DMD č. 30 pro 30. 4. 2013. Téma: Zváženo a sečteno

To takhle jednou Trautenberk vyhnal Hajného do lesa, aby zastřelil divočáka. Kuba s hajným táhnou kance a Trautenberk jim nadává, když vtom se zablýskne a před nimi stojí Krakonoš.
„Tak ty mi Trautenberku budeš zabíjet kance?!“
„Sousede drahý,“ rozklepal se Trautenberk, „toho jsme koupili na jarmarku.“
„Lžeš a navíc kradeš! Za trest si ho odneseš domů sám.“
„Ale sám ho neunesu!“
„Ten tvůj břich váží nejmíň metrák, takže půlmetrákového kance uneseš. A hajnej, Kuba a Anče dostanou každý čtvrt zabíjačky!“
Tak se Trautenberk trmácel s kancem sám a ještě na něj moc masa nezbylo. Inu, lakomý více tratí než ulakotí.

[„Tatínku, máme pro vás dobré zprávy,“] oznámila notoricky známá porodní bába Simbaccovi a podala mu panáka rumu, kterých měl v sobě už čtrnáct.
[„Všechno v pořádku?“] zjišťoval znepokojený otec, jenž po těch čtrnácti rumech a ukrutné době čekání vyšlapal v čekacím oddělení porodnice znatelnou cestičku.
[„Jsou,“] potvrdila chlupatá bába bleskově, ale to nebylo vše, [„matka je vyčerpaná, ale zotaví se, každopádně jména pro těch dvanáct kilo radosti budete muset vybrat sám.“]
Simbacca chvíli přemýšlel. Průměrné chlupáče vážilo zhruba osm kilo, takže tady něco nehrálo. Přimhouřil oči, důkladně se zamyslel a a pomalu mu začalo svítat.
[„To jako přilítlo víc čápů?“]

Undergroundový klub byl nezvykle plný. Audiovizuální projekt nalákal mnoho příznivců elektronické alternativní hudby. Většina lidí tančila, ale skupinka v rohu salónku se spíš věnovala vzájemné konverzaci.
"A Pak udělají společný sraz?"
"Jop."
"A odkud je vlastně zná?"
"Z té skupiny co psala o Harrim Potterovy."
Tísnivé ticho okolo stolu na chvíli přehlušilo i hudbu.
"No... ale i tak to zní zajímavě."
"Když myslíš."
"Měl bych se na to Vlaďky zeptat."
"OK, zeptej se."
Zeptal jsem se.
Díky tomu jsem napsal 30 drabblů, získal víc jak 180 kachniček a mnoho jich také rozdal. Bylo to fajn. A těším se na pokračování.

Edvin seděl na bílém monolitu a přemýšlel.
Strávil v tomhle pitomém období víc jak třicet let, což je vlastně víc, než v době vlastní. Zlikvidoval pouhé tři upíry, což na druhou stranu představovalo sto procent populace ostrovů, dopustil se několikanásobné nevěry, všechny víceméně proti jeho vůli, vyřídil několik zlovolných draků, stal se rytířem kruhového stolu a vycvičil rotu fretek. Kdyby nemusel skrývat svou pravou identitu a víru, asi by si to užil trochu víc.
Když se ale podíval na epickou odměnu, kterou mu za všechna ta příkoří věnovala Paní jezera, ležérně mávl rukou, otevřel rakev a vydal se smrti vstříc.

Když bude lítat s půltunovým dělem po ulicích – zaprvé by o žádném lítání nemohla být řeč, zadruhé by se k žádným institucím, proti kterým by měl bojovat, nedostal ani omylem, zatřetí… připadal by si jako trotl.
Musí to spočítat znovu, využít nejnovější materiály k odlehčení…
„Sakra,“ zoufal si Dr. Horrible, „kolik jsem měl těch ponožek?“
Dveře prádelny se otevřely a vešla Rudovláska.
Dr. Horrible zahuhlal „ahoj“ a chabě zamával černou fuseklí, zrovna když se Rudovláska odvrátila a postavila koš s prádlem opodál na zem.
Dr. Horrible začal zvažovat, jestli by neměl zkusit vymyslet nějaký překladač pro nenucenou konverzaci s dívkami.

http://a-totalita.livejournal.com/29383.html

Devět hodin, nespočetně kontrakcí, postupně dvě směny doktorů, jedna matka, jeden otec a jeden malý Jakub - 3.5 kg, 52 cm.
Otec, pyšný, jako by ho vyrobil celého sám, už stojí před porodnicí s ostatními novopečenými otci, trošku se chvástá, zapálil si cigaretu i když už přeci nekouří.
Matka, unavená jako nikdy, a přeci tak nabitá. Kolotoč už přestal, už má chvilku sama pro sebe. Přemýšlí, co se z Jakuba stane. Fotbalista? Knihomol? Malíř? A je to ještě přemýšlení? Není to už sen?
A malý Jakub, celý rudý a svraštělý, a přitom je to to nejkrásnější miminko na světě. Klidně spí.

Ta myšlenka lákala celé generace před nimi, až se oni konečně rozhodli to zkusit. Potřebovali vhodnou, a hlavně dostatečně přesnou váhu, což se zpočátku zdálo snazší, než když ji skutečně sháněli, ale nakonec sehnali. Potřebovali vhodné objekty. U těch si ani nemysleli, že bude snadné je sehnat. Vynaložili ovšem své síly a postupně se jim objektů dostávalo.
Vážili, důsledně zapisovali. Sčítali, odčítali, porovnávali. Škrtali, sepisovali zase znovu. Odhadovali, ověřovali.
Čísla ale vycházela pokaždé jinak, žádný výsledek se nezdál dostatečně správný.
Pak jim došlo, co dělají špatně.
Nemohli zvážit lidskou duši, když nevěděli, kolik přesně váží problémy a trápení jednotlivých lidí!

Byl kupcem v Lyonu. Měl rodinu a získal značný majetek.
Časem však začal přemýšlet, o tom, co v životě vykonal a čím byl užitečný. Co ho čeká, až předstoupí před věčnou spravedlnost a jeho činy budou zváženy.
Až dospěl k rozhodnutí.
Vzdal se svého bohatství. Něco nechal pro manželku a dcery. Všechno ostatní rozdal nuzákům a vydal se na pouť.
Hlásal lidem, aby žili prostě a zbožně jako praví křesťané. Mnoho lidí v jeho kraji, Savojsku a Lombardii následovalo jeho příkladu.
Církev nové učení nepřijala, jeho následovníky prohlásila za kacíře. Přesto přežívali po staletí alespoň v ústraní.
Snad zemřel spokojen.

Nikde nemohly ohňostroje vypadat tak jako tady. Vysoko nade všemi, na střeše jejich činžáku, od které táta někde splašil klíč. Nikdo jiný ho neměl. Stáli tu jen oni tři.
Odbila dvanáctá, nad Hradem vybuchlo nebe. A jestli obloha nad Prahou už předtím zářila barevnými světly, tak teď se inkoustová čerň ztratila a barvy a hluk zaplnily až do poslední částečky praskající zimní vzduch.
Těch pár tátových rachejtlí vlastně sotva postřehla.
Stáli tam, na samém prahu třetího tisíciletí.
Ale stejně... dvacáté století. Bude se jí stýskat.
Zažila z něj jen pár let.
Pár let jejího dětství, co zatraceně stály za to.