DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

Byla jedna krysí rodinka, sídlila ve stoce poblíž hypermarketu. Žili šťastně a v takovém dostatku, že občas zbylými rohlíky krmili bezdomovce. I ta boží hovada musejí jíst, nejen my, říkala mamka krysa.
Jednou děti vedle kontejneru našly krabici. Zavolaly životem ošlehaného strýčka potkana, který utekl z laboratoře a od té doby přežil překousání kabelu vysokého napětí i výplach trubek v řeznictví. Talon mlsal místo bonbónů.
Strýc krabici odborně otevřel, byly v ní výrobní párky. "Toho se nedotýkejte, děti! Maso v tom není a po sóje míváte nadýmání." A tak párky nechali bezdomovcům.
Poučení:
Ani krysy nejsou taková prasata jako lidi.

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.
„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“

Malý voříšek běhal kolem stromu a bouchal do něj klackem. Šel kolem velký vlčák.
“Co to děláš, mládě?” zeptal se.
“Já si tady hraju na rytíře.”
“Pro zrovna na něj?”
“Slyšel jsem o rytíři Donu Quijotovi. Chci být jako on. Nebál se dokonce ani obrovských ramenatých zrůd.”
“Ty jsi ten příběh neslyšel celý? Ty zrůdy byly větrné mlýny a on jen předstíral, že je něčím, co není. Ty toho raději nech a buď sám sebou.”
Psík přikývnul a odešel. Ale poučení si z toho nevzal. Cestou si plánoval, jak bude nesmrtelným a neohroženým strýčkem dobra a bude trestat všechno zlo.

Národ Racků byl moudrý a vynalézavý. Jednou se ale stalo, že mezi ně zavítal cizinec. Byl to Havran s peřím nabarveným na bílo, který říkal, že je jejich strýček.
"Strýček? Vy jste strýček It? Mysleli jsme, že je mrtvý" štěbetali racci vyjukaně.
"Mrtvý? Kdepak," chlácholil je Havran a rovnou jim i vysvětlil, že je může mnohému naučit.
Racci se nechali přesvědčit, vpustili Havrana mezi sebe a vyráběli pod jeho vedením kroužky moci.
Jaké bylo ale jejich překvapení, když nakonec Havran smyl bílou barvu a zjevil svůj skutečný záměr - ovládnout je pomocí kroužků!
Až tehdy Racci poznali, že byli příliš důvěřiví.

Když byly ještě kočky nejmocnějšími tvory a vládly zvířatům i lidem, zapomněla jejich královna, že vládcům sluší pokora a milosrdenství. Zmámena svou krásou, mocí, chytrostí a silou začala pokládat svůj rozmar za zákon a krutost za spravedlnost. Až jednoho dne řekla: “Jsem bohyně. Kdo mi může co udělat?”
Toho dne prošel kolem jejího paláce velký černý kocour, pohlédl jí do tváře očima jako hvězdy a ona ztratila schopnost snít. Její spánek se začal podobat temné jámě a ona do roka zešílela a zemřela. Její nástupkyně pak dlouho vládly laskavou tlapkou. Pochopily, že budou-li potrestány podruhé, bude to trest nevýslovně přísnější.

To vám takhle žil jeden lišák. Byl všemi mastmi mazaný. A hrál si na nechápavého blázna.
Liščátka v okolí mu to baštila a ten praštěný strýček jim byl pro smích. Nadarmo jim staré lišky říkali, aby si na něj dávali pozor. Kdepak, liščátka neposlouchala a myslela si, že snědla moudrost světa.
A jednou je takhle bláznivý lišák pohostil u sebe doma a vsadil se, že nikdo z nich do sebe nenaláduje víc než on sám. A liščátka hloupě souhlasila. Bříška je pak bolela a maličcí ještě dlouho trpěli.
A ponaučení? Nechlastejte s Kruegem. Tváří se nevinně, ale játra má nesmrtelná.

Žil, byl valach Timon. Býval to dostihový kůň, bohatý a populární. Protože chtěl být oblíbený i nadále, pomáhal ostatním zvířátkům. Jeho strýček Nevděk mu to rozmlouval.
„Kdo pomůže tobě, když nejčastější odpověď na pomoc je moje jméno?" říkával.
Jednoho dne Timon zjistil, že je bez peněz a že nedokáže sehnat další. Ale byl klidný, měl spoustu přátel. Jenže přátelé, když zjistili, že Timon není užitečný, ho odvezli za město, aby tam umřel. Jen strýček se za ním přišel podívat a říci mu, že pomáhat je sice správné, ale nic se nemá přehánět. Hlavně ne důvěra. A tak je to navěky.

I hledala jedna žabka nejvhodnější nevěstu pro svého syna, po celém šírém okolí hledala, aby se synek přiženil do vlivné přízně. Nejprve vybrala myšku, ta však zdála se jí býti příliš nevýznamná, šla dál a na sovu narazila, ta se jí však zdála býti příliš dravá a vybírala a vybírala, až došla k potoku a oblázek jí poradil, že jeho strýc sedí přímo na vrcholku hory, všechno vidí a jistě nejlepší nevěstu vybere. Když došla žabka k hoře, kámen spadl, zavalil jí nohu a žabka si uvědomila, že strýček kámen tam bude ležet navěky. Inu, kdo dlouho vybírá, nakonec přebere.

Tetičko, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byla mladá,“ škemralo lišče.
„Krásnééé,“ blaženě přivřela oči liška.
„Ucházel se o mne tvůj strýček. To byl elegán! Gentleman. A jak uměl vyprávět! Vydal bestseller. Vtipný. Myslivce vždycky přelstil. Lišáák! Statečný. Ani nezaskučel, když dostal padesát ran holí kvůli Budulínkovi. Jakmile šlo do tuhého, byl jako Rasputin. Kulky se mu vyhýbaly. Je nesmrtelný,“ zdvihla liška ukazovák.
Hřbitovní branka zavrzala. Pěšinka dovedla lišky až ke hrobu.
„Vždyť strýček zemřel?!“ nechápalo lišče.
„Ano, ale je nesmrtelný."
„Napiš dobrý román, nebo žij tak, aby lišky po tvé smrti na tebe rády vzpomínaly. Pak budeš také nesmrtelná."

Šla jednou jedna Kowakianská opička do světa, aby se obohatila o zážitky. Jenže to byla drzá a zlá opička jako mrzutý rancor a do každého se navážela a každému dělala zle. Jeden by si řekl, že by se třeba mohla bát, když byla úplně sama ve světě a nedělala si tam vůbec kamarády, jenže to by si tahle opička nesměla o sobě tolik myslet.
„Na mě jste krátcí! Já mám strejdu, který je víc než vy všichni! Na mě nemůžete!“ vykřikovala o svém huttském strýci, opičím králi, dokud nepotkala mynoka, nebojácného mandalorianského válečníka a ten jí v rozletu neukousl hlavu.