Nelíbejte učitele za jízdy 4

Obrázek uživatele Danae
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

A/N: Tak konečně :) Moc se omlouvám za šestiměsíční prodlevu a jako kompenzaci nabízím hned dvě kapitoly, které tento příběh uzavřou. Mé poděkování patří: Smrtijedce za nebeskou trpělivost, i když se jí Vánoce protáhly až do srpna, všem čtenářům, kteří se sem i po takové době vrátí, všem komentátorům, těm laskavějším za povzbuzení, těm ostřejším za popíchnutí – obého mi bylo třeba, Sothis za upozornění na formulační nepřesnosti.
A nakonec, ale z celého srdce – neviâthiel za betaread, jaký jsem přesně v tu chvíli potřebovala: povzbudivý, pregnantní, plný podnětných poznámek a rychlý jako blesk. Já i závěr této povídky jsme tvými dlužníky.

Pátek 21. 12. 2001

Přes všechny reálné důkazy, které do ní v nacpaném metru strkaly ze všech stran, měla Hermiona pocit, že se ještě pořádně neprobudila. Než se před ní na stanici Camden Town rozevřely dveře vozu, zahlédla v skleněném odrazu svou tvář, pozměněnou mnoholičným lektvarem. I ta měla trochu omámený výraz. Už od procitnutí se ze sebe snažila setřást sen, který se jí nad ránem zdál, ale zatím se jí to nezdařilo.
Vlna vystupujících lidí ji vynesla z metra a navigovala k eskalátorům. Nebyl to vlastně až tak znepokojivý sen, a už vůbec ne noční můra. Byl ale hodně živý. Dokazoval, že se do kauzy „znovuobjevený Snape“ příliš položila – nepamatovala si, že by se jí něco takového stalo předtím. Dnešní jízda musí být poslední. Když nic jiného, její vyšetřování alespoň ověřilo, že Al Granger, ať už je to kdokoli, není zavilý asociální zločinec. Protože takový by ji určitě po jejím včerejším pokusu o úkladnou vraždu sanitkou zabil. Byl to pěkně slabý výsledek, ale zkušený bystrozor musí umět poznat, kdy vyšetřování ztrácí smysl.
Vstoupila na eskalátor a přivřela oči před jasným světlem zářivek. Okamžitě se jí před víčky vyrojily scény ze snu v podivně přesných detailech.

Snape ji prováděl po jakémsi domě. Nebyl příliš honosně zařízený a zdálo se, že už tam několik let nikdo nebydlí. Jejich nohy zanechávaly v prachu na podlaze zřetelné stopy. Zastavili se před knihovnou v rohu, ověšenou pavučinami, a on jí ukazoval knížky, které četl jako dítě. Beedleyho bajky měly titul na hřbetě skoro setřený, ze strany se k nim tiskl podobně ohmataný Hobit. Pak ji vzal za ruku a vedl ji ke dveřím v rohu místnosti. Když je otevřel, spatřila za nimi dřevěné schodiště do prvního patra. „Tady na posledním schodu,“ řekl, „jsem si-“

Zařinčel mobil. Prudce otevřela oči a hrábla do kabelky. Displej hlásil utajené číslo, ale hlas ze sluchátka poznala dobře.
„Mám pro vás nějaké informace o jednom chlápkovi ze Skotska.“
Hermiona na okamžik zapomněla zavřít ústa. „Petře Parkere, vy jste prostě úžasný! Já věděla, že to dokážete!“ Přidržela si mobil ramenem a hmátla do kabelky pro zápisník a tužku.
„Moc se neradujte, třeba vám to k ničemu nebude.“ Hlas motácké spojky v Scotland Yardu zněl klidně, ale Hermiona dobře slyšela, jak se v jeho nitru chvěje spokojenost.
„Když jste mi dala včera tip na Edinburgh, trochu jsem se pohrabal v záznamech a hlášeních,“ začal Parker. „Před třemi lety tam měli docela zajímavý případ. Druhého května zavolali ve dvě hodiny ráno zaměstnanci edinburghského Centrálního nádraží policejní hlídku a sanitku. Před vchodem našli ležet muže středního věku. Krvácel z rány na krku a byl v hlubokém bezvědomí.“
„Páni, to zní povědomě!“ Její ruka horečnatě zapisovala nové informace.
„To bych řekl. Odvezli ho do nemocnice, policii to samozřejmě zajímalo, protože to vypadalo jako cizí zavinění.“
„A přišli na něco?“
„Právě že na nic. Chlápek byl v kómatu, záznam v databázi otisků neměl, nikdo se k němu nehlásil. Když s tím už dva týdny nemohli hnout, rozeslali aspoň po služebnách celé Británie jeho popis, tak se tenhle případ taky dostal do archivu londýnského Scotland Yardu.“
„Je ten popis něčím zajímavý?“
„Nijak zvlášť. Černé vlasy, hnědé oči, přibližný věk čtyřicet let, přibližná výška sto osmdesát pět. Z fotky není pro samé fáče, trubky a hadičky vidět skoro nic. Pochybuju, že se jim tenkrát někdo ozval. Netuším, jestli vám to nějak pomůže, možná, že je to úplně falešná stopa. Mohla to být normální oběť pouliční rvačky.“
„To by samozřejmě mohla. Ale za prověření to určitě stojí. Moc vám děkuju!“

