzpamatoval,“ dodal s patrnou stopou hořkosti.
Znovu se mu vybavila Snapeova reakce na jeho mistrovský kousek i jeho ledabylé rozloučení. Opravdu tu přemítá, jestli se to tomu parchantovi líbilo? Proboha! Může být rád, že upustil od svého původního plánu a nechal ho v klidu odejít… Tak za týden ve stejnou dobu… Co ale přijde za týden ve stejnou dobu? Skutečně by byl schopen ho zabít? Remus má pravdu, mohli by do ředitelny posadit někoho mnohem děsivějšího. Co tedy potom chce, aby se stalo? Touží si to snad zopakovat? Ale ovšemže, po ničem jiném neprahne. Chce ho šukat, ne trestat. Chce ještě jednou cítit to vzrušení a naplnění. Chce ho.
„Hej!“ Lupin mu luskl prsty před obličejem. „Jsi tady?“
„Jo.“ Black rozmrkal snový opar, jenž ho obklopil. „Můžeš už vypadnout a nechat mě umejt?“
„Jistě. Umyj se. Řekl bych, že to potřebuješ jako sůl.“
Remus nakrčil nos, než za sebou zabouchl.
Sirius si vlezl do vany, pohodlně se opřel a zaklonil hlavu. Dlouhé vlasy spadly přes okraj, kde se konečky téměř dotkly země. Uvolnění však nepřicházelo. Stále byl podivně rozechvělý.
Stále ještě na sobě cítil Severusovy ruce.

***

Za týden ve stejnou dobu přibližně ve stejnou dobu se setkali v téže úzké tmavé uličce. Jejich vzájemný pohled netrval zdaleka tak dlouho jako prve. Ani konverzace nebyla nijak obsáhlá. Omezili se na strohý pozdrav a vrhli se k sobě, podobni dvěma magnetům přitahovaným opačnými póly. Bylo to stejně uspěchané a naléhavé jako prve.
Sirius si všiml, že Snape nepil a že jeho ústa nechutnají po kouřové whisky, nýbrž po citrónovém bonbónu. Celou jednu vteřinu se nad tím pozastavil, než zase vrátil pozornost svojí erekci. Severusovi naproti tomu neuniklo, že Black vzal odchod z domu přes koupelnu. Voněl mýdlem a kůži měl měkkou a vláčnou. Celou dobu, co mu přirážel do hrdla, prsty omámeně probíral jeho hebké vlasy, cuchal je a tahal, až je nakonec v prudké orgasmické křeči bolestivě sevřel v pěst.
Sirius ho vyplivl, položil dlaně na ty jeho, odtáhl je od svých vlasů a posunul si je na horké, zpocené tváře, kde je držel, zatímco se zavřenýma očima srovnával dech. Pak k němu vzhlédl a ve světle dorostlého měsíce, který krátce vykoukl mezi mraky, pozoroval jeho obličej. S překvapivě intenzivním vnitřním uspokojením zaznamenal, že ledová maska netečnosti roztála a odtekla někam do nejbližší stoky. Snapeovy tenké rty rozvlnil úsměv, jenž v sobě nesl pouhý náznak někdejší ironie a s drobnými vráskami kolem slastně přimhouřených očí působil téměř opravdově. Zákon zrcadlení stvořil na Blackově tváři naprosto identický výraz.
„Co teď?“
„Teď si popřejeme dobrou noc, Blacku. Myslím, že mně se bude spát dobře.“
Severus ho nenechal klečet na špinavé dlažbě jako prve. Za ruce, kterými stále ještě přidržoval ty jeho, mu pomohl vstát, pak na oba seslal čisticí kouzlo, vrátil penis do kalhot a obratně zapnul všechny tři knoflíky poklopce.
„Tak zase za týden.“ Byl téměř na konci uličky, když se ohlédl. „Moodyho tělo našli v močálech u Devonu. Ostatky už neexistují, ale pokud byste chtěli zpátky alespoň jeho čarodějné oko, najdete ho v sedmém patře Ministerstva kouzel. Umbridgeová si ho zasadila do dveří kanceláře jako kukátko.“
Sirius odpověď spolkl šokem.

***

Arturovi Weasleymu se uprostřed týdne konečně poštěstilo získat zpět Alastorovo oko. Využil zmatku, který na Ministerstvu nastal poté, co tam Harry, Ron a Hermiona pronikli v přestrojení, omráčili několik zaměstnanců, osvobodili dvacetičlennou skupinu čarodějů čekajících na verdikt Starostolce ohledně krevní čistoty a odcizili přitom jakýsi zlatý medailon Umbridgeové rovnou zpod halenky. Chaos byl tak obrovský, že si nikdo nevšiml nenápadného úředníčka vrtajícího se ve dveřích kanceláře vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.
Harryho mise, s jejímž plánem se Řádu tvrdošíjně odmítal svěřit, bohužel neskončila stejným úspěchem. Během úniku z Ministerstva se na Rona pověsil samotný Corban Yaxley a při přemisťování zpět na Grimmauldovo náměstí zahlédl domovní dveře čísla 12, což znamenalo, že Smrtijedi získali informaci o přesné poloze hlavního štábu Fénixova řádu. Ochranná kouzla domu byla prolomena.
Sirius a Kingsley, kteří tou dobou byli uvnitř, stačili zachránit stěží svůj vlastní zadek. O nějakém organizovaném přesunu citlivých materiálů, cenností a osobních věcí nemohla být řeč. Black pod sprškou ničivých kouzel proletěl oknem ve třetím patře na Klofanovi a Pastorek zmizel v kuchyňském krbu poté, co jednoho ze Smrtijedů proměnil v rosol a dalším třem zamkl dveře před nosem.
Oba dva měli dostatek rozumu, aby se uklidili každý na jiné místo a nezvolili Doupě, které se okamžitě stalo terčem pátrajících Smrtijedů. Pět mužů prohledávalo dům s takovou vervou, že když skončili, zdálo se víc než kdy jindy, že drží pohromadě jen silou dobré vůle svých obyvatel. Molly štkala v koutku pod sporákem, když jí hromotlucký bystrozor sděloval rozhodnutí Ministerstva vydat zatykač na jejího nejmladšího syna za porušení zákonu o povinné školní docházce, falšování identity, útok na ministerské úředníky, loupežné přepadení a útěk před spravedlností. Po příchodu domů ji Artur mlčky objal, uvařil pro ni šálek silného čaje a s Moodyho kouzelným okem v kapse pláště odešel do kůlny, aby vyslal Patrony ostatním členům Řádu.
Siriuse zpráva zastihla v horské jeskyni kousek za Prasinkami, kam se opět po letech ukryl.
Doufám, že jsi v pořádku. Molly a já jsme. Ron se připojil na seznam. Já zůstávám zaměstnaný. Dávám vědět ostatním. Zůstaň v bezpečí. Spojíme se, jakmile to bude možné.
Ulevilo se mu, že manželé Weasleyovi unikli nejhoršímu, a nepochyboval, že Kingsley i Remus se zašili stejně dobře jako on, zároveň však pociťoval hryzavé obavy o osud Harryho a jeho přátel. Kam se uchýlili oni? Nejsou zranění? Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí? Co budou dělat dál? Neustále v duchu láteřil, proč k němu Brumbál – jako k Harrymu kmotrovi – nebyl otevřený. Proč mu neprozradil, jakým úkolem je pověřil? Nechal ho stát stranou stejně jako tehdy, když po něm Ministerstvo páslo kvůli vraždám, které nespáchal. Nezahrnul ho do svých plánů, odstavil ho a odklidil z cesty jako nějaký porouchaný stroj, jako zbytečnou přítěž. Připadal si zrazený a uprostřed hrudi se mu rozpínal pocit křivdy.
Kopnul do skalní stěny a to, co mu z hrudi vytlačilo veškerý vzduch, byla bolest tak obludná, že ho na několik minut úplně paralyzovala.
„Do hajzlu!“ zaúpěl. Z očí se mu řinuly slzy. „Do hajzlu, já jsem takovej kretén…“
„S tím se v jistém smyslu dá souhlasit,“ zaznělo od ústí jeskyně, odkud na něj hleděl Snape.
Prvotní impuls byl sáhnout do kapsy pro hůlku. A tak nyní na Severuse mířil, zatímco poskakoval na jedné noze a potlačoval pláč.
„Schovej to zpátky a sedni si, ty kreténe.“
Black pochopil, že ho sem Snape nepřišel vyhmátnout a předat svým kamarádíčkům Smrtijedům. Krom toho taky pochopil, že na prahu ztráty vědomí není čas na hrdinství. Dosedl na jeden z balvanů a zraněnou nohu natáhl před sebe. Ruku s hůlkou svěsil podél těla.
Severus pomalu došel až k němu, spustil se na jedno koleno a sundal mu…
„Papuče? To jako vážně?“
„Dával jsem si s Klofem brunch, když nás přepadli.“
„Venku zuří válka a Sirius Black si se svým přítelem hipogryfem dopřává pozdní snídani v papučích, já žasnu.“
„Jo, udělal jsem si trochu pohov, no a co? Do prdele, neříkej mi, že ty lezeš s botama i do postele.“
„Chtěl bys vědět, v čem lezu do postele?“
Ta otázka zafungovala. Sirius zčervenal, což bylo v jeho křídově bílém obličeji jasně postřehnutelné. Severus se jen ušklíbl.
„Ten palec je zlomený. Nehýbej se.“
Vytáhl vlastní hůlku a její hrot přiložil k nepřirozeně vytočenému prstu. Kouzlo, které potichu zašeptal, rozechvělo vzduch okolo, ozvalo se hlasité křupnutí, jak se palec narovnal, Sirius znovu málem omdlel bolestí a chvíli nato bylo po všem. Zlomenina uvnitř se zjevně zacelila.
„Díky…“
„Rádo se stalo.“
Snape vstal. Black zůstal sedět.
„Proč jsi tady?“
„Protože jsem správně předpokládal, že se tu schováš. Můžu ti obstarat, co potřebuješ.“
„Proč?“
„No, přece jen tu asi nestrávíš jednu noc. Nové sídlo Řádu se hned tak nenamane. Pošlu sem některého ze skřítků, aby ti donesl zásoby jídla.“
„Proč to děláš?“ opravil svůj dotaz Sirius a pečlivě Snapea sledoval.
Ten mu přímý pohled nehnutě oplácel.
„Můžeš být v klidu. Kdyby je chytili, dozvěděl bych se o tom,“ řekl, sáhl do kapsy a hodil Blackovi do klína něco malého a žlutého.
Sklopil oči, aby si to prohlédl, a když je zvednul, Severus byl pryč.
V ruce mu zůstal citrónový bonbón.

