Setkání

Povídka k Vánocům pro Sanerii. Ježíšek se omlouvá, že ho nic lepšího nenapadlo, ale má teď spoustu práce s theologií a ještě musí kdovíkde shánět tramvaj.

Setkání

Část I.

(Vánoce)

Monica zjistila, že doma nemá žádný balicí papír. Naštěstí je supermarket za rohem. Procházela mezi regály a když konečně našla to, co chtěla, vybrala modrý s medvídky. Wendell se jí bude určitě vysmívat, do čeho balí dárek pro dědka starého. No a co. Nějak si nemohla pomoci. Každé Vánoce kupovala papír s dětskými motivy a nevěděla proč, když přece žádné dítě neměli. Taky nevěděla, odkud zná muminky a Asterixe (sama by si to přece jen tak nepřečetla), ale prostě je znala. Skoro zpaměti. Svět je podivný.
Napadlo ji, že by měla vzít ještě jeden, možná trochu decentnější papír. Letos měla o dárek navíc – na vánoční oběd pozvali i toho malého krajana, pana Flitwicka. Poprvé se v ordinaci ukázal asi před dvěma měsíci (zkažená pětka vlevo dole a akutní zánět, chudák). Byla trochu na rozpacích, protože tak malého dospělého ještě neviděla (na křesle s ním musela vyjet docela vysoko, jako to dělávala s dětmi), nicméně svým milým jednáním si ji získal. Když si na minulé návštěvě posteskl, že bude o Vánocích sám, neváhala a pozvala ho k nim domů. Stejně tady nikdo široko daleko neumí krocana tak dobře jako ona. Snad se mu bude ten pletený kulich líbit. Tady ho neužije, ale určitě se bude hodit, až se vrátí do Anglie. Škoda, že po Vánocích zase odjíždí. Tak moc přátel v Austrálii zatím neměli; Monica si někdy říkala, proč vlastně emigrovali? Vybrala papír tmavé vínové barvy a vydala se k pokladně.
Skoro na odchodu uviděla tu dívku. Sála u regálu s čokoládami a držela dvě velké bomboniéry; radila se s vysokým mladíkem, jakou vybrat, když tu pozvedla oči a podívala se na Moniku. Ta vycítila určité rozpoznání, které dívce problesklo v očích, nasadila tedy milý výraz a vydala se směrem k ní. Pořád jí nedocházelo, kdo ta holka může být, ale nechtěla vypadat nezdvořile – doufala, že když přijde blíž a pořádně si ji prohlédne, vše se jí vybaví. (Svoji krátkozrakost, která jí způsobila už pěknou řádku nedorozumění, Monika pečlivě tajila, málem i před Wendellem. Brýle přece nikdy v životě nenosila, tak proč by s tím měla začínat v sedmačtyřiceti?)
Nicméně okamžik prozření nepřišel: hnědovlasá, kudrnatá, hubená, s velkýma hnědýma očima … ale asi někdo úplně cizí. Možná, že je na stejném omyu jako já, pomyslela si Monica. Aby však udržela tvář (když už takhle vyběhla jako pitomec, tak se přece neotočí a neodejde), dala se s dívkou do řeči: „Dobrý den, to je dneska ale zima, co? Taky jste něco zapomněli na poslední chvíli?“
„Dobrý den…“ (Monice neuniklo, že dívka poněkud zbledla, a chvilku to vypadalo, že se neudrží na nohou, ale nakonec se vzpamatovala. Patrně mne tedy nezná, pomyslela si Monica, a teď obě z trapnosti hrajeme stejnou hru, abychom se neshodily). „Právě jsme přijeli …“
Britský přízvuk – pomyslela si Monica – bude to asi nakonec dcera některých našich bývalých sousedů. „Až z Anglie! Tak to za sebou máte dlouhou cestu, musíte být unavení. Jak se daří rodičům? Nevadí jim, že cestujete po světě právě o Vánocích, místo abyste byli s nimi?“
„D..děkuji, dobře.“ vykoktala dívka. A po chvíli: „Myslím, že si zvykli.“
Monica si v duchu povzdechla – tak to bude asi opravdu omyl – ale aby neztratila dekorum, se slovy „tak je pozdravujte …. a hezké Vánoce“ vesele dvojici zamávala, otočila se a vydala se rychlým krokem k pokladně. Ta moje hloupost a krátkozrakost mne jednou uvede určitě do průšvihu, myslela si, když platila.
O pár regálů dál zachytil Ron Hermionu do náručí ještě předtím, než se stačila sesunout na zem. Po tvářích se jí mlčky koulely slzy.
„Neboj, určitě se to povede příště. Pamatuj, co napsal Flitwick,“ vytáhl z kapsy pomačkaný dopis.

