Nádraží v Pečoře

Tolik žen prošlo mým životem, mýma rukama, mou ložnicí. Tolik stejných, tolik rozdílných – starostlivé, pečující, divoké, prostopášné, krásné i obyčejné. Rusovlasé, černovlasé, blondýny. Některé mým žitím prolétly rychle a zmizely rychle, jako světlušky v letní noci, jiné se vryly hlouběji.

A přesto – nejvíc se do srdce zaťala ta drobná dívenka, co stála na opuštěném nástupišti v Pečoře, už ne dítě, ještě ne žena, špičky okopaných bot u sebe. Usmála se na projíždějící vlak, ve kterém jsem tiskl tvář na sklo a naše pohledy se na malou chvilku protnuly. 

Ona jela dál, do budoucnosti, mě vlak odvážel rubat zlato do Vorkuty.