1. Na molu

„Utíkej!“ opálený kluk s papírovou čepicí ledabyle naraženou na černých vlasech se přiřítil jako bouře a strčil do kamaráda. „Jsou nám v patách!“
„Nám?“ Dáda se nenechal vyvést z míry. Rozpřáhl ruce, aby udržel balanc a vykroužil jednokolkou další dokonalou osmičku. Tomek a jeho báchorky. „Nechápu, proč si pořád vymýšlíš.“
Úzkými uličkami se rozlehl křik.
„Zloděj! Chyťte zloděje!“
Tomek se vítězně ušklíbl: „Slyšíš? Musíme pryč. Kde je Miki?“
Dáda seskočil, chytil jednokolku pod sedlem a ukázal k přístavnímu molu. V jasných slunečních paprscích se tam otáčel starý dřevěný kolotoč s jedinou dochovanou figurínou. Miki měl přivřené oči, usmíval se a oběma rukama pevně objímal koníka kolem oprýskaného krku.
Rozzuřený dav dosupěl na náměstí: „Támhle je! Za ním, ať nezdrhne!“
Kluci si vyměnili pohledy a vystartovali.
„Pusť se Miki!“
„Nechci!“
„No tak, počítám do tří!“
Něco prasklo. Koník se utrhnul a s hlasitou ranou přistál na rozpálených dlažebních kostkách. Tři klučičí těla se válela po zemi. Dav vítězně zařval a Miki se rozbrečel.
„Co teď?“
Tomek nezaváhal. Strhnul si z hlavy čepici a hodil ji do vody. Dopadla špičkou dolů, zvětšila se a proměnila se v papírovou bárku.
„Napněte plachty!“ zavelel Tomek a skočil.
Loďka se divoce rozhoupala.
„Ne, vážně s sebou musíme tahat ty krámy?“
Dáda i Miki horlivě přikývli.
Hladina se modrozeleně zaleskla a slabě zašustila. Novinové plachty nabraly vítr a loďka vystřelila na volné moře.

Na molu se rozhostilo ticho. Nikdo se nehýbal. Všichni pronásledovatelé s otevřenými ústy zírali na vzdalující se loď.
„Jde se domů, chlapi!“
„Ale…“
„Neslyšels?“
„Byli to malí kluci. Neměli bychom jim pom…“
„Pche. Obyčejní zloději! V Pavích vodách dostanou, co jim patří!“