Zaklapla zápisník, zastrčila ho i s mobilem do kapsy kabátu a rozeběhla se po schodech vzhůru. Veškeré omámení z ní spadlo. Tohle přece byla stopa, která skvěle zapadala do skládačky! Den souhlasil s datem poslední bitvy. Řekněme, že se Snape nějak dostal do péče mudlovských lékařů, kteří ho z toho vyhrabali. A když se probral, rozhodl se zůstat inkognito, protože mu to mohlo skvěle posloužit k tomu, aby... Hermiona zvolnila krok. K čemu by mu to vlastně bylo dobré? Dobrá, možná když se probral, ještě netušil, jak bitva skončila, a rozhodl se hrát na jistotu. Ale pak? Když zjistil, že Voldemort prohrál, muselo mu být jasné, že ho vítězná strana přijme, když ne s otevřenou náručí, pak aspoň s náležitými poctami. Možná by si musel zpočátku přetrpět pár byrokratických nepříjemností, ale na jejich konci zaručeně čekal Merlinův řád první třídy. Proč by pak proboha zůstával v mudlovské ilegalitě, když mu kynulo nejméně teplé místečko na Ministerstvu? Nespokojeně zavrtěla hlavou. Skládačka, která ještě před minutou vyhlížela tak jasně, se začala rozpadat. Přesto v ní nová informace znovu vzbudila chuť dopátrat se pravdy. Několik desítek metrů před sebou zahlédla u chodníku parkovat známé tmavomodré BMW. Zkusí to. Naposledy.

~o~

„Nesoustředíte se, slečno Rangerová.“
„Já... no asi máte pravdu.“

Už skoro půl hodiny se trápili v jedné úzké camdenské jednosměrce, která ještě stále tonula v šeru, přestože nad střechami už svítal jasný zimní den. V nekonečné řadě u chodníku parkujících aut zelo prázdné místo, do kterého ji nutil střídavě zajíždět popředu i pozadu. Šlo jí to mizerně a na sníh to svádět nemohla, na silnici ho ze včerejška mnoho nezbylo. Nesoustředila se. Přesněji řečeno, soustředila se na něco úplně jiného než na couvání. V hlavě jí hučelo, jak se snažila složit si dohromady informaci, kterou jí sdělil Parker, a muže vedle sebe do smysluplného vzorce. Ale nezapadali do sebe, vždycky něco chybělo nebo přebývalo. Z muže s neodhadnutelným obličejem a úzkými rty vedle ní nešlo vypočítat Severuse Snapea pouhou logickou úvahou. S vypětím všech sil a spoustou cukání a poskakování konečně vtlačila BMW do díry mezi červeným Astonem a černým Vauxhallem.

„Co kdybyste si dala pauzu?“ ozval se. „Mám pocit, že v duchu sháníte dárky na poslední chvíli.“
Obrátila se k němu. Dnes měl na sobě pletený rolák v barvě námořnické modři. Jeho štíhlé postavě padl jako ulitý. Tiše proklela školní hábity, které před žáky skrývaly sedm let skutečné tvary bradavických profesorů. Kdyby Snape ve škole nosil něco podobně prozaického, mohla by teď aspoň s určitou pravděpodobností říct, zda tělo, které sedí vedle ní, patří jemu.
Usmála se a sundala nohu z plynu. „To by bodlo, díky. Co vy, už máte všechno nakoupeno?“ kontrovala trochu neomaleně.
Pokrčil rameny. „Nebyl to takový problém. Nemám zatím v Londýně moc známých.“
Pohodlně se opřela o sedadlo. „Takže zůstáváte přes Vánoce ve městě?“
Měla pocit, že na okamžik zaváhal. „No ano,“ odpověděl nakonec. „Vy někam jedete? Jestli si dobře pamatuju, máme spolu na Štědrý den ještě jednu jízdu.“
„Na Boží hod odjíždím na pár dní za rodiči.“ Nechtělo se jí vysvětlovat, že to znamená dvaadvacet hodin letu do Melbourne. „Pro tátu už dárky mám, ale vymyslet něco pro mámu, to je vždycky hrůza. Nic nekupuj, holčičko, já všechno mám – člověk by se zbláznil.“
Pousmál se. „To mi povídejte. Takové jsou snad všechny matky.“

Mluvilo se s ním moc příjemně. Nebyl zrovna hovorný, ale cítila se s ním bezpečně a měla pocit, že jí skutečně naslouchá. Neuměla si představit, že by tohle kdy dokázal Severus Snape, a pocítila pokušení nenarušovat tu idylu, sama sebe přemluvit, že je na špatné stopě. Že už třetí den úplně zbytečně sedí vedle úplně obyčejného a docela milého učitele autoškoly a vše, z čeho ho podezírá, není nic než bystrozorská paranoia. Pak by stačilo ještě párkrát zacouvat, slušně se rozloučit, naposledy se vyzvracet a konečně nechat Ala Grangera, aby si žil svůj život. Jenže to by nesměla být sama sebou. Její mozek jí nikdy nedovolil zavírat oči před podezřelými skutečnostmi, jako je magicky ošetřený obličej nebo podezřelé okolnosti edinburghského případu. A kdyby se jí podařilo ignorovat vlastní mozek, nemohla umlčet svou intuici. Ta ležela mnohem hloub, nepřístupná laciným racionalizacím – a zvonila jí v uších ostrým tónem. Má na to dnes poslední den. Možná neuspěje, ale pak bude vědět, že nešlo o omyl, ale o selhání – a bude s tím muset naučit žít.

„Tak se do toho zase pustíme, ne?“ přerušil její úvahy. „Co kdybych pustil rádio? Možná pak budete míň ztrácet koncentraci.“
„Můžeme to zkusit,“ odpověděla a sáhla po řadící páce.

One of these days
Gonna tell him I dream of him every night
One of these days
Gonna show him I care, gonna teach him a lesson alright

Na plyn šlápla snad trochu příliš zprudka. Znovu se jí připomněl dnešní sen – a musela to udělat ta zatracená píseň, která ji poslední týden nepřestává pronásledovat. Nesnesitelná, sentimentální, stupidní odrhovačka o žačce tak pitomé, že políbí učitele při hodině.

