DMD č. 14 pro 14.4.2010. Téma: Přítulný domácí mazlíček

MVDr. Hruštička ju uvidel v čakárni a prevrátil očami. Tá rozmaznaná potvora ho raz bude stáť život. Fenka yorkshirského teriéra Fifinka. A jej panička.
"Potrebovali by sme ostrihať pazúriky. Ale opatrne, prosím, minule jej váš kolega zastrihol do živého, myslela som, že vykrváca... A tuto na labke má nejakú hrčku, nemôže na to umrieť?"
Fifinka paničkine obavy nezdieľala. Okrem toho, na vyšetrovanie nemala práve náladu. Po hodine boli pazúriky úspešne ostrihané, hrozivá hrčka identifikovaná ako štípanec od komára a Fifinke bolo dovolené urazene odkráčať z ambulancie. Doktor Hruštička si prelepil ranku na ruke a odovzdane zavolal dnu pána s dogou.

Fandom: Tracyho tygr, kniha Williama Saroyana
Poznámka: Dneska to nějak není ono, tygr asi potřebuje víc než jen sto slov...

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl velké bílé zuby.
Včera se Thomas s tygrem procházeli v parku. Neměli k tomu žádný důvod, kromě toho, že byl pěkný den.
I dnes byl krásný den. Thomas přenesl poslední pytel s kávou, a pak zamířili znova do parku.
Kolem chodili lidé, ale nikdo neměl tygra. A když, obvykle měli zrovna napilno nebo byli moc daleko.
Tygr se rozhlížel a něco hledal.
Thomas si toho nevšímal. Vymýšlel slova nové písničky.
Když ho nic nenapadlo, vstal.
"Jdeme na kávu."
Uajííí, řekl tygr.

Probudila se uprostřed noci a cítila, že vedle ní neleží. Zase se jí chtělo brečet. Za poslední tři dny se pohádali třikrát. Kvůli morčeti. Takového skóre nedosáhlo ani plánování zahraniční dovolené. Děti přece mají mít domácí zvířátka, ne? Všichni to tvrdí.
Jenže on proto začne po nocích vymetat hospody nebo co. A ani nezhasne v předsíni. Jasný příznak partnerské krize, blesklo jí hlavou, když si oblékala župan.
Přede dveřmi do kuchyně se zarazila.
Seděl za stolem, v jedné ruce kousek jablka, druhou drbal chlupatá zádíčka a upíral do korálkových očí zarmnoucený pohled plný sounáležitosti.
„Nám tady nikdo nerozumí, viď, Mufíku.“

Cítíte se sami a toužíte se samotou navždy skoncovat? Chtěli byste někoho, kdo Vás už nikdy neopustí? Kdo Vám bude věrný navěky, dokud vás smrt nerozdělí? Kdo bude Vaším stálým společníkem?
Nebo uvažujete o koupi domácího zvířátka, ale bojíte se, že by péče o něj byla náročná? Že by se Vám krmení prodražilo? Že by se Váš mazlíček roznemohl? Nechce se Vám shánět pro svoje zvířátko hlídání, až pojedete na dovolenou?
Pak tu máme jedinečnou nabídku přímo pro Vás na míru. Kupte si naší čistokrevnou blechu obecnou (i s papíry a rodokmenem) a věřte, že potom už nikdy nebudete sami!

„Jé, mami, to je krásná kočička, můžu si ji vzít domů?“
„Ale zlatíčko, co bys s ní dělala?“
„Prosím...“
„No dobře, ale pospěš si, ať nás nikdo nevidí.“
Ačkoliv se kočka úporně bránila, dívenka byla silnější. Popadla zvíře a odvlekla ho.
„Budu se s ní mazlit a říkat jí Princezna. A když bude zlobit, zamknu ji a nebudu jí dávat najíst.“
Jakmile děvčátko odešlo na večeři, kočka se změnila v důstojnou ženu s drdolem a zamířila ke dveřím.
„Princezna?“ zakroutila profesorka McGonagallová hlavou, vytáhla hůlku a stáhla ústa do tenké čárky. „A ještě nedostávat najíst... No to je dneska mládež!“

pozn. Tak u tohohle tématu jsem po včerejším drabblu prostě nemohla jinak. Takže tohle je prachsprosté pokračování :o)

Kostka cukru letí. Chňap!
Kostřička upaluje až chrastí. Pouští kostku do čaje. Mlada ji pohladí.
"Teď se předváděj," zabručí Tomáš.

