Nejkrásnější dárek

Pro Kleio :)
Název: Nejkrásnější dárek
Autor: Saphira
Fandom: Harry Potter
Postavy: Luna Lovegoodová, Susan Bonesová
Upozornění: Femmeslash. Asi to nebude úplně můj šálek kávy, co se týče psaní, ale chtěla jsem Kleio moc potěšit a hrozně jsem se snažila, i když mi to moc nešlo. Snad se bude líbit ;)
Prohlášení: Veškerá práva na postavy v této povídce patří J.K. Rowlingové. Z povídky nemám žádný zisk, psáno opravdu jen pro potěšení.
Poznámka: Za beta-read děkuji Malé a Velké Smrtě. Tedy Dandelion a Smrtijedce.

První vločky sněhu. Pomalu se snášely zešeřelou krajinou a něžně pokrývaly její zem. Byly to ještě takové ty křehké vločky, co se hned rozpustí, jakmile se jich dotknete. Luna otevřela okno a nastavila jim obličej. Zavřela oči, aby si mohla vychutnat ty drobné studené doteky, co jí připomínaly malé dětské prstíčky zkoumající její obličej.
Byla pohroužená do tmy, sama se svými vločkami. Věřila, že každá z nich má vlastní život. Bylo jí jich líto, když si představila tu nepříliš dlouho cestu z nebes, která končila vsáknutím se do země. Chtěla jim nastavit i ruku, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla jejich život činit ještě kratším.
Období, kdy krajinou začal poprvé vířit sníh, pro ni bylo vždycky trošku smutné. Myslela na maminku. Na to, jak spolu trávily čas před Vánoci, když byla malá. Procházely se alejí holých platanů, podzimní sluníčko zlatavě zbarvilo jejich světlé vlasy. Ucítila její vůni, teplou měkkou vůni maminky, která ji vždy ukolíbala do pocitu plného lásky a bezpečí.
Jediná slza jí stekla po tváři a spojila se na bradě s kapičkami vody, které kdysi bývaly sněhovými vločkami. Oknem zavál studený vítr a Luna se zachvěla. Zavřela okno, hřbetem ruky si setřela slzu. Zhluboka se nadechla. Neměla by být smutná.
Až tiché zaklepání na dveře ji přimělo se definitivně vzchopit.
„Luno, jsi v pořádku?“ ozval se za nimi tlumeně dívčí hlas. Její hlas. V podbřišku se jí zatřepetalo hejno motýlů. Letmo se usmála.
„Ano, jsem,“ odpověděla. „Za chvilku budu dole, nedělej si o mě starosti.“
Ani nevěděla, proč přišla sem nahoru. Byla v Doupěti, kde Weasleyovi pořádali Vánoční večírek pro své přátele. Možná ji přemohlo všechno to veselí, všechny ty šťastné a spokojené tváře, které jí připomínaly, jak moc se uvnitř sebe cítí osamělá. Celá léta čekala na někoho, koho by mohla milovat. Nikdo takový nepřicházel, nikdo jí nenabídl své srdce. Ani ona nepoznala nikoho, komu by bezstarostně mohla věnovat to své.
Čekala na lásku a toužila po ní, ale nepřicházela. Byla osamělá, stejně jako opuštěná krajina venku za okny, na kterou se pomalu snášel křehký sníh.
Uhladila si šaty, setřela si druhou slzu, která jí skanula po líci, nechtěla nikomu přidělávat starosti s tím, že by ji viděli uplakanou. Sešla dolů mezi ostatní hosty. V obývacím pokoji bylo plno lidí, mnoho z nich ani neznala, ale podvědomě se vydala směrem, ve kterém tušila její přítomnost. Cítila se v její společnosti příjemně, tak, jako s nikým jiným. Nedokázala si to vysvětlit, jen si užívala to štěstí.
„Už jsem tady, Susan,“ oslovila dívku s hnědými vlasy zapletenými do copu. Ta se na ni otočila a oči se jí rozzářily. „To je dobře. Chyběla jsi mi,“ odpověděla a její tvář se rozzářila ještě víc, když se na Lunu hřejivě usmála. Ta ucítila lehké mravenčení, potěšilo ji, že ji někdo postrádal. Že ji ona postrádala.
Povídaly si celý večer, místností okolo nich vířila spousta lidí, v tanci, debatě, smíchu, popíjení vánočního punče. Luna skoro nevnímala to, o čem se spolu baví, byla natolik naplněná euforií a radostí, nemohla se na Susan vynadívat. Měla krásné hnědozelené oči, orámované tmavými řasami, a upírala je na Lunu jako plachá laňka. Pokaždé, když se na ni upřeně podívala, Luna měla pocit, že se do jejího pohledu propadne. Poté, co už měla pocit, že tu závratnou radost nevydrží, omluvila se a odešla pod záminkou, že jde pro pití.
Ve skutečnosti si ale potřebovala ujasnit, co cítí. Proč to tak cítí. Skutečně dorazila k míse s punčem, ale k jeho nalití se už nedostala. Byla zmatená. Proč se cítí najednou tak smutná, když s ní není? Proč to tak je? Proč Susan? Proč ne nějaký chlapec? Proč? Proč? Proč?
Upustila naběračku do mísy a utekla před svými otázkami ven. Ve spěchu se přemístila domů, zanechala Susan v Doupěti bez rozloučení a bez vysvětlení.
Ve svém pokoji se Luna sesunula na postel a rozplakala se. Byla nešťastná. Cítila ten obrovský rozdíl mezi štěstím, které ji zaplavovalo před necelou a hodinou a nynějším stavem, kdy se nejistě potácela svými myšlenkami a nynějšími pocity. Pevně zavřela oči, aby z nich neproudily další slzy, ale marně. Nechala je tedy kanout a pozorovala za okny rozprostírající se tmu. Občas zahlédla padající vločku, kterak se něžně snáší do nekonečné propasti. Harmonie padajícího sněhu a ticha brzy ukolébala Lunu do hlubokého spánku. Na polštář dopadla poslední nešťastná slza.

