DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

„Byl jeden beránek, co rád si o sobě myslel, že bude beránkem Božím. I přišel beránek do města velkého, mnohými nebezpečenstvími oplývajícího, a přesvědčen byl, že projde bahniskem bez poskvrnky. V bezpečí ohrádky si žil, poslouchal dobrého pastýře. Když přece jen se jednoho dne zatoulal. U napajedla setkal se s krásným strýčkem hadem. Jako diamanty byly hadovy oči, všecka se zlatem leskla jeho kůže. Beránek dovolil hadu, aby ho svým tělem opásal, aby mu rozeklaný jazyk něžnosti šeptal. A had ho uštkl, protože to je hadí účel už celé věky. Chápeš, Dorotko?“ Malá mlčky kývla. Za pár let pochopila doopravdy.

Paní Norrisová měla sen. Celý svůj život prožila v Bradavicích, denně potkávala duchy a přemýšlela, jak se stát jedním z nich. Devět životů není málo, ale ona by si ráda svou kvótu navýšila. Jejímu strýci se to povedlo. „Strýčku, jak ses stal duchem?“ ptávala se ho. On ale nikdy neodpověděl.
Snažila se sama. Jak ale zabít kočku? Zkoušela skákat z výšky, ale dopadla vždycky na nohy. Držela hladovku, až byla celá vychrtlá, ale nevydržela to. Zkoušela i baziliška, ale nevyšlo to. Paní Norrisová se ale nevzdávala.
Všichni živí tvorové mají sklon usilovat přesně o to, co je pro ně nejhorší.

Kdesi v moři žil maličký pražabák. Nechybělo mu nic - snad jenom trocha pochopení pro jeden bláhový sen.
"Nahoru? Co bys z toho měl?" podivovali se mu.
"Když já bych chtěl vidět světlo," šeptával jim bezmocně.
"Nikam, doma zůstaneš," rozhodli.
Po nocích plakal a pozoroval světélkující plankton.
Jednoho dne však přišla vlna a než se nadál, seděl na kameni a shlížel na moře zvenčí.
Zpátky už se nevrátil. Vědci ho jako nesmrtelného strýčka všech suchozemských živočichů vystavili na čestném místě v muzeu a na nebi má svoji hvězdu.
Ne vždy a ne ve všem mají rodiče pravdu. A pražabák to věděl.

„Je bez pořádných zubů a drápů. Je sám,“ zaradoval se malý vlk.
„Radši pojď,“ zavrčela jeho matka a zamířila hlouběji do lesa, kde necítila znepokojivý pach. „Nauč se ho bát,“ nařídila synovi.
„Nemá ani parohy, ani kopyta a chybí mu dvě nohy,“ namítlo srnče.
„Ale dokáže tě zabít z druhého konce pole,“ řekla srnka.
„Ubohá napodobenina,“ vysvětlil opičák svým nejmladším vnukům. „Unesl mého praděda a před dvěma velkými dešti vaše sourozence.“
„Mluvíš o něm jako o jednom a přitom jich je tolik,“ namítla jedna vnučka.
„Má mnoho podob. Umí se rozpoltit. Je to náš nesmrtelný strýc a jmenuje se Strach.“

Můj milý hochu,
pamatuješ svého strýce trochu?
Měl kdys takový sen
nezmizet ze země jen...
Přál si nezemřít, usilovně,
makal kvůli tomu v posilovně.
Jedl zdravě a hodně pil,
ráno a večer pečlivě se myl.
Stáří na něm však již bylo znát,
na houby mu bylo něco si přát!
Modlil se, uctíval bohy,
objímal vzrostlé hlohy.
Zoufalý ve své marné snaze,
napadlo jej, že smrt jej spase.
Nebudu chodit kol horké kaše,
obchod se smrtí pán ten spáše,
že nikdy neopustí povrch zemský
a stále uvidí jej lepý ženský.
Nikdo však věčně nežije,
duch je z něj nyní - konec série!