***

Za okny kruhové pracovny se snášely sněhové vločky a kupily se na římsách.
Zima letos vtrhla do Bradavic brzy a proměnila hrad v nevlídnou, studenou pevnost, v jejíž zdech už snad nemohla vládnout mrazivější atmosféra. Všichni studenti se nesmírně těšili, až budou moci odjet na prázdniny domů, a totéž se dalo tvrdit o většině učitelského sboru. Kolejní ředitelé sice o Vánocích pobývali na hradě, i oni se však úlevně zavřeli ve svých komnatách a byli vděční, že se nemusejí potýkat se sourozenci Carrowovými a řešit jejich drakonické metody výuky.
Vrcholem předvánoční agónie byl pošetilý pokus té Weasleyovic holky zorganizovat vzpouru proti novým pořádkům a ukrást z ředitelny Nebelvírův meč. Když je při návratu z horské jeskyně uprostřed noci spatřil na točitém schodišti, nevěděl, jestli má mlátit hlavou do zdi nebo se rozesmát. Stáli proti němu, hrdí a sebejistí, beze špetky strachu, s plamenným vzdorem v dětských tvářích. Weasleyová, Longbottom a Láskorádová. Jedni z těch, kteří posměšně hulákali při zahajovací hostině. Naivní, vzpurná děcka, která nemají ani ponětí, jak se vede skutečná válka. Že okázalá gesta a bezhlavé protesty vítězství nepřinesou.
Přivolal k sobě do pracovny Hagrida, během čekání spravil roztříštěnou vitrínu za psacím stolem, znovu do ní meč uložil, usedl do křesla a mlčky je propaloval pohledem. Jakmile Hagrid dorazil, poslal je do Zapovězeného lesa, kde měli zůstat až do rána a pomáhat s likvidací škod, které napáchali rozzuření kentaurové při dalším souboji s obrem Drápem. Viděl na nich, jak těžce odolávají touze vysmát se mu za tenhle „trest“, a upřímně doufal, že se nebudou příliš hlasitě vychloubat, jak lehce z toho vyvázli. Nehodlal Alecto Carrowové dopřát to potěšení je mučit. Tahle odporná hříčka přírody stihla za pouhých pár měsíců rozvrátit téměř vše, na čem Brumbál celá desetiletí pracoval, a ve spolupráci se svým neméně surovým bratrem proměnila Bradavice v detenční ústav pro převýchovu mladistvých. Kdykoli se na ni Severus podíval, dělalo se mu fyzicky zle.
Napil se svařeného vína a ponechal hrnek v dlaních, aby si zahřál ledové prsty. I přes teplý svetr a sálavé horko krbu ho roztřásala zima. Přemýšlel, jestli vůbec kdy zažil smutnější Vánoce. A to navzdory faktu, že už je dvacet let neslavil.
Na Štědrý večer, před pouhými dvěma dny, se Potterovi jen zázrakem podařilo uprchnout z Godrikova dolu, z pasti, kterou pro něj Pán zla důmyslně nalíčil. Podle toho, co Phineas Nigellus vyslechl pomocí svého druhého portrétu, s nímž se slavné trio bůhvíproč na cestách tahalo, za to zaplatil zlomenou hůlkou. Hůlkou, která ho svou spřízněností s hůlkou Temného pána zatím vždy dokázala uchránit od následků vražedné kletby…
Snape s rachotem odšoupl křeslo, vstal a začal rázovat po místnosti. Bylo to jako zlý sen. Vědět tak málo, nevidět všechny díly skládačky, disponovat pouze útržkovitými informacemi a muset na základě nich jednat…
Do svého bradavického portrétu náhle vstoupil Phineas Nigellus.
„Řediteli! Utábořili se v Deanovském lese! Ta mudlovská šmejdka –“
„Nepoužívejte ten výraz!“ okřikl ho Severus rozčileně.
„Dobrá, dobrá, tak tedy ta Grangerovic holka o něm mluvila, zrovna když otevírala kabelku, takže jsem ji slyšel!“
„Výborně!“ předběhl Snapea svým výkřikem Brumbál. „Chopte se toho meče, Severusi! A nezapomeňte, že ho musí opravdu potřebovat a prokázat odvahu, aby ho získal – a nesmí vědět, že ho dostal od vás! Kdyby se Voldemortovi podařilo přečíst Harrymu myšlenky a kdyby zjistil, že mu pomáháte –“
„Já vím,“ přerušil ho Snape chladně.
Odklopil Brumbálův obraz a z tajné skrýše vytáhl Nebelvírův meč, o kterém se všichni domnívali, že po neúspěšném pokusu o krádež leží bezpečně uložený v trezoru Lestrangeových. Jílec posázený rubíny ho zastudil v dlani.
„A stále ještě mi odmítáte prozradit, proč je tak důležité, aby Potter ten meč dostal?“
„Myslím, že vám to neprozradím,“ odpověděl Brumbál. „Harry bude vědět, co s ním má dělat. A buďte velice opatrný, Severusi, po té nehodě s Georgem Weasleym by vás asi neuvítali s otevřenou náručí –“
Snape přes sebe hodil vlněný cestovní plášť a u dveří se krátce zastavil.
„Nemějte strach, Brumbále. Mám plán.“

