DMD č. 30 pro 30. 4. 2013. Téma: Zváženo a sečteno

„Opravdu sis s sebou musel brát všechny svoje knihy, Remy?“ zeptal se opatrně Sirius a při představě, že bude muset všechny ty bichle po mudlovsku odnosit do jejich nového bytu, se mu protočily panenky. Proč je vlastně neočarovali už před tím? Ulice, ve které stáli i s hromadou krabic, se teď hemžila mudly...
„Tohle zdaleka nejsou všechny, Tichošlápku.“
Sirius zavyl. „Schválně jsem je počítal – je jich 142 a dohromady váží asi tunu!“
„Zapomněl jsi k tomu přičíst dalších dvacet, co mám v kufru,“ usmál se Remus sladce. „A při nošení šetři síly. Potom mě totiž budeš muset přenést přes práh.“

Sherlock se nesmál. John si to s hrůzou uvědomil, když vtrhl do ponurého obývacího pokoje a našel ho tam. Kdy se Sherlock usmál naposledy? Byly to týdny, možná měsíce. Johnovi se sevřelo srdce. Jak to, že si toho nevšiml? Přešel k němu. Černý smoking s růží v klopě ostře kontrastoval s vytahaným pyžamem.
„Nemáš být jinde, Johne?“
„Zvážil jsem dostupné informace, sečetl proměnné, vyvodil závěr.“
„Což je?“
„Nebudu se ženit.“
„Přešlo tě to šílenství? Ode mě se pochvaly nedočkáš.“
„Nechci pochvalu, chci tebe,“ řekl pevně a než ho políbil, spatřil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy na tváři svého přítele viděl.

Džalíla se usadila.
„Jak změníme,?“ zeptala se.
Ráif se zamyslel.
„Vlastně nevím. Nikdy jsem nepřemýšlel, co bude, až se vrátím. Ale budu s tebou.“
„Bohyně a velekněz. To radikálně nevypadá.“ Zasmála se.
„To ne. Musíme vymyslet, jak udělat aby tě uctívali. Písek je lehko dostupný.“
Bohyně se zamyslela.
„Vzpomínám na bohyni. Chtěla zuby.“
Zbytek Azízi křičel. Ignorovala to.
„Zuby? Není to špatné, nikoho to nezabije.“
Kývla. Zbytek Azízi se ztratil v agónii. Ráif chytil bohyni za ruku.
„Pojď, musíš promluvit k věřícím.“
Zváženo a sečteno se nakonec nezměnilo nic. Tak to má být, protože tak to bylo na Poušti vždycky.

Tvrdili o mně, že jsem dávno odepsaný.
Všichni taky říkali, že to nejde.
Tak jsme dokázali, že to jde. Vyrazili jsme na cestu. Projeli jsme Hedvábnou stezku. Přes patnáct tisíc kilometrů…
Pak jsme se vydali na další, ještě delší cestu. Na cestu, kterou prý nejde uskutečnit. Na cestu Afrikou. Bylo nás víc a mně přibyl kolega. Víc bylo taky kilometrů. Přes dvacet tisíc…
Do třetice všeho dobrého. Vydali jsme se do Jižní Ameriky. Šestnáct tisíc pět set sedmdesát osm kilometrů.
Dokázal jsem ujet celkem přes dvaapadesát tisíc kilometrů na čtyřech kontinentech. Bez poruchy.
Mimochodem, jmenuju se Egu.
Jsem žlutý trabant.

Dobrý den, milí studenti, vítám vás ve svých sbírkách. Opravdu si velice vážím toho, že jste vyhověli mé prosbě. Dnes nás čeká vskutku nepěkný úkol. Budeme katalogizovat netopýry.
Mohu vás ubezpečit, že nepřijdete k úrazu. Pravděpodobnost pokousání a poškrábání vysušeným netopýrem je i v těchto podmínkách prakticky nulová.
Vezměte si, prosím, ochranné pomůcky. Exempláře poněkud zapáchají, pravděpodobně kvůli nevhodným skladovacím podmínkám.
Budete pracovat s touto krabicí. Podle popisku obsahuje deset kilogramů netopýra hvízdavého.Viděl jsem v ní však nejméně tři exempláře upíra obecného a jednoho vrápence malého. Tyto netopýry budeme muset vyřadit, sečíst, změřit, zvážit a roztřídit do přihrádek dle druhu.