I was in a trance
When I kissed the teacher
Suddenly I took the chance
When I kissed the teacher

Na brzdu dupla stejně prudce jako předtím na plyn. Hlavou jí proběhl šílený nápad a její poslední šance, protože jestli nevyjde tohle, pak už nevyjde nic.
Bleskově se k němu naklonila a vtiskla mu na rty rychlý polibek.
Jakmile se odtáhla, okamžitě věděla, že se něco stalo. Jeho tvář, která se až doteď rozpadala před očima a nutila člověka instinktivně odvrátit pohled, se náhle začala skládat do něčeho důvěrně známého. Zformoval se v ní ostrý dravčí nos, oči potemněly, vystoupila energická brada. Jen rty zůstaly stejné. Hermiona pocítila téměř slastnou úlevu, když mohla na jeho obličeji spočinout pohledem. Měla dojem, že nikdy žádnou tvář neviděla raději. „Tak jste to vy,“ zašeptala.

Stalo se to rychleji, než se stačila vzpamatovat. V očích mu zablesklo, dlaněmi obemkl její tvář a přitiskl své rty na její. Byl to tvrdý a prudký polibek, mnohem delší než ten její.
Konečně oddálil rty. „Snad máte pocit, že zneužívám situace,“ řekl tiše, „ale já vím, že je to první a poslední příležitost.“

Několik vteřin na něj zírala jako zkamenělá, neschopná pochybu, neschopná slova. Cítila na rtech jeho chuť, ve vzduchu jeho vůni, oči měla plné jeho tváře. Pak jí paže instinktivně vyletěla ke kabelce. Jeho ruka byla rychlejší, prudce jí sevřel zápěstí v půli cesty.

„Ani se nepokoušejte dostat k hůlce, slečno Grangerová.“ Levicí rychle uchopil její kabelku a přehodil ji na zadní sedadlo. „Nedopadlo by to pro vás dobře,“ dodal klidně a vypnul rádio. Pohled v jeho očích ji ubezpečoval, že to bylo první a poslední varování.
Konečně našla hlas. „Jak víte, kdo jsem?“
„Sledoval jsem vás oknem, když jste ve středu vycházela z budovy. Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku. Dívka, která opouštěla mou kancelář s hladkými vlasy, měla najednou ty nejbohatší kudrny.“
„Co ode mě chcete?“
„To bych se měl zeptat spíš já vás.“
„Chci, abyste mi přestal drtit zápěstí,“ sykla. Jeho stisk skutečně bolel. „Slibuju vám, že se hůlky nedotknu.“
Na okamžik zaváhal, ale pak pomalu uvolnil prsty. „Takže?“
Opřela se o sedadlo a zhluboka vydechla. „Asi si to dokážete spočítat sám. Čas od času se objeví zprávy o zjevení zesnulého Severuse Snapea a já jsem na bystrozorském oddělení dostala báječný úkol tyhle nesmysly prověřovat. Ovšem poslední zpráva nebyla nesmysl. Colina jste asi poznal.“
„Bohužel. Proč mě ale vůbec sledujete?“
Pokrčila rameny. „Prozatím jste stále veden jako pohřešovaný a kouzelník, který se pohybuje inkognito mezi mudly, je vždycky hrozbou pro zákon o utajení. Potřebujeme prostě vědět, zda jste to vy, a proč jste se tak dlouho skrýval. Když nám poskytnete uspokojivé vysvětlení, necháme vás být. Máte sice na krku taky obvinění z vraždy, ale to je povýtce formální.“
Věděla, že se situace nevyvíjí podle plánu, cítila nervozitu, ale kupodivu nikoli strach. Dívala se na něj, stále podivně fascinovaná tím, že jeho tvář má pevné kontury a neuhýbá jí před očima. Oči se jí znovu a znovu stáčely k jeho rtům. Byly sevřené do pevné linky, pak se pohnuly. „Co když odmítnu spolupracovat?“
Chvíli mlčela. „Pak bych vás asi musela ke spolupráci přesvědčit.“
„To by mohlo špatně skončit.“

Chtěla něco odpovědět, ale žaludek jí náhle sevřela prudká křeč a ona se zkroutila na sedadle. Byla tak zaujatá situací, že ignorovala dosavadní příznaky, a mnoholičný lektvar jí dával jasně najevo, že účinnost končí právě teď. „Asi mě budete muset pustit z auta,“ zaúpěla. „Jinak přesvědčování zahájíme tím, že vám pozvracím sedadla.“
Rychle sáhl do přihrádky na palubní desce a vytáhl placatou lahvičku. „Zkuste nejdřív tohle.“ Odzátkoval placatku a přidržel jí hrdlo u úst. Hlavou jí bleskla myšlenka na jed, ale vzápětí ji zavrhla. Kdyby ji chtěl zabít, mohl to udělat klidně už včera. Po patře se jí rozlila podivná chuť připomínající jód. Kupodivu se jí nezvedl žaludek, naopak ucítila, že teplo doušku její nitro konejší a pak se rozlévá po celém těle. Ucítila mravenčení ve vlasech, jak se jí začaly kudrnatit, a slabý tlak napínané kůže. Překvapeně rozevřela oči. Vypadalo to jako zázrak. Takhle transformace ještě nikdy nekončila.
Snape jí oddálil lahvičku od úst a jemně se dotkl jedné z jejich zvlněných kadeří. Trhla sebou a on ruku rychle odtáhl. „To už je lepší, ne?“
Kývla. „Nějaký nový lektvar?“
„Desetiletá Laphroaig,“ pousmál se. „Má trochu zvláštní chuť, ale účinky přímo magické. Singl malt whisky je v učebnicích lektvarů neprávem opomíjena.“