Tomáš nenápadně šťouchá do krysích kostřiček, ležících v magickém kruhu načrtnutém na katedře.
"Třída čeká, pane Kotlíku."
"Oni... jsou asi... unavení..." Tomáš se potí.

"Tady blázněj, ale na prezentaci hrály hodinu mrtvé!"
Druhá kostřička na Tomáše drze zdvihne ocas.
"Málem bych jim uvěřil, prevítům!"
"Neber si to," zasměje se Mlada a nechá kostřičku třít čumáčkem o svůj nos. "Doležal ti určitě povolí opravu."
"Prevíti pomstychtivý," procedí Tomáš.
"Ale jako domácí mazlíčci nepřekonatelní," mrkne na něj Mlada, "nech si je patentovat."

Seděli v Hagridově srubu a popíjeli čaj. Hagrid byl nervózní.
„Kde jsi byl o prázdninách?“ ptala se už poněkolikáté Hermiona.
„Nikde,“ zabručel Hagrid. Bylo jasné, že se vymlouvá. Červenal se.
„Někde přece.“
Než stačil odpovědět, ozvalo se podivné tlumené klepání.
Hermiona vyskočila, přistoupila k lůžku a strhla přikrývku. Spatřila vejce. Neznámý tvor s velkými křídly se už dral ven.
Nevěřícně zírali na dlouhý zobák.
„Snad sis zase nepořídil draka!“ zvolal Harry.
„To není drak. Draci nemaj´ zobáky,“ pravil moudře Ron.
„Tak co to teda je?“
„Vím já?“ zavrčel Hagrid. „Chtěl jsem něco milýho. Přivez sem si to z Jurskýho parku.“

fandom: ten se odhalí v posledních větách a na konci
poznámka: lehoučká nenáročná věc a další z mých splněných snů :)

Bylo to všude.
Nedalo se toho zbavit.
Dráždilo ji to.
Vyvolávalo to v ní myšlenky na jed na krysy, pastičky, kyselinu či libovolnou atomovou zbraň.
Pak si to vyčítala.
Jenomže –
Odpoledne vešla do spíže.
Vynořilo se to z nádoby s mlékem, vyskočilo to ven a oklepalo se to.
Zničilo to celou denní dávku! Zase!
Zavřela oči a tiše počítala do čtyřiceti tisíc Nac mac Fíglů.
„Mňáááá?“ udělalo to rozpačitě.
Vzdychla.
„Byla bych ráda, kdyby sis ty triky odpustil, Robe. A mimochodem, tvoje kočičí kůže zůstala ve džbánu,“ oznámila mu rezignovaně.
Na odpověď nečekala.
Věděla, že Nac mac Fígly prostě nenapraví.

fandom: Zeměplocha, konkrétně knihy o Toničce Bolavé

Poznámka: Obávám se, že tato stoslůvka opět tvrdě narazí na hranice fandomu. Nechci to vysvětlovat polopaticky v povídce, tak se kdyžtak hlaste v komentářích.
--------------------------------------------------------
V parčíku, kudy chodím cestou do školy, se objevila jedna z těch nových kytek. Je vážně zajímavá. Když vyrostou, můžou prý chodit. Asi ji budu pozorovat.

Roste opravdu rychle. Baví mě vedle ní sedět. Někdy tam zaběhnu večer, rozsvítím baterku a ona lapá přilétávající můry.

Už je docela vysoká. Zkouším ji vábit na žížalu, ale moc se nehýbe. Nezabral ani slimák. Asi ještě budu muset počkat.