***

Když se přemístil z Deanovského lesa na okraj Prasinek, byla mu ještě příšernější zima než před hodinou. A to ani nemusel skákat do zamrzlého jezírka jako ten ubohý kluk. Drkotal zuby, celý se chvěl a věděl, že velká část toho pronikavého chladu nemá nic společného s venkovní teplotou. Od prosince střežili vesnici mozkomorové. V houfech proplouvali ulicemi a plachtili nad střechami domů. Pro běžné smrtelníky platil po setmění zákaz vycházení. Tím se on trápit nemusel. Byl sice smrtelníkem, nikoli však běžným.
Rozhodným krokem vyrazil opačným směrem od hlavní cesty vedoucí na hrad. Uvědomoval si, že Brumbál netrpělivě očekává jeho hlášení, a bylo mu to jedno. Zoufale potřeboval společnost někoho, kdo není mrtvý a komu nic nedluží. Hřejivé objetí živého těla, dotyk teplé kůže, něco, co znovu rozproudí krev, která mu zamrzala v žilách.
Black spal schoulený na měkké podložce, přikrytý dekou z ovčí vlny, a pod hlavou měl jen složené dlaně. Kolem sebe rozmístil sklenice naplněné kouzelnými plamínky, které mu během noci poskytovaly konstantní zdroj tepla. Věděl, kdo ho ten trik naučil. Nesčetněkrát viděl Grangerovou na zasněženém nádvoří vytvářet stejné plameny a v duchu musel připustit, že je opravdu dobrá čarodějka.
Svlékl cestovní plášť, rozložil ho vedle něj a potichu si k němu lehnul. Chvíli jen nehybně sledoval, jak spí. Potom se jemně dotkl jeho tváře, odkud odhrnul prameny tmavých vlasů.
Sirius prudce otevřel oči a ruka mu automaticky vystřelila k hůlce v náprsní kapse bundy. Severus jeho ruku zachytil, položil si ji kolem pasu a přitiskl se k Blackovi, jak nejtěsněji to šlo. Zmrzlým obličejem ho studil na krku.
„Do hajzlu, jseš jako kus ledu.“
„To jsem byl vždycky, ne?“
„Tak pojď, zahřeju tě.“
Black přes něj přehodil půlku své přikrývky, trochu neobratně ho vysvlékl ze všech vrstev oblečení a sám se také nechal svléknout. Teprve potom, v nahém objetí, se políbili. Postrádalo to jakoukoli zběsilost předchozích aktů. Ani jeden jako by najednou nebažil čistě po vlastním uspokojení, jako by tuhle noc jednoduše toužili po sobě navzájem. Trvalo to přesně tak dlouho, aby Snapeovo tělo začalo sálat horkem, aby jeho prsty přestaly být zkřehlé a začaly pálit na Blackově kůži jako doteky řeřavých uhlíků. Trvalo to tak dlouho, až byli oba úplně zpocení. Jejich propletené údy vlhce klouzaly, jejich pot se mísil a výsledný elixír umocňoval smyslový prožitek.
Vyvrcholili současně. Oba naráz potřísnili svá rozpálená břicha a několik minut ještě setrvali v objetí, neboť ani jednomu se nechtělo to zvráceně slastné spojení přerušit. Nakonec to byl Severus, kdo se odtáhl a nechal zmizet všechno sperma. Pak si lehnul na záda a příjemně prohřátý a ospalý vychutnával dozvuk extáze. Sirius se nadzvedl na lokti a s hlavou podepřenou prsty ho pozoroval. A to, na co se díval a co vnímal, ho udivovalo.
Snapeovy oči už nestudily a nepřipomínaly bezedné jámy, hřály jako dva plamínky svíčky a Black si poprvé v životě uvědomil, že ve skutečnosti nejsou černé, že mají barvu hořké čokolády a na okraji duhovek tenký měděný prstenec, který je postřehnutelný nejspíš jen tehdy, pokud jste člověku tak blízko, že dokážete spočítat jeho řasy.
„Dal bych si čokoládu,“ plácl do udýchaného ticha.
„Řeknu to Dobbymu, až sem příště půjde s jídlem.“
„No, to už tu možná nebudu.“
„Našli jste novou základnu?“
„Jo. Místo si ale s dovolením nechám pro sebe.“
„Chápu. Mimochodem, Potter je v pořádku. Všichni tři jsou v pořádku.“
„Jak to –“
„To si s dovolením nechám pro sebe. Každopádně to vypadá, že se Weasley opět připojil k jejich výpravě a že se zatím drží. Kdybys to chtěl sdělit jeho rodičům.“
„Díky, Severusi.“
Snapeovi po zádech přejel mráz, když Black vyslovil jeho křestní jméno. Své zachvění rozpačitě zakryl nepřesvědčivým ušklíbnutím.
„Je pozdě. Budu se muset vrátit.“
Pomalu vstal a ještě pomaleji se oblékl. Sirius zůstával pod dekou nahý a připadal si náhle osaměle a prázdně.
„Bill se mi zmínil, že u Gringottových zpřísnili bezpečnostní opatření. Hlavně v nejhlubší části podzemí. Tam jsou naše starý rodinný trezory.“
„Ano.“
„Proslýchá se, že to nařídil sám Vol-“ Sirius se zarazil ještě dřív, než Severus varovně syknul. „Promiň, promiň, zapomněl jsem. Ty-víš-kdo.“
„Ano, ten požadavek na Gringottovy přišel od Pána zla.“
„Takže…“
„Takže?“
„Přibylo v některým z těch trezorů něco novýho?“
„Nic, co by pro vás mělo nějakou cenu.“
„A pro něj?“
Snape mu věnoval dlouhý, hodnotící pohled. Pak se otočil a zamířil pryč.
„Je to bezcenný krám,“ utrousil přes rameno, než definitivně odešel.

***

Nový štáb zřídili v polorozpadlé chatrči na okraji Edinburghu, kde v minulosti nějaký čas pobýval Remus Lupin, když nemohl sehnat důstojné bydlení. Byla to příšerná barabizna, ale s pomocí několika šikovných kouzel se ji podařilo proměnit v celkem ucházející přístřešek.
„No, je to lepší než živořit v jeskyni,“ připustil Sirius a rozhlédl se po obývacím pokoji plném omšelého nábytku.
Kingsley právě na stole ladil rádio.
Remus v maličké kuchyňce připravoval čaj.
„Není to zrovna nóbl adresa, to uznávám.“
„Říkám, že je to lepší než nic,“ uklidňoval ho Sirius. „Máme ještě dost času, než dorazí ostatní… Jak je Tonksový?“
„Jak by jí asi tak mohlo být,“ ucedil Lupin kysele. „Trčí v maminčině domě a nesmí se do ničeho zapojovat, zatímco její otec je někde na útěku a všichni se modlíme, aby byl vůbec ještě naživu.“
„Myslel jsem, jak snáší nadcházející mateřství, ale chápu, že teď zrovna asi nevybírá výbavičku. Mám dojem, že jsem o Tedovi někde něco zaslechl… Hm… Už si nevzpomenu, kdo to říkal, každopádně ho minulej tejden viděli s párečkem skřetů a starým Dirkem Cresswellem kousek od Sheffieldu.“
Remus se na něj zpytavě zahleděl.
Kingsley na chvíli přestal štelovat rádio a se zájmem zvedl hlavu.
„Dirk prý pomohl uprchnout dvěma skřetům, kteří odmítli dál poslouchat rozkazy Pána zla. Bill říkal, že dostali za úkol uložit Nebelvírův meč do trezoru Lestrangeových a že se měli postarat o to, aby nikdo s výjimkou Ty-víš-koho nedokázal ten meč vyzvednout. Tuhle záležitost pro Pána zla vyřizoval Snape.“
„Vážně?“ protáhl Black strojeně překvapeným tónem.
„Zřejmě se chtěli pojistit, že se ho nikdo znovu nepokusí ukrást. Ačkoli netuším, proč Ty-víš-komu tolik záleží právě na téhle věcičce,“ pokračoval zamyšleně Pastorek.
„Třeba má strach, že ho někdo bude chtít probodnout jako baziliška,“ uchechtl se Sirius.
„Kéž by to bylo možné,“ povzdychl si Lupin.
Když bylo po schůzi, Remus se úmyslně zdržel a jakmile zaklaply dveře za posledním členem Řádu, vrátil se do obýváku a provrtal Siriuse pronikavým pohledem. Ten zrovna předstíral, že je velmi zaměstnaný úklidem nádobí, jež ho obvykle nechávalo naprosto chladným až do doby, kdy se na něm začala tvořit plíseň.
„Jak se má Severus?“
Ta otázka rezonovala mezi oprýskanými zdmi pokoje podobně intenzivně jako ozvěna porcelánových hrnků dopadajících na podlahu. Black bezradně stál ve střepech a podívat se Lupinovi do očí mu najednou připadalo těžší než přežít 12 let v Azkabanu.
Remus mávl hůlkou a scelené šálky odeslal do dřezu v kuchyni. Pak se posadil do rozvrzaného křesla, u jehož nohou se příhodně nalézala nedopitá láhev whisky. Lokl si a podal ji Siriusovi.
„Je na naší straně, je to tak?“
Sirius si z láhve zavdal taky, vděčně klesl do druhého křesla a konečně sebral odvahu věnovat Remusovi pohled.
„Kdyby nebyl, nejspíš bych si teď připadal daleko hůř.“
„Nepřijde mi, že by ses cítil mizerně. Vlastně vypadáš šťastnější, než pamatuju.“
„Možná jsem,“ přiznal Black.
„Takže s ním šukáš. Fajn,“ kývl Lupin. „Nechám si to pro sebe. I to, že ti dělá informátora. Potřebuju ale vědět jednu věc – jsi si opravdu jistý?“
„Jsem,“ potvrdil Sirius bez zaváhání.
„Proč?“
„Já nevím. Prostě mu věřím.“
„To i Pán zla,“ namítl Remus. „Čím přesvědčil tebe?“
„Nikdy jim neprozradil nic, co by vedlo přímo k nám. Zamlčel, že Strážcem tajemství štábu byl Brumbál.“
„On Brumbála zabil.“
„Udělal to ale doopravdy na příkaz Ty-víš-koho?“
„Chceš říct, že se Brumbál sám obětoval?“
„Jak jinak se dá vysvětlit, že někoho zabiješ a přitom se dál řídíš jeho pokyny?“
„Jakými pokyny?“
„Neznám konkrétní detaily, ale zdá se, že sabotuje plány Ty-víš-koho. On ví, že ten meč u Gringottových je podvrh. Taky ví, kde jsou Harry s Ronem a Hermionou a jestli jsou živí, a já myslím, že má tenhle přehled díky Phineasově potrétu, kterej odsud v září tak záhadně zmizel. Podle mě si ho vzali s sebou. Možná ze stejnýho důvodu – aby se pokusili zjistit, co se děje v Bradavicích.“
„Pomáhá Harrymu?“
„Jo, pomáhá Harrymu. Tohle by sám od sebe nikdy dobrovolně nedělal, Remusi. Takže to logicky dělá pro Brumbála. Jinej motiv mě nenapadá.“
„Souhlasím s tebou,“ pronesl Lupin znenadání, dopil, co zbývalo na dně láhve, a postavil ji zpátky na podlahu. „Uvažuju o téhle teorii už dlouho. Všechno do sebe zapadá. Brumbál očividně každého z nás pověřil jiným úkolem a důležité bylo, abychom o něm zbytečně nevykládali ostatním, neboť příliš mnoho informací na jednom místě není v bezpečí. Je to osvědčená strategie. Jestliže nechceš dát nepříteli do rukou klíč ke všem svým tajemstvím, ukryj každé z nich na jiném místě.“
„Stejně jsem na něj nasranej,“ zahučel Black.
„Na Brumbála nebo na Snapea?“
„Na Brumbála. Se Snapem už jsem si to vyřídil.“
„Samozřejmě. No, hlavní je, že neskončil stejně jako Brumbál.“
„Když s někým šoustáš, je těžký ho zabít.“
„Což si ten mizera nepochybně uvědomuje a při první příležitosti toho chytře využil. Ale je dobře mít ho na své straně… Musím jít. A jak jsem řekl, nechám si to pro sebe.“