Hermioně se postupně zklidnil žaludek i mysl. Znepokojoval ji jen pozorný pohled, který na ni upíral. „Proč si mě tak prohlížíte?“ zeptala se.
„Je příjemné vás zase vidět v podobě, kterou znám.“
Odvrátila oči, cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Zhluboka se nadechla, jak se nad sebou snažila znovu získat kontrolu.
„Proč vlastně nechcete jít na Ministerstvo?“ zeptala se nakonec. „Nemyslím, že byste se měl čeho bát. Stačí pár formálních procedur a za chvíli vám připnou Merlinův řád. Velká část kouzelnického světa vás dnes vnímá jako hrdinu, který nedošel odměny.“ Stále se na ni díval, ale neodpovídal. „Měl byste vidět svůj fanklub,“ dodala po chvíli, snad aby ho přiměla k řeči.
„Vy také patříte do mého fanklubu?“
„Mezi ty hysterky, co nosí na hábitech placky Snape žije? Proboha, to ne. Ale myslím si o vás, že jste hrdina,“ dodala rychle, když viděla, jak povytáhnul obočí. „Nebo že jste hrdina byl, protože naprosto netuším, kdo jste teď, a proč děláte zrovna tohle. Co vám brání zastavit se na hodinu na bystrozorském oddělení a pár věcí nám objasnit?“
„Jediná věc, slečno Grangerová. Já už se nechci vrátit.“
Zůstala na něj zírat. „Vy už se nikdy nechcete vrátit do kouzelnického světa?“
Zavrtěl hlavou.
Chvíli na něj nevěřícně hleděla, pak odvrátila pohled, opřela se o sedadlo a zahleděla se do prázdné uličky před sebou. Snapeova tvář zůstávala celistvá, ale skládačka jeho života se znovu a znovu rozpadala.
„Vůbec tomu nerozumím,“ ozvala se po chvíli, „ale zkusme se na to tedy podívat z praktičtější stránky. Jediné, co potřebuji, je ubezpečit se, že nejste hrozbou ani pro kouzelnický ani pro mudlovský svět. To je koneckonců moje práce. Netvrdím, že mi to musíte dokazovat zrovna na bystrozorském oddělení, ale pár otázek vám položit musím. Podle toho, jak je zodpovíte, se pak mohu nějak rozhodnout.“
„Třeba mě nechat být?“
„Třeba.“
Snape chvíli mlčel a poťukával prstem o sedadlo. „To by snad šlo.“
„Máte teď chvíli volno?“
„Dalšího klienta mám až za hodinu. Chcete mě vyslýchat tady v autě?“
„To radši ne.“ Byl příliš blízko, na dotek. Cítila slabou kořeněnou vůni. Vnímala jeho dech – a možnost, že to, co se stalo, se může kdykoli stát znovu. Dobře věděla, jak jí to zamlžuje myšlení.
„Takže si půjdeme někam sednout? V tom případě si budu muset zase zastřít tvář. Je evidentní, že pohybovat se s tímhle obličejem na veřejnosti je pro mě teď už dost riskantní.“
„To ne, prosím vás!“ vyhrkla. Udiveně na ni pohlédl. „Já vím, že to zní pitomě, ale já... já jsem hrozně ráda, že vás vidím. Nechci, aby se mi vaše tvář zase rozpíjela před očima. Copak neexistuje nějaké místo, kde bychom spolu mohli půl hodiny pobýt, aniž by nás někdo vyrušoval?“
Svraštil obočí a zamyslel se. Pak se mu obličej rozjasnil. „O jednom bych možná věděl. Dovezu vás tam. Ale musíte mi slíbit, že hůlku necháte v autě.“

~o~

„Tak tohle je skutečně překvapení.“ Malá dvířka za nimi s klapnutím zapadla a ona rychle přistoupila k prosklené stěně a opřela o ni dlaně. „Ještě nikdy jsem tu nebyla. Ron mi sice sliboval, že sem spolu...“ Zarazila se. Tak o tomhle teď mluvit nebude.
„Našim účelům to vyhovuje dokonale, ne?“ ozval se a ona se k němu otočila. Opíral se o protější stěnu, ruce měl založené na prsou a na tváři mírně pobavený výraz „Třicet minut dokonalé izolace.“
Cítila, jak se s nimi oválná prosklená kabina pomaloučku zvedá a nemohla se ubránit úsměvu. Stáli spolu v Oku Londýna, vyhlídkovém obřím kole na jižním břehu Temže, atrakci otevřené sotva rok. Bude trvat přesně půl hodiny, než je vynese do výše 135 metrů a zase se s nimi vrátí zpátky. Půl hodiny naprostého soukromí. I proto byla ráda, že se každý opírají o svou stěnu.

