Chiméra

Krátká povídka z postapokalyptického světa. Někdy je potřeba kráčet solným kráterem, nelitovat svého koně a vzít zavděk tím, co je.

Sedlo tlačí a slunce praží. Má svého koně ráda, ale nedala mu jméno. Ví, že i on jednou dojde ku konci životnosti, tenhle odhodlaný hnědák. Jedou solným kráterem už třetím dnem. Ze soli na zemi koni praskají kopyta a přesto každé ráno vděčně jí a každý večer poslušně vyráží vpřed.
Není to jen solný kráter; kdysi to bývalo moře. Dřív se tady koupaly rodiny – děti a mámy v pestrobarevných úborech. Říkalo se tomu plavky. Pro ni už jsou plavky passé; musí se stínit před sluncem.
Když odpočívají, země kolem nich je ve svitu měsíce modrá a bílá. Ještě i v noci hřeje zespodu do plosek nohou. Ve svitu měsíce vyjde Ioanna vpřed a posbírá pár drobných, vybělených mušliček. I pár kostí.

Jindy putují korytem vyschlé řeky. Kolem tenká torza stromů jako přihlížející umrlci. Občas někde roste zbytek listí, trs trávy; hotová oáza. Na svazích v dáli kdysi bývaly vinice. Cabernet, syrah, pinot blanc, sauvignon, vyjmenovává Suzana odrůdy révy, aby zaměstnala myšlenky na hřbetu koně. Občas najdou zaprášené láhve ve sklepeních domů, ve kterých přes den nocují; to pak pomalu popíjejí víno, které do krku klouže jako máslo, předstírají, že jsou hraběnky v soukromých komnatách.

Řada domků otevírající město skoro hlásá "Bienvenue!". Náznak civilizace. Prosolené základy. Kdysi domy zalilo moře – než zaniklo i to. Suzana je žena činu. Najde v opuštěném domě koště, smete podlahu. Rozloží na ni deku, společnými silami nafouknou matraci. Soumrak je pro ně ránem, ráno nocí. Koně jsou schovaní v kuchyni, kam se dalo vstoupit zadním dvorkem. Chroupají granule z improvizovaného žlabu, kuchyňského dřezu.

Přitulí se toho rána o něco blíž.
„Jsi úplně zkroucená,“ řekne spíš prostoru než Ioanně. Za dřevěnými okenicemi začíná pražit.
Prst putuje po obrysu páteře, vytváří pohyb hada.
„Sedni si.“
Ioanna je zvyklá poslouchat. Co by bez Suzany dělala. Rozhodně by bez ní neměla šanci najít svého manžela. Suzana zálesačka, pousměje se obrazu Suzany rozdělávající oheň jen nožem a křesadlem, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Ioanna to umí jen zapalovačem, ale v jejím zapalovači už není plyn.

Když přivře oči, rozbíjí vějíř světlých řas vidění světa. Slyší ševelit trávu. Tráva ševelí, když vane vítr. Když vane vítr, cuchá jejímu muži vlasy. Ale sotva oči zaklapne a odloží vědomí, má těžké sny. Někdo jejího muže topí ve slané vodě. Zápěstí má svázaná za zády a hlavu pod hladinou. Je zrovna příliv, jestli ho tam nechají ležet, nebude z něj za pár hodin nic než utopenec. Když si z posledních sil vybojuje poslední nadechnutí, lapá po jejím jméně a zní to jako "Johano".
Možná to bylo její jméno, než ho Suzana začala bez zlého úmyslu komolit. Probouzí se z těch snů hroznou žízní.

Kdy? řekl Měsíc nočním hvězdám.
Brzy, řekl vítr, co doprovázel ho domů.