***

Špinavý sníh v ulicích se začátkem března proměnil ve špinavou břečku. Sirius si v Edinburghu pořídil pár kusů ryze mudlovského oblečení a při procházce městem zapadl do haly jednoho obrovského hotelu, kde si pronajal pokoj na páteční noc. Když ho recepční vyzvala k předložení dokladů, nejdřív trochu znejistěl, potom nenápadně povytáhl z kapsy hůlku a použil matoucí kouzlo. Hlavou mu blesklo, že mudlové už jsou nejspíš stejně paranoidní jako kouzelníci, když kvůli jednomu přespání požadují ověření totožnosti.
„Čili standardní pokoj pro dva na pátek 7. března,“ uculila se mladá žena a cosi vyťukávala prsty někde pod pultem, kam Black neviděl, a zírala přitom do bílé krabice, která připomínala televizi. „Přejete si oddělené postele?“
„Ne. Chci jednu velkou postel. A vanu.“
„Dobře. Budete platit hotově nebo převodem?“
„Zaplatím vám hned.“
„Jistě. Požádám vás tedy o 36 liber.“
Sirius sáhl do druhé kapsy pro složený balík bankovek, chvíli ty malé papírky nervózně přepočítával a nakonec položil na pult 40 liber.
„Zbytek mi nevracejte.“
Spěšně se rozloučil a zamířil na autobus, který ho odvezl zpět za město. Na štáb se vrátil v náladě, která se téměř blížila radostnému očekávání. A to i přes všechny pochmurné zprávy, které je neustále bombardovaly. Stále více lidí se pohřešovalo, spousta kouzelnických domovů byla zničena a jejich obyvatelé zavražděni, po zemi se toulaly bandy Voldemortových žoldáků, kteří pod záminkou pátrání po uprchlících loupili, znásilňovali a zabíjeli, a z cely v Azkabanu se stával luxus, který nebyl dopřán každému.
Zkraje týdne jedna taková horda zajala Harryho, Rona a Hermionu. Dopravili je na panství Malfoyových, kde měli být předáni samotnému Voldemortovi. S pomocí skřítka Dobbyho odtamtud naštěstí unikli ještě před jeho příchodem, dokonce se jim bůhvíjak povedlo osvobodit z Malfoyova sklepení i Lenku Láskorádovou, kterou Smrtijedi unesli z bradavického expresu cestou na vánoční prázdniny, a pana Ollivandera, který ze svého krámku na Příčné zmizel už v létě. Všichni se uchýlili k Billovi a Fleur do Lasturové vily, kde jim mladí manželé poskytli azyl.
„Jsou v cajku,“ oznámil Sirius, jakmile Snape vstoupil do hotelového pokoje a zavřel za sebou dveře.
Stejně jako Black měl na sobě mudlovské oblečení a ve tváři napětí, které po téhle informaci malinko povolilo. Sirius se zvedl z křesílka u postele, pomalu k němu přistoupil, sundal mu kabát a pověsil ho na věšák vedle své kožené bundy.
„Víno?“ nabídl, na odpověď však nečekal. Chopil se odzátkované láhve na barovém stolku, nalil a vtiskl mu sklenici do dlaně. Svoji sebral z okenního parapetu a na jeden zátah ji vyprázdnil.
„Malfoyovi jsou na tom dost bídně,“ informoval ho Severus a také poslal obsah sklenice rovnou do žaludku, aniž by ho nějak vychutnával. „Pán zla je skutečně nešetřil. Když dorazil do jejich domu a zjistil, že je Potter pryč a místo zajatců leží ve sklepě Červíčkova mrtvola, prý ho ještě nikdo nikdy neviděl v takové ráži.“
„Pettigrew je po smrti?“
„Ano. Vypadá to, že sám sebe uškrtil tou čarodějnou rukou, kterou pro něj Temný pán stvořil.“
„Cože?“ Sirius vyprskl nově nalité víno na koberec. „Co že udělal?!“
„Ta ruka byla zřejmě přesně takhle navržena. Aby potrestala jakýkoli další Červíčkův projev zrady.“
„Chceš říct, že jim pomáhal v útěku?“
„Netuším. Nebyl jsem u toho. Rozhodně jim ale v útěku nezabránil, že? Takže jsou na bezpečném místě?“
„Jo. Společně s Lenkou, Ollivanderem a nějakými dvěma skřety.“
„Kde je meč?“
„Podle toho, co mi Harry řekl, mají meč u sebe.“
„Byl bych se na to zeptal Dobbyho, ale nevrátil se.“
„Ani nemohl. Zemřel. Zasáhla ho Malfoyova vražedná kletba, když Harryho přemisťoval do bezpečí.“
„Hm. Tohle chtěl Lucius provést už dávno, tak k tomu konečně dostal příležitost.“
„Ne že by mě tvoje absence lítosti překvapovala.“
„Jsem rád, že netrefil Pottera. A teď na chvíli přestaneme žvanit, ano?“
„Samozřejmě, kurva.“
Black ho drapnul za předloktí a smýknul s ním na postel. Během prvního kola se nestačili ani svléknout, stáhli jen tolik, aby odkryli to nejzásadnější, a s hladovou surovostí si brali, co potřebovali. Po dvaceti minutách odpočinku ve zmuchlaných peřinách a obláčcích kouře ze Siriusovy balené cigarety se pustili do druhého kola, v němž se vedení okamžitě ujal Snape. Sundal Blackovi džíny i s trenkami, z kapsy vlastních kalhot vytáhl kondom, navlékl ho na svou erekci, Siriusovy nohy si hodil na ramena, přitáhl si jej do klína a jedním pohybem do něj pronikl. Black křečovitě zaryl nehty do prostěradla pod sebou, hryzl se do rtu a potlačil zaskučení. Do očí se mu natlačily slzy. Po chvíli, kterou mu Severus milostivě věnoval, však bolest ustoupila a dlaně masírující rozkrok ji rozehnaly úplně. Během dvou minut už byl touhou po vrcholu dočista šílený.
„Nepřestávej. Hlavně nepřestávej, ty hajzle, nebo přísahám, že tě fakt zabiju.“
Snape oddaloval orgasmus, jak to jen šlo. Vždy, když cítil, že už déle nevydrží, představil si, jak je u toho sleduje Brumbál, a ten obraz zapůsobil jako záchranná brzda. Tahle strategie byla účinná. Sirius se v jeho horké, zpocené ruce udělal jako první. S očima plnýma slz popadl Severuse kolem krku, vyhoupl se mu na klín, nohama sevřel jeho pas a spojil své rty s těmi jeho v hlubokém, vášnivém polibku. Vteřinu nato ho Snape zmáčkl v drtivém objetí a slastně vzdychl do jeho úst. Tohle nikdo nesledoval a i kdyby ano, v ten okamžik by jim to bylo u prdele stejně jako tahle zkurvená válka. V ten okamžik neexistovalo nic než jejich přimknutá těla, doznívající vlna rozkoše a nastupující vlna opojení.
„Trochu se bojím pohnout,“ přiznal Sirius.
„Obávám se, že věčně takhle zůstat nemůžeme. Nevím, jak ty, ale já potřebuju koupelnu.“
Severus mu nadzvedl zadek, aby z něj vyklouzl. Black usykl bolestí, opatrně slezl z jeho stehen a posadil se na postel. Krev zanechala stopu na bílém prostěradle. Snape z ochablého penisu stáhl špinavý kondom a odešel do koupelny, kde ho zabalil do toaletního papíru a vyhodil do koše.
Když Sirius zaslechl zvuk napouštění vany, na vratkých nohou se tam dopotácel taky. Severus už se svlékal, jednotlivé části oblečení čistil hůlkou a pečlivě je skládal na stoleček vedle ručníků. Black od pasu dolů nahý, v pomačkané, propocené košili, se ležérně opřel ramenem o zárubeň dveří a fascinovaně na něj zíral.
„Vždycky si tak potrpíš na úklid?“
„Jsem pořádkumilovný člověk, Blacku.“
„Bezva. V tom případě určitě rád uklidíš i tu postel, že jo?“
„Pokud v ní dneska chceme spát…“
Severus vypnul vodu, vlezl do vany a udělal si pohodlí.
„Budeš na mě civět, nebo se připojíš?“
„Chceš se mnou zůstat přes noc?“
Sirius ze sebe shodil košili a posadil se ve vaně naproti němu, nohy natažené tak, že se chodidly znovu dotýkal jeho ramen.
„Dnes se nechci vracet do Bradavic. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale být ředitelem je příšerně nevděčná práce.“