Vylovila z kapsy u kabátu zápisník a nalistovala na poslední popsanou stránku. „Před třemi lety v květnu byl před edinburghským nádražím nalezen uprostřed noci muž v bezvědomí. Mám důvod se domnívat, že jste to byl vy.“
Přivřel oči. „Proč?“
„Datum souhlasí s bitvou o Bradavice. Muž krvácel z krku, jeho popis, který policie rozeslala, se celkem shoduje s vaší podobou. Byl jste to vy?“
„Pravděpodobně.“
„Pravděpodobně?“
„Tohle mi alespoň o mém nálezu řekli v nemocnici. Byl jsem v bezvědomí, jak už víte. Nic z toho si nepamatuji.“
„Takže ani nevíte, jak jste se tam octl?“
„To skutečně nevím. Je ale pravda, že jsem o tom poslední dobou hodně přemýšlel. Mám určitou teorii.“
„Jakou?“
„Přemisťování naslepo.“ Když viděl její nechápavý pohled, dodal: „Už jsem několikrát slyšel o případech, kdy se v kouzelníkovi na pokraji smrti vzepřely poslední zbytky magie a on se i bez hůlky intuitivně přenesl z místa nebezpečí. Podle těchto zpráv končí přenosy naslepo často na místě s mocným magickým potenciálem, ta je silně přitahují.“
„Jako třeba nádraží?“ zeptala se nevěřícně.
„Jako třeba křižovatky, slečno Grangerová. Centrální nádraží bylo vybudováno přímo na místě jedné z prastarých edinburghských křižovatek – a je jí podnes.“
Hermiona pomalu pokývala hlavou. Dávalo to smysl.
Jejich kabinka se vyhoupla nad střechy domů, které ji dosud stínily. Obrovské oranžové slunce stálo nízko nad řekou, přímo za Snapeovými zády. Musela na okamžik přivřít oči, aby si zvykla na světlo, které ho oblilo. Do tváře mu teď téměř neviděla a uvědomila si, že jejich pozice je proti všem bystrozorským pravidlům. Správně by mělo světlo svítit do očí jemu. Ale dnes nebylo stejně podle pravidel vůbec nic.
„Co se stalo, když vás přivezli do nemocnice?“
„Pak jsem byl podle lékařů měsíc v kómatu.“
„Ale jak jste vůbec přežil? Když jsme vás opouštěli, vypadal jste jako mrtvý.“
„Bylo to hluboké bezvědomí. Naginin jed je samozřejmě smrtelný, ale ve mně zřejmě působil trochu pomaleji. Snad proto, že mám za ta léta experimentování s lektvary přece jen vyšší práh citlivosti na přírodní alkaloidy.“
„Kdo vás zachránil?“
Měla dojem, že se slabě usmál. „Šílený mudlovský lékař, co měl tu noc službu. Takový ten týpek, co miluje problémy a ne pro něj není odpověď. Identifikoval z krve složení jedu a začal podávat protilátky. Byl to spíš takový experiment, asi moc nevěřil, že přežiju. Ale zkusil to a ono to vyšlo.“
Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. „U svatého Munga by vás odepsali jako ztracený případ.“
„Někdy je mudlovská nevědomost pravým požehnáním.“

Hermiona si do zápisníku naškrábala pár slov, pak k němu znovu vzhlédla. „To na vás museli mít spoustu divných otázek, když jste se probral.“
„To také měli.“
„A co vy?“
„Já bohužel na žádnou neznal odpověď.“
„Chcete říct, že jste jim záměrně neodpovídal?“
„Ne, slečno Grangerová. Já odpovědi neznal. Mě jsem kompletní amnézii. Ztratil jsem paměť.“
Vytřeštila na něj oči. „Cože?“
„Pravděpodobně jeden z účinků jedu na nervový systém. Nepamatoval jsem si vůbec nic. Kdo jsem, jak se jmenuji, jak jsem se dostal do nemocnice, nic. Moje poslední mlhavé vzpomínky zůstaly v předškolním věku a byly to jen záblesky.“
Ruka se zápisníkem jí klesla podél těla. „Děláte si legraci.“
„Tak zvrácený smysl pro humor přece jen nemám.“ opáčil trochu ostřejším tónem. „Zůstaly mi naučené dovednosti. Uměl jsem psát, vybavoval jsem si určité encyklopedické znalosti, když se mě na ně někdo zeptal. Ale netušil jsem, kde jsem k nim přišel, jaká je spojnice mezi tím, co umím, a tím, kdo jsem.“
Kabina vystoupila dost vysoko na to, aby Hermionu slunce přestalo oslňovat. Nevěřícně hleděla do jeho tváře, kterou konečně viděla jasně. Jak ráda by na něm teď vyzkoušela nitrozpyt, ale hůlka zůstala někde hluboko pod ní v autě. Jediné, čeho se mohla chytit, byla logika událostí. Tenhle dílek skládačky, jakkoli šílený, byl první, který zapadal dokonale.

„Co jste dělal, když vás propustili?“
„Nastal pochopitelně problém s mou existencí. Má identita se nedala z ničeho odvodit, nikdo mě nepostrádal, žádné otisky prstů v databázi policie, můj přízvuk přitom napovídal, že nejsem přistěhovalec... Nakonec mi nejvíc pomohl můj ošetřující doktor. On a jeho žena mě u sebe nechali nějakou dobu bydlet, pomohli mi vyřizovat papíry. Nakonec mi úřady dovolily zvolit si nové jméno a akceptovaly mou novou identitu.“
Vyprávěl jí to s nezúčastněnou tváří, ale tón jeho hlasu prozrazoval, že mluví o něčem, co skutečně prožil. Pocítila, jak jí skrze ohromení do srdce prosakuje tenký pramínek lítosti a soucitu.
„Musel jste se cítit úplně ztracený.“
Opřel se o stěnu bokem a upřel oči kamsi přes vodu. „Bylo to... zvláštní. Byl jsem dezorientovaný a zmatený, to ano. Ale zároveň jsem věděl, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty a všechno kolem bylo nové, neznámé. Občas bylo vzrušující zjišťovat, jak věci kolem fungují. Občas to bylo příšerné. Ale důležité bylo, že jsem na to nebyl sám. Měl jsem... hmm... přátele.“
Dobře slyšela, že mu to slovo nejde z úst lehce. Jako by se ho ostýchal.
„Lidé z kostela sv. Munga, kam chodili mí hostitelé, se stali mým prvním okruhem známých, co se mi snažili trochu ulehčit návrat do života. Jedním z nich byl vedoucí edinburghské pobočky autoškoly BMS. Nabídl mi, že si u něj můžu udělat kurz skoro zadarmo, s řidičákem bych pak mohl lépe sehnat práci. Kurz mi šel dobře. Tak dobře, že mi po jeho skončení navrhl, ať si udělám i kurz pro lektory a zkusím to u nich jako učitel.“
„Takže jste skutečně pracoval v Edinburghu jako lektor?“
„Dva roky. Pak mi nabídli vedení nově otevírané camdenské pobočky.“
„Ale to už jste přece musel vědět, kdo jste.“
„Ne. Paměť se mi vrátila před sedmi týdny.“
Stáli právě na vrcholku kola a zimní slunce prolévalo kabinu ze všech stran. Zápisník jí vypadl z ruky a suše pleskl o podlahu. „Cože?“ hlesla.