Probudily ji první paprsky zimního slunce. Vše zářilo bělostí, mnohem jasněji, než jak by čekala. Vyhlédla z okna a radostně se zasmála. Krajina celá splývala pod vrstvou třpytícího se sněhu. Chvíli se koukala na tu krásu, než ji opět dostihl smutek. Stáhla se od okna a zasmušila se.
Ale v pokoji ji čekalo překvapení. U pootevřených dveří stála Susan a usmívala se. Luně poskočilo srdce radostí.
„Tvůj tatínek mě pustil dovnitř,“ řekla Susan na vysvětlenou. Luna přikývla, že tomu rozumí.
„Proč jsi včera utekla?“ zeptala se Susan a přešla k ní blíž.
„Já, já nevím...“ špitla Luna a sklopila oči. Blonďaté vlasy se jí svezly přes obličej a schovaly její ruměnec.
„Já myslím, že vím proč. Taky jsem byla zmatená a nešťastná, myslela jsem si, že jsem bláznivá, že si něco nalhávám. Ale pak jsem viděla tvůj pohled a spatřila jsem v něm to, co jsem cítila já sama. Nemusíš se bát. Neodmítnu tě. Miluji tě, vždyť to víš. Nedělej si s ničím starosti.“ Susan přistoupila až těsně k Luně, zasunula jí pramen vlasů za ucho a pohladila ji po tváři.
„Miluji tě,“ řekla znovu a tentokrát ji políbila.
Luna se zachvěla pod dotekem jejích měkkých rtů. Měla pocit, že spolu s ní se zachvěl celý Vesmír, všechny hvězdy explodovaly, že nic už není jako dřív.
„Taky tě miluji,“ odpověděla, když se spojení přerušilo. Cítila najednou zvláštní prázdno.
„Mám pro tebe dárek,“ řekla Susan a položila ho na hromádku ostatních dárků.
„Ty jsi pro mne ten nejlepší dárek,“ opáčila Luna a vzala Susan za ruku. Odešly spolu k oknu a zahleděly se ven. Luna si pomyslela, že Vánoce pro ni už nikdy nebudou tolik smutné. Našla lásku a to bylo to nejcennější, co mohla dostat.