***

Seděl v obýváku, na klíně rozečtenou knihu, kterou mu minulý týden donesl Severus, a čaj v hrníčku na stole pomalu vychládal. Ještě se ho ani nedotkl.
Remus vpadl do chatrče a přinesl s sebou závan ledového větru, spršku vody a nános bahna. S otíráním bot se neobtěžoval. Pospíšil si rovnou za Siriusem.
„Co se stalo?“ vypálil Black, jakmile ho uviděl. Kniha mu sklouzla na podlahu, jak rychle byl na nohou.
„Nic špatného, klid, klid, kamaráde. Tonksová porodila! Je to kluk!“
„No to je fantastický! Blahopřeju, Náměsíčníku!“
Potřásl Remusovi rukou a poplácal ho po zádech. Pak zamířil do spíže, odkud vyhrábnul poslední láhev whisky, a oběma štědře nalil.
„Jmenuje se Ted.“
„Tak na Teda Lupina, budoucího vynikajícího kouzelníka!“
Připili si a usmívali se na sebe, jako by je od školního přátelství nedělilo víc než pár týdnů. Lupin navzdory vráskám starosti a četným šedinám působil zase jako kluk schopný radovat se a Black s ním tuhle radost nadšeně sdílel, vděčný za každou špetku štěstí, kterou jim v téhle temné době osud seslal.
„Je zdravý. A je to metamorfomág po Doře. Když jsem odcházel, vlasy měl úplně modré.“
„No to mě podrž. Vypadá to, že si s ním užijete spoustu zábavy.“
„Stoprocentně. Nezlob se, musím tu novinu sdělit ještě dalším lidem.“
„Jasně. Pozdravuj ode mě Harryho a ostatní.“
„Vyřídím. Díky, Tichošlápku. Až bude po všem, pořádně to oslavíme.“
„S tím počítám.“
„Opatruj se. A mimochodem,“ ukázal Lupin očima na koberec, „tohle je hodně vzácná kniha, měl bys s ní zacházet citlivěji. Pokud vím, existuje už je jeden výtisk a ten je majetkem Bradavic.“ Významně na něj mrknul a ztratil se ve slotě venku.
Black ji sebral ze země, uhladil ohnutou stránku a zkontroloval vazbu. Ukazováčkem přejel po zlaceném písmu na hřbetu. Kořeny kouzel, díl I. Salazar Zmijozel, Godric Nebelvír
Vrátil se do křesla a znovu se začetl.
Malým okrajem vědomí myslel na to, co teď asi dělá Severus.

***

Konec dubna byl chaotický. Škola se nacházela v pokročilém stupni morálního rozkladu a sourozenci Carrowovi vykazovali čím dál psychotičtější chování, což se odráželo v brutalitě jejich disciplinárních opatření. Studenti den ode dne nabývali bláznivější odvahy, stavěli se jim na odpor a otevřeně proti nim bojovali. Mnozí z nich nakonec byli nuceni přerušit studium a stáhnout se do tajného úkrytu, odkud však dál pravidelně podkopávali autoritu vedení nejrůznějšími záškodnickými praktikami. Nepochybně měli zajištěný komunikační kanál a přístupovou cestu do hradu, neboť ke svým sabotážním akcím využívali zejména zboží Kratochvilných kouzelnických kejklí, jehož odběr a držení byly přísně zakázány. Ačkoli mu přímo před nosem měnili školu v holubník, při pohledu na zoufalství v těstovitých tvářích Carrowových nedokázal popřít vnitřní obdiv ke genialitě Freda a George Weasleyových. Ti chlapci byli pohromou zavedených pořádků a nevyčerpatelným zdrojem tvořivé energie, o níž sám mohl jen snít. Snape samozřejmě věděl, kam se všichni ti rebelanti schovali, neměl ovšem nejmenší chuť se o tom komukoli zmiňovat a ve skrytu duše si přál, aby zůstali neodhaleni a do konce školního roku dokonali dílo zkázy. Toužil tuhle instituci vidět hořet v plamenech vzpoury a lehnout popelem zadostiučinění. Dnes už chápal, že pouze z popela může znovu povstat – lepší a silnější. A že k novému začátku je třeba konce.
Jen doufal, že to nebude i jeho vlastní konec.
Tomuhle boji už obětoval dost. Neměl v úmyslu obětovat všechno. Nebyl Brumbál a nebyl ani Potter. Jeho základní nastavení neobsahovalo program sebeobětování, třebaže jeho cenu nemínil zpochybňovat. Osobně však vůli žít považoval za mnohem větší statečnost než rozhodnutí zemřít. Smrt znamenala vysvobození a útěk před ranami osudu. Život byl daleko těžší úkol, zvlášť pro kouzelníka narozeného na prahu velké války dobra a zla. Pro kouzelníka, kterému zlomyslná sudička darovala náklonnost k temným stínům a zároveň hluboký cit, schopnost bezmezně milovat i slepě nenávidět, sžíravý hlad po vědění a na trnitou cestu k němu prázdný raneček a ošoupané boty.
Stál přesně uprostřed, na čáře mezi bílým a černým polem, na hranici mezi dobrem a zlem, nepatřil nikam a přál si, aby všechno dobře dopadlo. Věřit se neodvažoval.
Když přišla hláška, že se Potter objevil v Bradavicích, vstal z křesla, krátce pohlédl na Brumbálův obraz a mlčky kývl. Do kapsy pláště zasunul lahvičku s temně fialovou tekutinou, kterou vytáhl ze šuplíku psacího stolu, a odešel z ředitelny.
„Hodně štěstí, Severusi,“ zaslechl, než se za ním dovřely dveře.