„Stalo se to o Halloweenu. Projížděl jsem s jedním žákem ulicemi za soumraku, všude bylo plno masek. Jeli jsme i přes Charing Cross Road, kolem Děravého kotle,“ bradou ukázal severně přes řeku. „Já ho upozornil na obzvlášť věrohodně oděného kouzelníka, co do Kotle vcházel, on ho nemohl najít. Popsal jsem mu oděv toho muže i dveře hostince – pořád nic. V tu chvíli mi došlo, že vidím něco, co on nevidí. Začala se mi vracet paměť.“ Na okamžik se odmlčel, pak tiše dodal: „Trvalo to tři dny. Tři nejstrašnější dny mého života.“ Ozvěna bolesti v jeho hlase se byla nepřeslechnutelná.
Zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím. Vždyť jste konečně věděl, kdo jste. Udělal jste samozřejmě spoustu špatných věcí, ale za všechny své chyby jste mnohonásobně zaplatil. Titul hrdiny vám dnes v kouzelnickém světě neupře ani ten největší skeptik.“

Otočil se a zadíval se jí přímo do očí. Byla v nich tatáž bolest, jakou zaslechla v jeho hlase. „To nejhroznější nebylo to, co jsem udělal, ale to co jsem cítil. A co od té doby stále cítím. Nenávist, neodpuštění, hořkost. Vztek skoro na každého, koho si dovedete přestavit: od mého otce až po Harryho Pottera. Tři roky jsem byl od podobných pocitů svobodný, ale v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl, mě zalily jako vlna. Žil jsem s nimi celý život, jedna hořkost přivolávala druhou. Jsou zakořeněny hluboko – nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet. Teď mi stačilo sedm týdnů, abych...“ Odmlčel se a odvrátil pohled. Z náhlého popudu zvedla zápisník ze země a třemi kroky přešla kabinu. Stáli teď vedle sebe a hleděli na sluncem ozářenou kopuli Britského muzea, ještě stále způli pokrytou sněhem.

„Tři roky bez té strašlivé tíhy – byl jsem hodně jiný člověk,“ řekl tiše. „Byl jsem schopen lidem důvěřovat. Přijímat od nich pomoc, nechápat jejich první chybu i jako chybu poslední. Získal jsem několik známých a dva tři přátele. Ale teď je všechno zpět a já netuším, jestli to ještě někdy dokážu.“ Přivřel oči, jako by ho ranní slunce oslňovalo. „Nevím, jestli si to dokážete představit – jako by vám hořel někde uvnitř neuhasitelný oheň spalující všechno dobré. Soustředíte se jen na tu bolest a ostatní vám uniká.“
Hermiona stiskla rty. Popisoval až příliš dobře pocity, které ji pronásledovaly od rozchodu s Ronem. Představa, že by měla něco takového cítit celý život, byla nesnesitelná.
„Chci se s tím vypořádat,“ dodal. „Osvobodit se.“
„Jak?“
„Odpustit – všem a nakonec i sám sobě. A nevracet se.“
„Nikdy?“
Neodpověděl.
„Jste kouzelník,“ dotkla se jeho rukávu. „Velmi obdarovaný kouzelník. Přece nemůžete zahodit svůj dar proto, že...“
Otočil se k ní, v očích mu zablesklo. „My kouzelníci se definujeme svým darem, všimla jste si?“ řekl ostře. „Jsme jediná menšina, která se shlukla kolem svého talentu a učinila z něj svou identitu. Ale co když někdy dovolíme, aby náš nejzřejmější dar potlačil všechny naše ostatní dary? Co když mu obětujeme něco mnohem cennějšího?“

Překvapeně na něj hleděla. Takhle o tom ještě nikdy nepřemýšlela. Pokračoval trochu klidnějším hlasem: „Za ty tři roky mi nikdo neříkal, že jsem obdarovaný kouzelník, a tak jsem mohl objevit, že jsem dobrý i v jiných věcech. Že umím učit. Že umím lidem naslouchat. Že některé z nich dokonce dokážu mít rád. Možná vám to v porovnání s dobře mířenou kletbou připadne triviální, ale pro mě jsou to zásadní objevy, kterých bych se nechtěl vzdát. Zjistil jsem, že má identita nemusí být založena na tom, že jsem kouzelník, ale na tom, že jsem muž. Že jsem člověk.“
„Ale ničeho z toho byste se v kouzelnickém světě vzdávat nemusel.“
„Zamyslete se nad tím, slečno Grangerová. Koho by můj návrat potěšil? Poslední rok svého života jsem si znepřátelil všechny, kdo ke mně snad ještě cítili záblesk sympatie. Mé jednání bylo motivováno i tím, že jsem svou roli musel hrát přesvědčivě, ale nebudu zastírat, že jsem v té roli často nacházel potěšení. Byl jsem plný hořkosti a věděl jsem, že poslední bitvu nepřežiju – neviděl jsem důvod, abych to někomu zjednodušoval. Můj návrat, přestože by to snad byl návrat hrdiny, by příliš mnoha lidem přivolal zpět noční můry. A upřímně řečeno, mezi kouzelníky není jediný, kterého bych toužil znovu vidět já. Pro kouzelnický svět jsem mrtvý a kouzelnický svět je mrtvý pro mě. Někdy je největším darem, který můžete druhým dát, to, že už jim nebudete chodit na oči.“
„Ale není to něco jako útěk?“
Naklonil hlavu na stranu a pozorně se na ni zadíval. „Takhle to vnímáte? Ale já jsem přece neutekl. Zůstal jsem na svém místě až do konce. A pak jsem dostal něco, co jsem nečekal – druhou šanci.“ Pomalu si promnul čelo. „Prvních pár dní poté, co se mi vrátila paměť, jsem si koneckonců myslel, že budu moct zůstat v Londýně a žít si po svém. Jen jsem se pokusil trochu zakrýt tvář, nakolik jsem to bez hůlky svedl. Ale když jsem se střetl s panem Creweyem, bylo mi jasné, že Londýn je pro mě horká půda. Myslím, že bude nejrozumnější z Británie zmizet. Někam, kde budu moct využít šanci, kterou jsem dostal.“
„Kam?“
„Nemyslím, že byste to potřebovala vědět, slečno Grangerová. Jestli mi nevěříte, že chci jen žít svůj vlastní život, zadržíte mě a stejně nikam neodjedu. Jestli mi uvěříte... k čemu vám bude to vědět?“
„Proč jste tedy nezmizel už toho dne, kdy jste zjistil, že vás sleduju?“
Pokrčil rameny. „Věděl jsem, že by to vzbudilo podezření. Protože jste mě nekonfrontovala hned první den, bylo jasné, že si nejste jistá. Myslel jsem, že to ustojím. Kdyby se mi podařilo přesvědčit vás, že jsem mudla, už by mě nikdo nikdy neobtěžoval.“ Povzdechl si. „Musím také přiznat, že jsem byl zvědavý, Merlin mi odpusť. Zajímalo mě, proč mě sledujete zrovna vy a jak to hodláte dělat.“ Odmlčel se a kabinu zaplnil slabý šum města, který poznenáhlu sílil, jak se do ulic vlévalo stále více aut a oni se snášeli k zemi.