Sedne si. Dotknou se jí mozolnaté prsty. Suzana s sebou pořád musí tahat kytaru; když jedou na koni, má ji natěsno zavěšenou přes záda. Hraje skoro denně, kovové struny utužují kůži.
Tuhé prsty prohmatávají záda. Hladí ji po krku, nabírají její vlasy a přehazují je dopředu přes rameno.
„To je z toho sedla,“ vysvětluje Ioanna, ale nemusí. Trýznění sedlem zakoušejí obě. Zadky mají otlačené, kůže v rozkroku na dotyk bolí. Když jedou civilizací, auta stojí všude, ale není čím je nabít. Ve světě je to jako v obřím dětském pokojíčku po setmění – rozházení angličáci všude, nikdo už je před spánkem neuklidil.
Suzana ji hněte palci. Takhle se dřív hnětlo těsto. Teď – lopatky, ramena, trapézy.
Její kytarové prsty drhnou, ale Ioanna se poddává. Je to docela příjemné. Příjemnější by to bylo od jejího manžela, ale má teď jenom Suzanu. Mne její kůži, snad vpisuje i nějaký vzkaz. Vlasy za ušima ji hřejí. Už tolikrát myslela na to, že je ostříhá. Kožený klobouk by se pak nosil snáze.

„Co to támhle létá?“
„Kde?“
Ioanna si stíní oči dlaní. Krempa širáku na to nestačí.
„Tam.“
Ukáže, zatímco jednou rukou stále drží otěže. Nemusela by. Kůň se plahočí stále za nosem. V dáli klesá k zemi něco velkého, ale Ioanna nedokáže poznat, je-li to mechanické nebo živé. Snad letadlo?
Suzana tím směrem mhouří oči. Konečně zase vane vítr. Zauzlovaná kožená šňůrka, co ji visí z klobouku, se pohupuje a tluče do dutého těla její kytary. Dělá to bum, bum.
„To je chiméra, má drahá.“
„Co je to chiméra?“
Suzana přijede se svým koněm na dosah. Podá Ioanně kožený měch a dává ji pít. „Víc,“ pobízí, když měch pod v jejích rukou vadne a vyprazdňuje se. „Víc.“

„Na co myslíš?“
Suzana ji klouby rukou přejíždí nad kostrčí. Dává do toho všechnu sílu a Ioanna cítí, jak jde tomu pohybu naproti. Myslí na svého muže, když se Suzanina ústa dotknou její šíje. Myslí na to, že i jeho vlasy by takhle lechtaly, jeho rty by jen zkusmo ochutnávaly sůl. Sůl všudypřítomnou; sůl v jejím potu, sůl na jejích chodidlech. Vzpomíná na jeho nádherný obličej, klukovskou nevinnost a veliké oči, které hltaly každý pohled na svět. Jak brávala jeho tvář do dlaní, když na sebe usedaly jejich nahé klíny.
„Myslím na svého manžela,“ dozná se Ioanna provinile. Jako by byla přistižena při hříchu. Nechce Suzanu odehnat. Chce, aby pokračovala.
Suzana ji o sebe trochu opře. Je horká a je stabilní. Otírá se jí bradou o spánek. Mne jí pevné paže, které denně zvedají těžké kožené sedlo a hřebelcují koně. Je to spousta vydané síly.
Masáž ji dělá dobře; Ioanna by skoro chtěla vzdychat, ale naučila se být zticha. Do prázdného, vysušeného světa nepotřebujete vydávat zvuk.

Proč? řekla řeka, co odmítla téct.
Ne, řekl oslepující prach.

Skutečné letadlo nakonec přeci jen potkávají. Koně ho zvědavě objíždějí, tu nehybnou běluhu na asfaltové pláni. Stojí tam, ani nedýchá; ze stovky oken nevyhlížejí lidské tváře. Letištní mumraj je dávná vzpomínka. Suzana vede Ioannu do rozložitých hal. Ještě tam stojí automaty s limonádami a vodou, nyní manuální. Když se do nich kope dostatečně dlouho, vyplivnou Fantu nebo Evian. Butiky Victoria’s Secret beze studu vydávají všechna svoje tajemství.
Tak jsme žili, napadá Ioannu. Když odlétala naposledy, chtěla si koupit hedvábnou košilku, pod kterou by po jejím návratu mohl on zastrčit svoje dlaně.