***

Zburcoval ho Kingsleyho Patron v podobě stříbrného rysa, který se ten májový podvečer zjevil uprostřed kuchyňky a vytrhl jej z ledabylého umývání nádobí.
Pán zla obklíčil Bradavice. Schyluje se k bitvě. Cesta přes Prasečí hlavu je volná.
Upustil talíř na dno dřezu, zavřel kohoutek, hodil na sebe bundu, ujistil se, že v ní má svou hůlku, a okamžitě se přemístil přímo do lokálu Aberfortha Brumbála.
Jestli si těch několik vteřin lámal hlavu, jak unikne případné pozornosti Smrtijedů, teď zjistil, že veškeré obavy byly zbytečné. Hospoda praskala ve švech, všude kolem něj se tlačily zástupy kouzelníků a čarodějek, které sem evidentně dorazily se stejným záměrem jako on, a přibývali další a další. Chudák Aberforth sebou s každým prásknutím přemisťovacího kouzla trhnul a vypadal, že brzy utrpí nervový záchvat.
„Zatracenej Potter,“ láteřil. „Celej život se snažím, aby sem nikdo nechodil!“
„Abe, kam tahle chodba vede?“ Sirius si k němu proklestil cestu a ukázal na odklopený obraz ve zdi nad krbem, kudy po skupinkách proudili lidé.
„Kam bys řek, hochu? Do kabaretu to asi nebude, co?“
„Chápu, že končí v Bradavicích, ale kde přesně?“
„V Komnatě nejvyšší potřeby.“
„To je co sakra?“
„To je takový kouzelný místo, o kterým víme jenom my. Celou dobu tudy zásobuju tu drzou bandu odbojářů. Myslím, že Longbottom říkal, že jsou někde v sedmým patře.“
„To ředitelna taky,“ zamumlal Black, vyškrábal se na krbovou římsu a vlezl do otvoru. „Díky, Abe.“
„Jo, máš zač. Ale jestli hledáš pana ředitele, tak toho už na hradě nenajdeš.“
„Cože?“ Sirius se zarazil a vrhl pohled přes rameno. „Snape není na hradě?“
„Ne. O to se Minerva postarala. Hnala ho odtamtud svinským krokem. Ačkoli to asi není úplně akurátní výraz. Prej se proletěl oknem.“
„Ona ho vyhodila z okna?!“
„Ne. Vyskočil sám.“
„Co? To je vtip? Apríl byl před měsícem, Abe!“
„Nežertuju, Blacku. Já nikdy nežertuju, pamatuj si to. Snape z Bradavic vyletěl jak přerostlej netopejr a odplachtil někam k Zapovězenýmu lesu. Tam Smrtijedi zřejmě rozbili tábor. Už je u svejch.“
„Jo, jasně,“ hlesl Sirius a hnal se chodbou za ostatními.
„Siriusi!“ zvolala potěšeně dvojčata Weasleyova, na která narazil hned, jakmile prolezl do Komnaty nejvyšší potřeby. „Věděli jsme, že ty si tohle dobrodružství nenecháš ujít!“
„Nazdar,“ přivítal se s nimi vlažně a strpěl několik kamarádských popleskaní po zádech. „Kde je Harry?“
„Někde na hradě. Pátrá po jakémsi tajemném předmětu, který patřil Roweně z Havraspáru.“
„A Ron s Hermionou?“
„No, naposled jsme je viděli, když sem dorazili.“
„Vlastně tu vládne celkem slušný chaos.“
„Fajn. Slyšel jsem, že McGonagallová odsud vyhodila Snapea…“
„Jo, tahle informace se roznesla po celém hradě rychlostí světla.“
„Mám dojem, že si o tom povídají už i potkani na hajzlících ve druhém patře.“
„Snape umí lítat.“
„Bez koštěte.“
„Bez křídel.“
„Prostě letí vzduchem jako přízrak.“
„Docela by mě zajímalo, jak to sakra dělá.“
„Jo, to mě taky,“ zahučel Sirius, kterého ta zpráva naprosto šokovala. „Poslyšte, pánové, musím si teď odskočit do ředitelny a potom vám budu plně k dispozici. Jak to vypadá s ochranou hradu? Jak dlouho vydržíme?“
„McGonagallová s Kratiknotem říkali, že asi hodinu, než proniknou na školní pozemky. Většina studentů už je pryč, zůstali jen ti plnoletí, co se chtějí zapojit do boje.“
„Teď už zbývá asi 40 minut.“
„Najděte Harryho,“ zaúkoloval je Black. „Nebo Hermionu. Potřebuju jim předat důležitou informaci. Jen a pouze jim.“

***

Přijde čas, kdy se lord Voldemort bude bát o život svého hada… Až ten čas nastane, pak už myslím nebude riskantní to Harrymu povědět…
Brumbálova slova mu vytanula na mysli při pohledu na Nagini uzavřenou do podivné koule, která zářila modrým světlem ochranných kouzel. To světlo v šeru Chroptící chýše oslňovalo a vrhalo blyštivé kaleidoskopické odrazy na potrhané plesnivé tapety.
Voldemort stál proti němu a rudé oči s úzkými štěrbinami místo zorniček působily nervózně a roztěkaně. Už dávno se naučil číst v jeho výrazech, rozumět řeči jeho těla a odhadovat, k jakému kroku přistoupí. To, co viděl nyní, ho znepokojovalo. Vlastně ho to naplňovalo tak intenzivním strachem, že sotva udržel klidnou tvář a vzpřímený postoj. Koutkem oka neustále sledoval obrovitého hada a na slova, která vycházela z Voldemortových bezretých úst, se vůbec nebyl schopen soustředit. Vnímal jeho stupňující se rozrušení, mrazivý hněv maskovaný výsměšně povzneseným tónem, a význam toho, co říkal, k němu přes mlžný závoj hrůzy pronikal stejně ostře, jako by mu ho čepelí nože vrýval do kůže.
Pokusil se ho přesvědčit, aby se směl vrátit do hradu a najít Pottera. Byl si vědom ubohosti toho pokusu, protože z jeho hlasu čišelo absolutní zoufalství a protože věděl, že on ví, jak moc je vyděšený. Tak extrémní, živočišný strach nedokázala zakrýt ani ta nejpokročilejší Nitrobrana, něco tak obrovského neschováte za žádnou hradbu.
Bezová hůlka. Do prdele, on si vážně myslí, že Brumbálova hůlka patří tomu, kdo ho zabil. Je přesvědčený, že ho ten kus dřeva může poslouchat, jen pokud jeho právoplatný majitel zemře. Kdyby nebyl tak paralyzovaný vědomím, že mu zbývají poslední minuty, hystericky by se rozesmál a možná na něj i zakřičel, jak kolosální je idiot, když ve své choré hlavě dovedl vyplodit takovou pitomost. Jenomže k ničemu takovému už příležitost nedostal.
Voldemort proti němu vrhl začarovanou klec s hadem a Snape se hlavou a rameny ocitl uprostřed ní, uvězněný v prostoru s Nagini pouhých pár centimetrů od obličeje. Naštěstí to bylo všechno tak rychlé, že než stačil pocítit bolest, bylo po všem. Ochromený šokem a krvácející do stoletého prachu Chroptící chýše naposledy zahlédl Voldemortovu holou lebku a zřetelně slyšel jeho: „Je mi líto.“ pronesené bez sebemenšího náznaku lítosti.
Umíral a nikomu to nebylo ani trochu líto.
Na hradě se tou dobou sváděla zuřivá bitva a nikdo neměl ani ponětí, že v téhle zchátralé barabizně leží člověk, který drží klíč k jednomu z Brumbálových tajemství. Tajemství, jež Harry Potter potřebuje znát, aby zajistil vítězství jejich strany…
A najednou tu byl. Chlapec, který na rozdíl od něj zůstal naživu. Proměněný k nepoznání vyčerpávajícím putováním a dlouhým strádáním, poznamenaný hrůzami, kterým musel čelit, dorostlý v muže a vyzařující zvláštní, klidnou sílu vlastní všem opravdovým bojovníkům. Držel ho za ruce, díval se mu do tváře a jeho oči byly tím, co se vůbec nezměnilo. Jako by se na něj v ten okamžik dívala Lily, jediný světlý bod v jeho životě, jediná žena, do níž byl schopen se zamilovat.
„Vezměte si je,“ zašeptal a z jeho očí, uší a úst začala tryskat stříbřitá vlákna vzpomínek, které už nemělo smysl dál střežit.