Zvykl jsem si s ní mluvit. Jasně, řeknete – kytka, ale je to můj kamarád. A třeba mi jednou odpoví…

„Bude mrznout. Radši si tě vezmu domů.“
Šlahoun stočený do těsné spirály se jemně zachvěl.

Občas jí jeho galantnost poněkud lezla na nervy. Ne, znovu a bez eufemismů… Jeho galantnost ji vždy vytáčela k nepříčetnosti. Nicméně když je člověk… žena… ne tak zcela člověk… nemůže mít přehnané nároky, že.
Navíc to myslel dobře, naprosto bezelstně. Což ji rozčilovalo i fascinovalo.
„Město je plné válečníků, bude lepší, když se nebudeš příliš ukazovat,“ vysvětloval omluvně.
A tak poslušně ťapkala vedle něho.
Konečně našel ubytování.
„Dobrá cena, pane, výborná.Exkluzivní pokoj pro jednoho , pelíšek pro vašeho mazlíčka gratis.“
Angua mezitím vydusala nahoru a rozvalila se na posteli. Uchechtla se.Přemýšlela, kde bude spát ten galantní a čestný Karotka.

......................................
AN: Pro neznalce fandomu jen vysvětluju, že Angua je vlkodlačice... Zeměplošská odrůda vlkodlaků se ovšem odlišuje od těch potterovských, takže se Angua může přeměňovat více méně podle libosti a nebolí ji to jako třeba Remuse. Kapitám Karotka je potom její harryovský (čti natvrdlý) přítel.

Dveře klaply hlasitěji, než měla v plánu.
Zadržela dech. Skoro slyšela šepot zdí kolem sebe.
Nic. Plížila se dál. Zvířátko poslušně ťapkalo za ní.
„Už jenom kousek,“ hlas se jí chvěl a její šepot zněl jako výstřel.
Odolala nutkání zvířátko pohladit. Na to bude mít času dost. Usmála se.
„Tak tady je můj pokoj. Než to oznámím našim, budeš bydlet za tím stolkem.“
Zvířátko se jí otřelo o nohy. Měla pocit, že se rozpouští štěstím.
„Skočím ti pro nějaké rybičky.“
Zazněly kroky.
Dveře od pokoje se otevřely.
Uslyšela pobavený povzdech.
„Už zase? Rebelko, padej vrátit toho tučňáka zpátky do zoo!“

_____________________________________________________________________

Takže... Chápu, že většina z vás nepochopí, ale já si touhle stoslůvkou udělala strašnou radost. Znáte to. Bylo to silnější než já :).

pozn. aut.: něco podobného mne napadlo, když jsem poprvé četla Psa Baskervilského. Jedná se o jakýsi dodatek k předposlední kapitole…

Přes blata kráčely tři postavy.
„Stále tomu nemohu uvěřit,“ opakoval sir Henry.
„Přitom je to prosté,“ opáčil Holmes.
„Pro vás,“ odvětil sir Henry. „Jste geniální, Holmesi.“
Holmes kývl.
„Nechápu, jak mohl to zvíře tak dlouho skrývat. Já v tom domě několikrát byl. A doktor Watson rovněž.“
„Watson vidí, ale nevšimne si,“ řekl Holmes a omluvně se na svého přítele usmál.
Prošli branou baskervillského zámku.
„Ale kletba rodu Baskervillů zažehnána nebyla.“ Ta slova pronesl Barrymore.
„Je-li tam další ďábel, myslím, že si Lestrade…,“ začal Holmes.
Jeho slova přerušilo hlasité zavytí.
„…neporadí.“ dodal. „Kde… kde je sir Henry?“
Ticho prořízl hlasitý výkřik.

pozn. aut. č.2: název tohoto drabble pochází ze slov, kterými se Sherlock Holmes vysmívá při návštěvě dr. Mortimera příběhu o kletbě rodu Baskervillů…