Při putování nocí najdou studnu. Už bylo načase. Je stará, mechanická a Suzana zuřivě pumpuje, dokud z ústí pumpy nevytryskne čirá, ledová voda. Křepčí kolem skoro jako bludičky, hltají z dlaní, pak si tím tekutým ledem omývají bolavé nohy a potem slepené vlasy. V daleké tmě nad nimi se něco pohybuje. Jedna noc, dvojí zázrak. Ioanna už zase ukazuje prstem.
„To asi přelétá ISS.“ Na noční obloze výrazně světélkuje. Padají otázky: myslíš, že tam pořád jsou lidé? Jsou ti lidé stále naživu? Vědí, co se stalo s námi na Zemi? Jak dlouho tam takhle budou létat? Zachmuří je to.

Občas někde míjejí mrtvoly. Vysušená těla, anebo úplně odulá těla, ještě plná much. Suzana míní, že tak je to nevyhnutelné; je lepší, když Ioanna občas vidí mrtvé lidi. Zoceluje ji to.

„Jak vypadá tvůj manžel? Popiš mi ho.“
Novomanžel, opravoval ji vždy. Byli mladí manželé, čerstvě svoji. Pamatuje si živě tento obraz: dívá se na něj z peřin, do kterých ji hodil – klečí před ní, sundává jí z chodidel lodičky, stahuje punčochy, ona přes obří bílou sukni vidí jen jeho půlku jeho obličeje, rozcuchané vlasy, nadšeně vyklenuté obočí, rozdováděný klukovský pohled.
„Pořád se směje očima,“ vypravuje Ioanna, „hodně nosí džíny a nikdy nenosí culík.“ Má pořád opálená předloktí, v jednom uchu malý kroužek a na břiše tenkou jizvu po dávné operaci. Ploché, elastické břicho se mu zatíná a pohybuje, když pro Ioannu zvedá něco těžkého nebo když má vyvrcholit.
I Suzana má pořád opálená předloktí, krátké nehty. Uvolňuje Ioanně svaly na šíji, dýchá jí do vlasů, teplýma rukama ji drží za bedra, z jejích úst voní rozžvýkaný lístek máty; jsou lákavá, téměř tak lákavá jako ústa novomanžela. Její dotyk je skoro mužsky rázný.
Všechno ochotně přijímá a chtěla by Suzaně oplatit, ale zatím to nedokáže.

Občas narazí na lidské stopy. Když v nich Suzana pozná mužskou velikost nohy, zpomalí ve své pouti a drží se v povzdálí, obezřetné jako pouštní lišky. Městům se vyhýbají, vybírají cestu venkovem a krajinou. Jednou vidí rozsvícená okna a slyší mumraj jakési malé lidské komunity. Nocí se rozezní mokrý nářek novorozence. I když si neřeknou nic, cítí obě v té chvíli jakési hrdé štěstí.

Ioannina záda už tolik nepnou. Udělá pár předklonů, dotkne se nejdřív kolen, pak země. Je jako plotýnka. Skromně pak povečeří sušené koňské maso. Je dobré. Hlad je nejlepší kuchař.
„Myslíš, že ho nakonec najdeme? Mého muže.“
Suzana jí pomůže do sedla a sedne si za ni, aby její dřevěná kytara měla prostor nad koňskou zádí. Ve vzduchu ještě doznívá echo posledního brnkání. Je to písnička, kterou Ioanna matně pamatuje z náhodného playlistu na Spotify.
„Určitě ano.“
Ale pohladí Ioannu po vlasech a políbí ji na ústa tak, jako by si tím vůbec nebyla jistá.

Kde? řekl nehlasný hrom.
Kdo? řeklo Slunce tavící zemi.