***

„Harry!“ vykřikl Sirius, když ho spatřil procházet dubovou bránou.
Před malou chvílí utichla bitevní vřava a Smrtijedi se na Voldemortův rozkaz stáhli zpět do Zapovězeného lesa. Obránci hradu dostali hodinu na to, aby důstojně naložili s mrtvými a postarali se o raněné. A Harry Potter měl přesně hodinu, aby se vzdal a přišel si pro smrt z rukou svého úhlavního nepřítele. Tedy za předpokladu, že chtěl ušetřit životy dalších lidí.
„Hermiono, Rone! Kde jste k čertu byli?“
Sirius je odvedl pryč ze vstupní síně, do jednoho z rozbitých výklenků na vnitřním nádvoří.
„Musím vám říct důležitou věc. Snape –“
„Snape je mrtvý,“ přerušil ho Harry a prázdným, unaveným pohledem sledoval, jak Neville s Lenkou táhnou něčí zkrvavené tělo do hradu. „Voldemort na něj poštval Nagini.“
„Co – cože? Kdy? Kde? Tomu nerozumím. Proč by –“
„V Chroptící chýši. Asi před deseti minutami.“
„Právě se odtamtud vracíme,“ doplnila Hermiona a pořád ještě se třásla. „Podle toho, co jsme vyslechli, Voldemort nabyl přesvědčení, že Snape je majitelem bezové hůlky. Hůlky, po které celé měsíce pátral.“
„Co?“ nechápal Sirius a roztržitě přejížděl očima z jednoho na druhého. „Bezová hůlka? To jako myslíte tu hůlku, o který legendy tvrdí, že je neporazitelná?“
„Jo, přesně tu,“ přikývl Ron, ve tváři bledý jako křída. „Ta hůlka opravdu existuje a patřila Brumbálovi. Voldemort věří, že k tomu, aby ji kouzelník dokonale ovládl, je nutné předchozího vlastníka zabít.“
„To je nesmysl,“ ucedil Harry hořce. „Voldemort se mýlí. Takhle to vůbec nefunguje. Snape umřel úplně zbytečně.“
Sirius mu bolestivě sevřel ramena a vynutil si jeho pohled.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Snape. Kde je Snape? Nechali jste ho v Chroptící chýši?“
„A co jsme s ním jako měli dělat? Zakousl ho had, vykrvácel tam na podlaze. Měli jsme mu vystrojit pohřeb, nebo co? Promiň, ale mám teď naléhavější věci k řešení.“
Nekompromisně ze sebe setřásl jeho ruce, otočil se a vykročil zpět do vstupní síně. Hermiona a Ron ho následovali.
Black tam několik vteřin omráčeně stál, s pocitem železné obruče na hrudi a bolestivě staženým hrdlem, než tryskem vyrazil k tajné chodbě pod mlátivou vrbou.

***

„Kurva,“ zaklel, když vykoukl padacími dvířky v podlaze a uviděl před sebou Severusův mrtvolně bílý obličej potřísněný krví. „Kurva, kurva, to ne…“
Protáhl se dovnitř, po kolenou se k němu doplazil a vzal jeho hlavu do dlaní. Krev byla úplně všude, vsakovala se mu do oblečení a zanechávala lepkavé otisky na kůži. Bylo mu to jedno. Pevně ho držel, očima zalitýma slzami vytřeštěně zíral na hlubokou ránu po hadích zubech a odmítal uvěřit, že by tohle měl být konec. Nemohl být. Nesměl být…
Všiml si, že Snapeovo tělo není chladné a ztuhlé, že v něm možná ještě někde zbývá malá jiskra života. Horečně uvažoval, co by měl dělat. Co je v jeho silách udělat. V léčivých kouzlech nebyl zběhlý, přesněji řečeno je vůbec neovládal. Celý život dával přednost osvojování obranných a útočných zaklínadel, maskovacích a zakrývacích kouzel, koneckonců se připravoval na dráhu bystrozora. Ošetřování a úklid nechával na jiných, to přece patřilo k těm méně elitním profesím. Teď měl na sebe vztek.
„Do hajzlu, co mám dělat?!“ rozkřičel se a zalomcoval bezvládným Severusem tak prudce, až se mu z kapsy pláště vykutálela malá křišťálová lahvička.
Sirius ji zvedl, nastavil proti světlu a zjistil, že obsahuje nějakou jemu neznámou fialovou látku. Trvalo přesně tři údery vyplašeného srdce, než se rozhodl, že ji použije. Odzátkoval hrdlo, zaklonil Snapeovi hlavu a celou mu ji vylil do úst.
Málem ho trefil šlak, když Severus otevřel oči.
„Nazdar,“ řekl Black, v hlase mu zaznívala totální panika a taky něco málo z hysterické radosti, která ho zevnitř zalila jako přívalová vlna. „Měli jsme se vidět až v pátek, ale trochu se to všechno podělalo. Co mám dělat?“
„Dokrvovací lektvar a třemdavu,“ zachrčel Snape, slabě stiskl jeho předloktí a těžká víčka mu znovu klesla. „A taky tě rád vidím…“
Sirius mu podložil hlavu svojí bundou a protože zpozoroval, že rána na jeho krku opět začíná krvácet, svlékl si i košili, roztrhal ji na dlouhé pruhy, vytvořil z nich improvizované obvazy a těmi zranění pevně omotal.
„Seženu ty lektvary. Zůstaň tady, hned se vrátím!“
„Obávám se… že bych… daleko nedošel…“
Na Severusově propadlé tváři se objevil drobný ironický úsměv.
Sirius ho pohladil po vlasech slepených potem, špínou a krví.
„Když chceš, umíš zmizet poměrně efektivně,“ utrousil a dál už se nezdržoval.
Prosvištěl dveřmi Chroptící chýše, které byly původně zabedněné a jejichž závoru někdo rozštípal. Utíkal přímou cestou do Prasinek a mířil k lékárně. Věděl, že rozhodně nebude mít otevřeno, taková nepodstatná maličkost ho však nemohla zastavit.