V mládí se krkavec pyšnil krásným peřím, později si cenil své moudrosti. Jak postupovalo stáří, uvědomil si, že nejvzácnější je život sám. Snil o nesmrtelnosti, celou vůlí se upínal k žití navždy. Prodlužoval život kouzly a lektvary, malý hlásek v hlavě mu však stále šeptal, že jednou umře.
A tak, když mu ten, který se prohlásil pánem všech zvířátek, nabídl mocný dar, vztáhl pro něj pařátek bez ptaní a bez rozmyslu.
Nejhorší, co se může s některými sny stát, je, že se splní. A některé dary nelze vrátit.
Krkavec neumřel, ale ani nežije.
A svou vůli, tu už taky nemá.

Vysoko nad hladinou už vyšel měsíc a malincí klauni očkatí se shromáždili kolem velké modré medúzy.
„Strejdo, bude pohádka?“ vyzvídal ten nejpruhovanější.
„Bude, vy malí klauníci – pozorně poslouchejte. Za sedmero korály a devatero vlnami žil jeden klaun očkatý, říkali mu Marlin, měl svoji sasanku a synka jménem Nemo...“
.
.
.
„Jaké z toho plyne ponaučení?“
„Ale strejdo, vždyť jsi nám ještě nic neřekl!“
„Medúza nikdy neříká příliš mnoho, ani příliš málo, sama určuje, co je správně.“
Klaunci se mračili. Strejda vířil chapadly.
„Ale jinak poučení zní – poslouchej, nebo se nic nedozvíš.“
A pak šly děti spát, protože strejda Gandalf má vždycky pravdu.

V místě, o kterém vám chci vyprávět, bylo plno krásně vycpaných zvířat a mohli jste tam najít mnohé zmoky i pegasy máchající křídly nevídaných rozměrů - zkrátka vše, co lezlo, létalo či piplalo se v zemi dávných dob.
Mezi všemi těmi kouzelnými zdechlinami stál i starý jezevec, říkejme mu třeba Dee, a se zájmem se rozhlížel kolem.
"Stlejdo," zatahalo ho za rukáv jedno vydří mládě. "Poč nejsi mltvej?"
"Božíku, neobtěžuj pána."
"Ale stlejda..."
"A není pro tebe žádný strejda!"
"...Ale on smldí jako mltvola."
Z čehož plyne, že draka poznáš podle šupin, ptáka Žala podle zpěvu a zdechlinu zas podle zápachu.

Na kraji paseky rostla bříza. Taková nijaká, ani pořádný stín, kde by se lidé mohli schovat, neuměla. A ve větru se třepala jako šílená.
Ale jak se naparovala! Nejbělejší bříza z okolí!
Jednoho dne vedle břízy vyrostl břečťan.
„To je krásná bříza,“ řekl si a obtočil ji jako had.
„Běž pryč,“ řekla bříza. „Škrtíš mě, dusíš mě, ničíš mi myšlenky.“
„Jsem nesmrtelný,“ zasmál se a zapustil kořínky hluboko do dřeva. Brzy už nikdo nepoznal, kde je břečťan a kde bříza – ošklivá, zelená, strašidelná.
Jenže potom začalo pršet.
Břečťan roztáhl listy a chránil břízu před větrem a deštěm.
„Děkuju,“ špitla bříza.

Byl jednou jeden vlk a ten hledal nesmrtelnost. Chodil po lesích a každého, koho potkal, se vyptával na věčný život. Ale nikdo mu nedovedl odpovědět. Až ho jeden výr poslal za lidmi, rce, že jen oni znají tajemství, která ostatním nejsou známa. I šel. Putoval dlouho a už by se byl vrátil, když jednou na svých toulkách nočním městem objevil muzeum. A tam v skleněné vitríně stál jeho strýček, krásný a časem nedotčený. Ale nehybný. Zíral strnule do rohu a mlčel. Vlk ho oslovil, když tu si všiml korálků zasazených do strýčkových očí. Utekl.
Nehledej nesmrtelnost, leč žij, dokud můžeš.