„Milá slečno Grangerová,
provedl jsem na vaší mamince odčarování. Zatím to ale vypadá, že si na nic nevzpomíná. Jsem pozván na vánoční oběd, takže se tam pokusím odčarovat i tatínka. Můžete přijet a zkusit je navštívit během svátků, třeba bude setkání s vámi právě tím, co proces obnovy vzpomínek spustí. Nicméně – a to vás nesmí odradit – se může stát, že si ještě nevzpomenou a nepoznají vás. V takovém případě prosím nezoufejte a kontaktujte mne (adresa mého hotelu je na obálce), dohromady určitě něco vymyslíme.
Přeji vám, aby se vám podařilo rodiče znovu získat; vaše maminka je obdivuhodná a nechtěl bych o toto přátelství přijít (přemluvila mne i k návštěvě místního mudlovského divadla, kterému se říká „opera“, a myslím, že mi něco podobného po návratu do Anglie bude chybět – sám bych se tam neodvážil).
Váš
Filius Flitwick“

Část II.

(leden)

„Milá slečno Grangerová,
Konzultoval jsem sovou Minervu, a tu napadlo, že byste se o odčarování svých rodičů měla pokusit osobně: nejen proto, že jste původní kouzlo čarovala vy; čáry jsou především napojeny na emoce člověka, a vaše lítost (vím, že toho opravdu litujete, ale přestaňte už být ta hromádka neštěstí) může vše urychlit. Kouzlo je sice složité, ale vy to do jara zvládnete. Stavte se u mne zítra v 10,00, začneme s učením.
Váš
Filius Flitwick“

(duben)

„Milá Hermiono,
nakonec jsem se ti rozhodla odpovědět na tvůj omluvný dopis.
Byl tu Ron a vše nám pověděl. Přišel za mnou do ordinace. Musíš uznat jeho hrdinství, protože než se vyjádřil, o co mu jde, už seděl v křesle a měl vyvrtané dva zuby. (Máte vy čarodějové také něco jako ekvivalent zubaře? Pokud mohu soudit, tak asi ne. Když jsi byla malá a přišel k nám Brubál povědět o tvých schopnostech, nechal si u nás udělat hned dvě zubní protézy. Mimochodem, nevíš, jestli tu druhou s upírskými špičáky někdy použil?)
Takže už teď všechno víme. Proč jsi to ale předtím neřekla? Chápu, že jsi nás chtěla chránit, ale tímto způsobem? Byli bychom přece s tebou a snažili se ti pomoci, i když od toho, co jste minulý rok prováděli, bychom tě samozřejmě zrazovali. Opravdu sis myslela, že když za námi v tom parku na náměstí přijdeš (neznámá hnědovlasá dívka) a párkrát nám nad hlavou zamáváš hůlkou, že se hned všechno spraví? Že si zase z jednoho života přeskočíme lehce zpátky do druhého? Doufám, že se ti tu zlomenou hůlku podařilo opravit a že po té ráně nemáš moc velkou bouli nebo modřinu, ale omlouvat se ti nebudu – podobnou reakci jsi přece mohla očekávat. (Mimochodem, při vracení vzpomínek dost bolí hlava a nemám zpátky zdaleka všechny: nevybavuji si třeba velkou část tvého třetího ročníku v Bradavicích, stejně jako konec ročníku pátého – myslím, že si někdy budeme muset docela vážně promluvit.)
A copak je možné jen tak zapomenout, jaký byl náš život předtím? I když máš prázdné místo v hlavě, tak ti určité spojitosti zůstávají, a s nimi i určitý pocit neznámé, ale o to palčivější ztráty…. Ale dosti už: chápu, že inteligence u mladého člověka mnohdy předchází jeho duševní zralost, a že toho lituješ (pan Flitwick nám psal), proto ti chci hlavně říci, že tě máme rádi a odpouštíme ti (mám to vyřídit i za tatínka, který sedí proti mně a do toho, co ti píšu, mi kecá).
Píšeš, že teď učíš studium mudlů (chápu, že potřebujete mít nějaký název pro nečaroděje, nicméně opovaž se tento pojem užít na své rodiče – přísahám, že ti tu hůlku zlomím znovu). Jsem ráda, že tě tvoje práce baví, a doufám, že to, co jsme prožili, ti bude k něčemu dobrému: i my nečarodějové jsme lidské bytosti a ne stádo ovcí, kterým můžete bez jakýchkoli skrupulí měnit život. Myslím si, že kdyby ten váš supertajný spolek (o kterém teď mimochodem díky několika knihám ví půlka světa) vyšel na světlo, nic by se tak nestalo.
Ale k Ronovi - když konečně vyplival všechnu vatu, vypadlo z něj, že jde také žádat o tvoji ruku. No tak jsem řekla ano, co jsem měla dělat.
Tvoje (už zase) máma
(už zase) Rose Grangerová“