***

Štáb Fénixova řádu byl prvním místem, které ho napadlo, když Snapeovi do rány nakapal esenci třemdavy, donutil ho vypít dvě z pěti lahví dokrvovacího lektvaru a sevřel ho v náručí, připravený přemístit se s ním pryč.
Nemocnice svatého Munga nepřipadala v úvahu. Zaprvé si dokázal živě představit, kolik práce budou mít v nadcházejících hodinách léčitelé a že přednost dostanou bradavičtí studenti a všichni ti, kteří hrdinně bojovali proti mocnostem zla. Zadruhé nedokázal s jistotou říct, jaká nálada tam bude panovat. Podle informací, které dostal od Artura Weasleyho, se Ministerstvo přetvořené k Voldemortově obrazu začalo zevnitř rozkládat a hroutilo se jako domino. Ministr Břichnáč zemřel po zásahu Percyho kletbou. Dalo se předpokládat, že už zbývá jen velmi málo kouzelníků nakloněných novému režimu. A ostatní nemají ponětí, na jaké straně ve skutečnosti Severus stojí. Že celou dobu plní vůli Albuse Brumbála a pomáhá Harrymu Potterovi. Kolik z nich by asi odolalo nutkání pomstít se za ztrátu blízkých a za všechna příkoří, která jim byla způsobena? Dokud pravda nevyjde najevo, musí Severuse udržet mimo dosah veřejnosti.
Z chatrče do chatrče. Ačkoli tahle byla nesporně lépe vybavená, po rozdělání ohně v krbu teplá a relativně přívětivá a především chráněná mocnými kouzly.
Netušil, kolik mezitím uplynulo času, jak na tom jsou ti, kteří se postavili Voldemortově armádě, zda už bitva znovu vzplála a jestli vyhrávají nebo prohrávají. Jedno ale věděl jistě – jeho úkolem bylo postarat se o Severuse Snapea. Jako by Brumbál tohle celé předpovídal, ba co víc, jako by to sám naplánoval už v okamžiku, kdy je po Voldemortově návratu přinutil podat si ruce na znamení příměří. Úmyslně ho držel stranou, v nenápadné záloze, v bezpečí, po němž toužil ze všeho nejméně; dopřál jim oběma dostatek času, aby dokázali překlenout to, čím si prošli, čas, jenž otupil hrany nenávisti; a nakonec je v příhodný moment svedl dohromady, aby svým spojenectvím zajistili hladký chod jeho mistrovského plánu na obou frontách. Už nepochyboval o tom, že právě tuhle roli měl sehrát. Tuhle a žádnou jinou. Když se před dvěma lety na ministerstvu o vlásek vyhnul Bellatrixině smrtícímu paprsku a poslal ji ke všem čertům, přežil jen proto, aby mohl zachránit Severuse.
Uložil ho do své ložnice, kde ho svlékl, navlhčeným ručníkem z něj smyl všechnu krev a špínu a pomohl mu vypít další láhev dokrvovacího lektvaru. Pak mu půjčil svoje pyžamo a nechal ho spát. Celou dobu seděl v křesle vedle postele. Vzdálil se jen dvakrát – na záchod a pro hrnek čaje.
Když se Snape krátce probral, znovu do něj vpravil lektvar, aplikoval další dávku třemdavy a ránu mu převázal. Pak usnul spolu s ním. Vkleče na podlaze, s hlavou položenou na dlaních, v níž svíral jeho ruku.
Ráno je našel Kingsley Pastorek. Opatrně pootevřel dveře Siriusova pokoje a ještě opatrněji ho oslovil.
Sirius byl vzhůru tak rychle, jako kdyby mu za krk vylil vědro ledové vody. Pustil Snapeovu ruku, vyskočil na nohy a postavil se před něj v dojemně obranném gestu.
„Kingsley, počkej chvilku a vyslechni mě! Všechno ti vysvětlím! Severus –“
„Není Voldemortův člověk,“ dořekl za něj Pastorek a zněl nejen naprosto klidně, ale dokonce mírně pobaveně. „Ano, já vím. Harry už nám všechno řekl.“
„Harry? Jak se to dozvěděl? Nestihl jsem –“
„Severus mu v Chroptící chýši předal svoje vzpomínky. Podle toho, co Harry vypověděl, to udělal před svou smrtí. Teď se mi ovšem jeví docela živě.“
„Žiju,“ potvrdil Snape a pousmál se, když k němu Black trhnutím obrátil hlavu. „Díky tomuhle idiotovi. Co Potter a Pán zla? Co ostatní?“
„Lord Voldemort byl zničen. Definitivně. Je konec.“
„U Merlinových vousů, kurva, jo!“ zahulákal Sirius, až se ze zdi odrolila omítka. „Já věděl, že to zvládne! Věděl jsem, že to dokáže! Je to přece syn svých rodičů.“
„Ztráty jsou však velké,“ pokračoval Kingsley. „Noc nepřežilo 31 studentů, 17 bystrozorů a 3 členové Řádu.“
Black přestal jásat a v jeho tváři se usadil výraz, který v té Snapeově už nějakou dobu vězel. Výraz smutku, jaký doprovází jen jediný druh zprávy. Zprávy o úmrtí blízkého člověka.
„Kdo z Řádu zemřel?“
„Remus, Tonksová a Fred Weasley.“
„Proboha… To snad ne… Kingsley! To přece… Dora tam vůbec neměla být! A Remus –“
„Co Potter?“ přerušil ho Severus.
„Je naživu,“ odpověděl Pastorek. „Myslím, že si sáhl na dno a bude potřebovat dlouhý odpočinek, ale je živý.“
„Jak je ale potom možné, že byl Pán zla poražen? Brumbál mi prozradil, že v Potterovi přežívá kus duše, který od sebe Pán zla nechtěně odloučil, když se ho tenkrát poprvé pokusil zabít. Jinými slovy, že ten chlapec musí zemřít, jestliže má zemřít i on.“
„Tohle ti Brumbál řekl?“ zamračil se na něj Sirius. „Že Harry v sobě nese kus Voldemorta a že se prostě bude muset nechat zabít?“
„Ano. Tu informaci jsem mu měl ve správný čas předat. Proto jsem mu dal svoje vzpomínky. Jsou v nich i mé rozhovory s Brumbálem.“
„Proč o tom Brumbál neřekl nic mně?“ rozčílil se Black.
„Ty by ses s něčím takovým dokázal vyrovnat?“ opáčil Snape. „Vědět, že syn tvých přátel je předurčen jít na smrt, a nemoct podniknout nic, abys tomu zabránil? Nikomu to neprozradit až do chvíle, kdy bude skutečně třeba to sdělit?“
Sirius mlčel. Odpověď znali oba.
„No,“ ujal se opět slova Kingsley, „Harry se Voldemortovi skutečně vydal. Odešel do tábora Smrtijedů v Zapovězeném lese a obětoval se. Vražednou kletbu ale znovu přežil bez úhony. Později nám vysvětlil, že ho stále chránila síla oběti jeho matky, která za něj položila život, a stejně tak všechny ostatní, za něž měl Harry v úmyslu zemřít, od té chvíle chránila jeho vlastní oběť. Nikdo ze Smrtijedů, ani sám Voldemort, nebyl schopný nám ublížit. Finální souboj tedy nevyhnutelně vedl k Voldemortově porážce.“
Black i Snape několik minut vstřebávali, co vyslechli. Pak promluvil Snape.
„Láska je prastará magie, které Voldemort nikdy nerozuměl.“
Black na něj vrhl ohromený pohled. Ne snad proto, že by ho překvapila samotná věta, nýbrž proto, že to bylo poprvé, co ho slyšel vyslovit nahlas Voldemortovo jméno.
„Myslím, že jsem se konečně dočkal doby, kdy už se ho nemusím bát ani já,“ řekl Severus, bezděčně sklouzl pohledem ke svému Znamení zla a uvědomil si, že po dlouhém období, kdy v něm neustále cítil napětí a horkost, je najednou klidné jako stará jizva, na níž se dá snadno zapomenout.
„Zařídím tvůj přesun ke Svatému Mungovi,“ obrátil se na něj Pastorek rozhodným tónem. „Nevypadáš dobře. A ještě hůř by vypadalo, kdybychom válečného hrdinu nechali chcípnout v téhle ratejně. O jedné věci jsem se zapomněl zmínit – dnes v osm hodin ráno mě Starostolec jmenoval novým ministrem kouzel. Čili pokud budete mít zájem se mnou někdy posedět u sklenky dobré whisky, budete muset počkat, až dám do pořádku svůj úřad. O Bradavice se snad dokážeš postarat sám, jakmile se zotavíš. Minerva tvou funkci prozatím převzala a už organizuje velký úklid hradu.“
„Chci, aby si tu funkci nechala. Nestojím o ni.“
„Myslíš to vážně? Brumbál si přál jako svého nástupce tebe, hovořil jsem s jeho portrétem.“
„Devět měsíců ředitelování mi bohatě stačilo. Je to příšerná práce a já si dovedu představit stovky užitečnějších aktivit, kterým bych se mohl věnovat.“
„Jako například?“ dorážel Kingsley.
„Nevím. Třeba otevřít si na Příčné ulici stánek se zmrzlinou.“
„Cože?“ vykulil oči Sirius.
„Florean Fortescue je mrtvý. Blíží se léto. Lidé budou chtít chodit na zmrzlinu.“
„Hele, nepůsobí náhodou ten hadí jed na nervovej systém? Mám dojem, že ti poškodil mozek.“
„Můj mozek je v absolutním pořádku, Blacku. O nervech totéž říct nemůžu. A proto se v žádném případě nehodlám vrátit do školy. Nikdy. Brumbál ať si tvrdí, co chce.“

***

1. září 1998

„Dobrý den, pane řediteli.“
„Pottere!“
Snape se zastavil uprostřed chodby a s rukou na srdci se poplašeně ohlédl.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.“
Harry se usmíval, zatímco Severus se mračil.
„Co tu k čertu pohledáváte? Jestli se nemýlím, bradavický spěšný vlak teprve teď odjíždí z King’s Cross.“
„Nemýlíte. Dal jsem přednost přemístění do Prasinek.“
„Vy musíte mít vždy něco extra, že? No, aspoň jste tentokrát nepoužil létající auto. Co tu děláte tak brzy?“
„Přišel jsem za vámi.“
„Za mnou?“
„Ano. Chci vás požádat o laskavost.“
„Ale. Copak byste potřeboval?“
„Hermiona během léta dostala nabídku na stáž v odboru záhad. Ten program se otevřel po deseti letech a kdoví, kdy se znovu naskytne taková příležitost. Přijímají jen kouzelníky, kteří dokončili studium, takže –“
„Rozumím. Mám slečně Grangerové udělit výjimku pro skládání závěrečných zkoušek bez řádného absolvování posledního ročníku.“
„Přesně to jsem měl na mysli, pane.“
Snape si chvíli vychutnával Potterovo nervózní očekávání, než s úsměvem odpověděl.
„Pochybuji, že by – na rozdíl od vás a pana Weasleyho – potřebovala chodit do školy ještě další rok. Ať se u mě zítra po snídani zastaví. Uvědomím zkušební komisi ministerstva a stanovíme datum mimořádných zkoušek.“
„Děkuju! Mockrát vám děkuju!“
„A příště bych ocenil, kdyby za mnou přišla sama.“
„Dobře. Mimochodem, mám vám vyřídit od Siriuse, že dnes nedorazí. Hlídá Teddyho. Vynahradí vám to v pátek večer.“