Nakonec promluvila ona. „Proč Al Granger?“
„Doufal jsem, že se nezeptáte.“
Potřásla s úsměvem hlavou. „Tomu jste přece nemohl věřit.“
„Vybral jsem si to jméno ve chvíli, kdy jsem se nemohl rozpomenout na nic ze svého minulého života. Řekli mi, ať si vyberu cokoli, co mi dobře zní. Z podvědomí se mi vynořila tahle dvě jména. Zněla mi správně. Myslel jsem si, že jsem se tak skutečně jmenoval.“
„Al je Albus?“
Přikývl.
„A Granger?“
„Když se mi paměť vrátila, napadlo mě, že jsem možná zvolil jména dvou lidí z kouzelnického světa, které bych chtěl ještě někdy vidět.“
„Proč zrovna mě?“
Když se zhluboka nadechl, měla pocit, že mu tváře neznatelně zrůžověly. „Těžko se to vysvětluje. Ani já se v tom pořádně nevyznám. Jako studentka jste mě samozřejmě zaujala už v prvním ročníku, ale v tom se nijak neliším od vašich ostatních učitelů. Nikdy jsem vám to neřekl, ale stejně jako oni si myslím, že jste ta nejbystřejší dívka, kterou jsem kdy učil. Ale když si teď zpětně vzpomínám na poslední dva roky války, mezi tou vší hrůzou, smrtí, zradou a nenávistí se mi vybavují slabounké záblesky světla spojené s vaší osobou. Jak jsem vás míjel na chodbě, a zimní slunce vám na okamžik prozářilo vlasy. Při hodině obrany jsem mezi všemi hlasy, recitujícími zaklínadla, zachytil melodii toho vašeho. Když tenkrát v noci vyšel Potter za mým Patronem, nahlédl jsem na okamžik do stanu, abych zahlédl vaši spící tvář.“

Nespouštěla z něj oči. Byla ohromená z toho, co jí říkal, ale ještě víc ji ohromovalo, že ji to nešokuje. Jeho slova obdivu a uznání ji překvapovala, ale neděsila. Kdyby jí něco takového řekl v šestém ročníku, zhrozila by se. Ale tohle byl jiný Severus Snape než tehdy. Takový, kterého se nebála políbit.

„Nevykládejte si to nějak špatně,“ řekl, když zahlédl napjatý výraz v jejím obličeji. „Nevkládal jsem do toho žádné naděje, neviděl jsem žádnou budoucnost. Tušil jsem, že válku nepřežiju, a tohle byly jen mihotavé odrazy jakési vzdálené možnosti, co se snad splní v nějakém jiném světě. Plně jsem si to uvědomil vlastně až ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, proč jsem si vaše jméno vybral.“
Kabina s lehkým drcnutím dosedla na plošinu, dvířka se s cvaknutím otevřela. „Je mi líto, že jsem vás neušetřil těch posledních trapných vzpomínek,“ řekl skoro omluvně, „ale zeptala jste se.“

Vystoupil první a automaticky jí podal ruku, aby jí pomohl. Pak se spolu vydali k jeho autu. „Stačí vám tyhle informace na to, abyste mě nechala jít?“ zeptal se, když odemykal.
Nebyla schopná odpovědět hned, ještě stále vzpamatovávala ze všech informací, které jí za poslední půlhodinu sdělil. „Upřímně řečeno, za každou otázku, kterou jste mi odpověděl, vyvstaly dvě další,“ řekla nakonec. „Musím si v každém případě ověřit fakta. V pondělí vám řeknu víc.“
Zarazil se s rukou na klice. „Trváte na té poslední jízdě? Nemyslím, že by mělo cenu hrát si dál na učitele a studentku.“
Slabě se pousmála. „Mám ji přece předplacenou. Trocha couvání mi rozhodně neublíží a třeba mi zodpovíte nějaké doplňující otázky.“
Pokrčil rameny, otevřel dveře a sáhl do auta pro kabelku. Když ji podával Hermioně, pozorně se na ni zadíval. „V tomhle normálním oblečení vypadáte skoro stejně, jak v jednom snu, co se mi kdysi zdál.“
Zarazila se, ruka, kterou vztahovala po kabelce, klesla. „Vám se o mně zdálo?“
„Když jsem byl ředitelem a vy jste byla hodně daleko. Neděste se, nebyla to žádná hrůza,“ dodal, když viděl výraz v její tváři. „Jen jsme si spolu povídali. Ale byl to hodně živý sen. Nemohl jsem ho pak dostat celý den z hlavy a měl jsem na vás pěkný vztek. Litoval jsem, že vám nemohu napařit školní trest.“
„Co se vám přesně zdálo?“ Cítila, jak v ní narůstá napětí.
„Prováděl jsem vás po domě, kde jsem se narodil. Ukazoval jsem vám knihovnu a první knihy, které jsem z ní přečetl, pak jsem otevřel dveře, za kterými jsou schody do patra, a řekl jsem...“
„... že když vám bylo pět, ošklivě jste si na tom posledním rozbil koleno,“ hlesla. „Ta skvrnka od krve je na něm dodnes.“
„Jak to víte?“ zeptal se ohromeně.
„Dnes v noci se mi zdál ten samý sen. A máte pravdu, nemohu ho dostat z hlavy.“
Hleděl na ni beze slova několik vteřin, pak sklopil zrak k její kabelce, kterou stále držel v ruce.
Když nějakou chvíli nepromluvil, zeptala se tiše: „Prorocký sen?“
Prudce zavrtěl hlavou a konečně jí její tašku podal. „Snům se nedá věřit, slečno Grangerová. Alespoň já bych to na vašem místě nedělal. Uvidíme se v pondělí.“
Když mu podala ruku, aby se s ním rozloučila, podržel ji ve své o vteřinu déle, než bylo nutné.