„Tak, panstvo, balíme!“ ozvalo se odevšad. Ve skutečnosti to bylo slyšet na úplně každém kousku Země a všude hlas doprovázely nechápavé pohledy.
„Výsledek ujde – tedy přinejmenším je lepší než minule,“ pokračoval hlas, „i když to byl tedy, upřímně řečeno, docela solidní průser,“ dodal potichu.
Všichni se zastavili a poslouchali.
„Máme vás tu něco přes sedm miliard, přibude vás cirka 145 za minutu – činíte se, co? Ehm, dál. Žijete průměrně 67,59 roku…“ výčet statistik ještě dlouho pokračoval.
„A to by bylo. Recyklaci Země zahájíme za půl hodinky. Děkujeme za spolupráci – docela vám to šlo. Snad to příště bude ještě trochu lepší.“

Třicetčtyři. Jak zvláštní číslo!
Na třicetčtyři drabblů u mě připadá kolem stodvaceti káv. Přes stošedesát pracovních hodin. To je víc než hodin spánku. Ale ani v něm nenacházím klid. Sny... Přicházejí a odcházejí, ale vždy jsou v nich střípky nápadů.
Třicet dní. Jeden měsíc, kdy jedu 24/7. Jeden měsíc nádherného šílenství.
Přes 3000 drabblů, to je hodně slov. Těch nejmocnějších. Těch nejkrásnějších. Těch nejobdivuhodnějších.
Často nejíme, nespíme, ale myslíme!
Ale vážně, není vám trochu divné? To číslo?
Třicetčtyři.
Jedno slovo, čtyři slabiky.
Bubny!
Klapot prstů na desce stolu.
Je to více než jasné - DMD je Masterova snaha o ovládnutí světa!

U Bídáka se konalo každoroční sčítání prasat. Ten, kdo byl nějvětším prasetem, získal jako hlavní cenu večer na účet podniku.
Mělo to vlastně svou logiku. Alespoň jednou za rok se celá posádka pevnosti Northgard umyla a vyměnila propocené hadry za novou uniformu. Tak se rovnou mohla konat přehlídka.
Pravidla sčítání prasat byla jednoduchá. Každý účastník se povinně zvážil večer před mytím. Následně druhý den se opět všichni dostavili a byli převáženi po umytí a výměně oblečení.
Součet prasat byl pak celý rok vyvěšen nad barem. Spolu s tichou modlitbou za mrtvé bakterie jejichž váhu určoval rozdíl před a po umytí.

Díval se na svoje dílo a nemohl ho poznat. Odskočil si jen na pár stovek let, zrovna si někde bokem stvořil pár dalších planet.Teď se chtěl mrknout, jak si vede jeho první stvoření Světa. Nejdřív myslel, že je to vtípek toho "zezdola". Druhů zvířat bylo o tisíce druhů méně, než stvořil. Z překrásných divů přírody, kterými Země oplývala, zbyly ubohé náznaky. Snažil se prohlédnout přes špínu a smog, ale nenalezl nic, co by ho potěšilo. Chvíli se zamyslel..."zváženo, sečteno..napoprvé to prostě nevyšlo..." Mávl svou pomyslnou rukou a zvedl z oceánů obrovskou masu vody.
"Zkusím to tedy znovu..."

„Když to tak zvažuju, nebyl to špatný rok.“
„Pravda.“
„Až na to skoro odpálení planety, podivné cesty časem, ti mrtví, nemrtví, víc mrtvých a pak ten den kdy pršela velikonoční vejce.“
„Chybí nám jen samovznícení, zemětřesení a nějaké meteority.“
„Ano, bez nich to nikdy není úplně ono.“
Dvojice bloumala po nábřeží.
Ten ve světlém kabátě vytáhl z náprsní kapsy blok a předal ho kolegovi.
Tmavokabátník zápisník otevřel a s úsměvem dvakrát podtrhly součet čísel vevnitř.“
„Myslíš, že ví, co je čeká příště?
„Tak o tom nemají ani tušení.“
Podivná dvojice se dál procházela.
Nekromant a bůh.
Bok po boku.
Navždycky.