Ale opravdu nikdy.

Bylo to tvrdé přistání. Jako když mrštíte plechovkou o obrovský bochník parmazánu. Jenže to nebyla plechovka, ale TARDIS, a nebyl to parmazán, ale zvětralý taveňák.
Doctor dopadl do měkkého. Naneštěstí. Skončil totiž na pandě. Zatvářil se vděčně.
Vděčnost byla tatam, když si všiml, že se mu tým olbřímích pand pokouší přeparkovat vozidlo.
„Ne, počkat!“ vyjekl a vytasil sonický šroubovák. „Ta loď si nechá velet jen ode mě…“
Otočil se k němu zástup mírumilovných tváří.
„Nikdy neříkej pandám ne!“ zaburácela jedna z nich a hodila po něm krabičkou sýra. „Já jsem král pandí planety a ty teď velení necháš na mně!“