TBC

Komentáře (archiv): 

Ne, 2009-08-23 15:02 — Sothis Blue
Couvat popředu?

A pak taky: „Naginin jed je samozřejmě smrtelný, ale ve mně zřejmě působil trochu pomaleji. Snad proto, že mám za ta léta experimentování s lektvary přece jen nižší práh citlivosti na přírodní alkaloidy." Ne, to je vyšší. Nižší by byl, kdyby to normálně nebyla smrtelná dávka, a stejně by ho to zabilo.

Ne, 2009-08-23 15:29 — Danae
Á, díky

za chycení! Upravím.

Ne, 2009-08-23 21:00 — neviathiel
Juj.

Tak tohle mne taky uslo, a ze bych to mela vedět, když práh citlivosti je i u světla a zvuku. Stydík.

Ne, 2009-08-23 21:30 — Danae
Já myslím,

žes měla na vychytávání spoustu jiných věcí. To se pak jedna, co přímo nebije do očí, lehce přehlédne. Aspoň si to budu už navěky pamatovat :)

So, 2009-08-22 21:08 — Smrtijedka
Jů! :o)

Tak to se mi moc líbí :). Chvíli jsem sice pochybovala, jestli je to, jak Snape mluví možný, ale nakonec myslím, že docela jo ;). Za chvilku se pustím do pětky, těším se :) A děkuju

So, 2009-08-22 21:30 — Danae
To mám radost,

vždyť je to tvůj dárek! Uvědomuju si, že v téhle kapitole je ta spousta dialogů tak trochu úskalí. Sem tam něco pak nemusí znít úplně "správně".

So, 2009-08-22 20:55 — Rebelka
...a úplně ze všeho nejvíc mě

...a úplně ze všeho nejvíc mě poznamenalo tohle:
1. Strašně bych chtěla nosit placku Snape žije.
2. *Jsme jediná menšina, která se shlukla kolem svého talentu a učinila z něj svou identitu. Ale co když někdy dovolíme, aby náš nejzřejmější dar potlačil všechny naše ostatní dary?* Dala jsi mi veliký námět na noční přemýšlení, děkuji;).

So, 2009-08-22 21:01 — Danae
Až doteď

mě nenapadlo, že bychom si ji vlastně mohly třeba vyrobit! Ale musí být velká!
Díky za ocenění, z téhle myšlenky mám docela radost :)

So, 2009-08-22 21:09 — Smrtijedka
Ano, ...

ano, to musí! Taky bych ji hrdě nosila! :)

So, 2009-08-22 21:04 — Rebelka
Popravdě jsem měla hned po

Popravdě jsem měla hned po přečtení téhle kapitoly otevřít photoshop a udělat ji. Ale nakonec jsem si prostě vážně a bezodkladně MUSELA nejdřív přečíst tu poslední:).

So, 2009-08-22 21:05 — Danae
Čtení

má samozřejmě přednost ;) Ale moc se těším, až nám ji ukážeš!

So, 2009-08-22 21:11 — Rebelka
Už teď si nadšeně plánuju,

Už teď si nadšeně plánuju, jak si ji za rok vezmu na FF. A svou spožúsovskou a mary sue placku taky :D. Uááá! (Omlouvám se; nevím, co to se mnou dneska je.)

So, 2009-08-22 22:24 — Smrtijedka
A já,...

prosím, prosím! :)

So, 2009-08-22 21:15 — Danae
A mohla bych si

jednu taky objednat? :)

So, 2009-08-22 21:39 — Rebelka
Budu ráda:).

Budu ráda:).

So, 2009-08-22 23:51 — Seth.C
i já

taky bych chtěla placku =)

Po, 2009-08-24 12:07 — Rebelka
Je mi hloupé tu spamovat, ale

Je mi hloupé tu spamovat, ale jinak to asi nepůjde. Všichni, kdo chtějí placku Snape žije, sem! http://rebelnik.blog.cz/0908/snape-zije

So, 2009-08-22 19:21 — Seth.C
ó můj bože! paráda =)

ó můj bože! paráda =)

So, 2009-08-22 18:45 — neviathiel
Rádo se stalo:)

A 33 přečtení, koukám...

So, 2009-08-22 20:59 — Danae
Když

mám tak schopného propagátora... ;)

So, 2009-08-22 22:07 — neviathiel
:)

To není možné, tolik lidí na diskuzi ani nechodí.... možná tak pětina:)

Ne, 2009-08-23 15:05 — Sothis Blue
To není počet lidí, co to přečetli,

ale počet otevření stránky. Myslím, že než jsem tu kapitolu přečetla do konce, naskočily tak tři nebo čtyři.

-A A +A