DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

Seděli na kameni, kde v břeh se řeka tříští.
Tu Komár začal s vychloubáním, že nejlepším je letcem. Odpoví Hroch, že zas v plavání všechny předčí. Pak Žabák kváknul, že se mu ve skoku dalekém nevyrovnají.
A starý Želv mlčí.
Komár zabzučel, že on umí být v mžiku tu a zas tam. Žabák na to, že je mistrem nad mistry ve skoku do výšky. Hroch opáčil, že jeho vodní proud neodvalí.
A věkovitý Želv mlčí.
Tak se trumfovali, až se servali a zabili.
Jen mileniální Želv dál mlčí.
Inu, proti jalovým žvástům chlubilů je třeba mít kůži pevnější než hroší.

„Táto, povídej nám o strejdovi.“ volala malá holoubátka.
„Však to znáte. Váš strýc zažil tolik příhod, mockrát měl namále ale vždy vyvázl se zdravým peřím. Teď se mu neřekne jinak, než nesmrtelný strýček.
Povím vám jeho první příhodu.
Se strejdou to bylo jako s ošklivým káčátkem. Ztratil se z hnízda a odchovali jej vrabci. Jednou jej chytil nějaký nezbedný kluk, inu měl ho doslova v hrsti. A tehdy strýček objevil své holubí ego a v tu ránu byl na střeše.
Unikl děti, tolikrát unikl, ale nikdo nemůže unikat navždy…
Jedlík otevřel ústa a do pusy mu vletěl vypečený strejda holub…

V rohu u okna bylo veselo. První paprsky jarního slunce vylákaly z úkrytů všechny obyvatele škvír a skulin.
Berušky dávaly na odiv své tečky, mladý motýl si vyleštil křídla a pyšně je nastavil paprskům slunce. Spousta malých broučků vesele skotačila a probíhala mezi třískami. Mravenci nosili sem a tam zásoby, stavební materiál i larvy. Mouchy trénovaly harmonický bzukot a vytíraly si z očí ospalky.
Starý šváb pozoroval hemžení z nedaleké škvíry. Snažil se ostatní přimět, aby také zalezli zpět do bezpečí, ale neposlouchali ho. Překřtili ho na "strýce Škarohlída".
Když z ničeho nic přistál na parapetu smeták, přežil jenom šváb.

Jeden hrdý kohout vždycky odmítal vzít do perutí tyč a cvičit boj. "Mám lepší věci na práci," říkával.
"Ale strýčku... rejnigové mohou kdykoli zaútočit! A ty jsi vázaný nějakými sliby," přesvědčovala ho kuřátka.
Kohoutího strýčka ale nepřesvědčila.
Jenže jednou rejnigové skutečně zaútočili. Kuřátka, slepice i ostatní kohouti udatně bojovali o své životy. Kohoutí strýček se ovšem se svou tyčí neuměl ohánět a rejnigové ho brzy dostali.
Ostatní chtěli strýčka pohřbít, ale nemohli. Jeho tělo zprůhlednělo, ale hýbalo se, v očích nekonečný smutek. Rejnigové mu vzali dar života a vyšší síly mu vzaly dar věčného spánku.
Poučení: Nepohrdej zbraněni a bojem

Žil kdysi lišák statný,
který se Renard zval,
velice chytrý, zdatný,
každého přelstít znal.
Ten měl hrozného strýce,
vlk Isengrin to byl,
ten tvrdil, že je více,
neboť má více sil.
Renard však, bystrá hlava
vždy nad ním vyhrával,
tak rostla jeho sláva,
až legendou se stal.
Nutno říct, že i jméno
strýce a rivala
je navždy zachyceno
písní, jež přečkala
staletí, jež nás dělí
od pradávných těch let,
ač tolik lišek, vlků
mezitím spatřil svět.
Oba jsou tedy nesmrtelní.
Z toho vyplývá poučení:
Jeden v oblaku slávy
věčnosti vyjde vstříc,
o druhém pověst praví
jen, že byl hloupý strýc.

V rumunských lesích žil kdysi jeden vlk. Byl mladý a statný, pobíhal po kopcích a živil se drobnou zvěří. Jednoho dne ale zabloudil do končin, před kterými ho ještě jako mládě varovala jeho matka. Byly plné bahna, které podle legendy pohlcovalo vše, co se hýbalo. Vlk si pomyslel, že je dost silný, aby nad hrozným bahnem zvítězil, a nebojácně vstoupil. Bahno se po něm sápalo a snažilo se vlka pozřít. Vlk se statečně zmítal, ale boj prohrál.
Od té doby podle legendy tamními končinami obchází netvor, který rozsápe každého, kdo se opováží vkročit za hranici lesa. Říkají mu Nesmrtelný strýček.

http://a-totalita.livejournal.com/27583.html

Starý hyení dědeček měl jeden nemilý zvyk; každý den o sobě prohlašoval, že umře, že už cítí, jak na něj leze smrt, že už to brzy bude mít za sebou.
Mladí hyeňáci toho měli jednoho dne dost a rozhodli se na něj nastražit past - když má umřít, tak už aby to bylo. Chystali svou důmyslnou past, aby se konečně zbavili starého hyeního dědečka, když je uviděli lovci a picli je.
Jaké z toho plyne poučení? No, jednak, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
A jednak...
"Stáří neumlčíš!" smál se hyení dědeček ještě mnoho let po té události.

„Kulíku, co uděláme s tím bobříkem odvahy?“
„Nevím Bubíku.“
„Co kdybychom navštívili strýčka Skrblíka, kluci?“
„Výborný nápad, Dulíku, určitě nám poradí.“
„Myslíte, že bude v pokladnici?“
„Jistě, kde jinde by v tuhle dobu byl.“
„Strýčku Skrblíku, jsi tady?“ zavolali všichni chlapci najednou.
„Ano chlapci, jsem tady dole. Co byste potřebovali?“
„Splnit bobříka odvahy. Ale nevíme jak.“
„Skočte za mnou dolů.“
„Ale my se bojíme výšek,“ zapištěli.
„No právě proto, tím toho vašeho bobříka splníte.“
„Ale co když se nám něco stane?“
„Moje zlaťáčky ještě nikomu neublížily.“
„Tak my jdeme na to.“
„Vidíte, zvládli jste to bezvadně.“
Poučení: Odvážnému štěstí přeje.

Žili, byli, dva kamarádi. Vlk byl ten silnější a dokázal oba dva ochránit proti nepřátelům. Zajíc však byl mazanější a díky němu mnohdy dokázali uniknout z nastražených léček. Společně se jim dařilo a žádné jiné zvíře v celém lese se nemělo tak dobře.
Přešlo léto, minul podzim a přišla zima. Byla mimořádně krutá a dlouhá a zásoby už dávno došly.
Vlk a Zajíc se krčili v zaváté noře.
„Jsem rád Vlku, že máme jeden druhého. Co bychom si teď počali sami. Cítím, že naše přátelství přetrvá na věky.“
Vlk se jen mlsně olíznul.
„Víš Zajíci, jen strýček hlad je věčný.“