DMD č. 14 pro 14.4.2010. Téma: Přítulný domácí mazlíček

pozn. Tak u tohohle tématu jsem po včerejším drabblu prostě nemohla jinak. Takže tohle je prachsprosté pokračování :o)
Kostka cukru letí. Chňap!
Kostřička upaluje až chrastí. Pouští kostku do čaje. Mlada ji pohladí.
"Teď se předváděj," zabručí Tomáš.
Tomáš nenápadně šťouchá do krysích kostřiček, ležících v magickém kruhu načrtnutém na katedře.
"Třída čeká, pane Kotlíku."
"Oni... jsou asi... unavení..." Tomáš se potí.
"Tady blázněj, ale na prezentaci hrály hodinu mrtvé!"
Druhá kostřička na Tomáše drze zdvihne ocas.
"Málem bych jim uvěřil, prevítům!"
"Neber si to," zasměje se Mlada a nechá kostřičku třít čumáčkem o svůj nos. "Doležal ti určitě povolí opravu."
"Prevíti pomstychtivý," procedí Tomáš.
"Ale jako domácí mazlíčci nepřekonatelní," mrkne na něj Mlada, "nech si je patentovat."

Mistr Obi-wan Kenobi se v Chrámu Jediů ukládal ke spánku.
Zhasnul světlo. Přikryl se peřinou.
Ledva oko zamhouřil – cvak, cvak, cvak.
Tvrdé nožky šmejdily po podlaze.
Obi-wan si povzdychl. Pomocí Síly stiskl vypínač.
Nikde nic.
Zhasnul. Otočil se na bok.
Cvak, cvak, cvak.
Obi-wan vyskočil z postele. Rozhlédl se tmou.
Pěstí rozmázl po podlaze capkajícího brouka.
A dalšího, a dalšího.
O patro níž se Mistr Yoda zavrtěl v postýlce.
Nakoukl pod peřinku.
Něžně pohladil zeleného ušatého medvídka, jehož před celým vesmírem skrýval.
„Nic se neboj, maličký,“ chlácholil plyšáčka. „Dnešní noc vpravdě rušná bude. Mistr Obi-wan už zase domácí havěť honí.“

Seděli v Hagridově srubu a popíjeli čaj. Hagrid byl nervózní.
„Kde jsi byl o prázdninách?“ ptala se už poněkolikáté Hermiona.
„Nikde,“ zabručel Hagrid. Bylo jasné, že se vymlouvá. Červenal se.
„Někde přece.“
Než stačil odpovědět, ozvalo se podivné tlumené klepání.
Hermiona vyskočila, přistoupila k lůžku a strhla přikrývku. Spatřila vejce. Neznámý tvor s velkými křídly se už dral ven.
Nevěřícně zírali na dlouhý zobák.
„Snad sis zase nepořídil draka!“ zvolal Harry.
„To není drak. Draci nemaj´ zobáky,“ pravil moudře Ron.
„Tak co to teda je?“
„Vím já?“ zavrčel Hagrid. „Chtěl jsem něco milýho. Přivez sem si to z Jurskýho parku.“

Tohle je klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí tři králíci.
„Vstávat!" velí Bob. „Vstávat a cvičit!"
„A proč?" protahuje Bobek. Tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce.
„Protože je ráno!"
„Jenomže já mám ještě noc." A při první příležitosti skočí zpátky do pelechu a spí dál, zatímco Bob poctivě klikuje a dělá prostná. Když je rozcvička u konce, zavelí Bob znova: „Vstávat! Jde se do práce!"
„A proč?" opakuje Bobek.
„Protože práce šlechtí!" Pak se Bob zahledí na třetího spolubydlícího, který se dosud mlčky rozvaluje v měkoučké podšívce a nemíní se ani hnout. Vzdychne.
„Budeš tady, až se vrátíme?"

fandom: ten se odhalí v posledních větách a na konci
poznámka: lehoučká nenáročná věc a další z mých splněných snů :)
Bylo to všude.
Nedalo se toho zbavit.
Dráždilo ji to.
Vyvolávalo to v ní myšlenky na jed na krysy, pastičky, kyselinu či libovolnou atomovou zbraň.
Pak si to vyčítala.
Jenomže –
Odpoledne vešla do spíže.
Vynořilo se to z nádoby s mlékem, vyskočilo to ven a oklepalo se to.
Zničilo to celou denní dávku! Zase!
Zavřela oči a tiše počítala do čtyřiceti tisíc Nac mac Fíglů.
„Mňáááá?“ udělalo to rozpačitě.
Vzdychla.
„Byla bych ráda, kdyby sis ty triky odpustil, Robe. A mimochodem, tvoje kočičí kůže zůstala ve džbánu,“ oznámila mu rezignovaně.
Na odpověď nečekala.
Věděla, že Nac mac Fígly prostě nenapraví.
fandom: Zeměplocha, konkrétně knihy o Toničce Bolavé

Varování: Výskyt hadů
---
Vítám vás opět ve školních sbírkách. Vidím, že se vám mé kostry líbily. Rád bych vás s nimi seznámil více, bohužel se mi dnes poněkud nedostává času. Je totiž den pravidelného krmení mého domácího mazlíčka. Můžete se dívat, pokud chcete.
Ne, nebojte se, nepůjdeme ke mně domů. Mám ji tady. Je jedním z několika živých exponátů mé sbírky. Žádám vás, žádné prudké pohyby, je trochu bázlivá.
Seznamte se, prosím. Jmenuje se Julie. Stará přesně tři roky. Vskutku krásný had, že?
Zatím je malinká, ale počkejte až vyroste. To může mít k deseti metrům.
Nebojte se, Julinka vás neuštkne. Anakondy škrtí.

Poznámka: Obávám se, že tato stoslůvka opět tvrdě narazí na hranice fandomu. Nechci to vysvětlovat polopaticky v povídce, tak se kdyžtak hlaste v komentářích.
--------------------------------------------------------
V parčíku, kudy chodím cestou do školy, se objevila jedna z těch nových kytek. Je vážně zajímavá. Když vyrostou, můžou prý chodit. Asi ji budu pozorovat.
Roste opravdu rychle. Baví mě vedle ní sedět. Někdy tam zaběhnu večer, rozsvítím baterku a ona lapá přilétávající můry.
Už je docela vysoká. Zkouším ji vábit na žížalu, ale moc se nehýbe. Nezabral ani slimák. Asi ještě budu muset počkat.
Zvykl jsem si s ní mluvit. Jasně, řeknete – kytka, ale je to můj kamarád. A třeba mi jednou odpoví…
„Bude mrznout. Radši si tě vezmu domů.“
Šlahoun stočený do těsné spirály se jemně zachvěl.

Fandom: sice RPS, ale můžete to brát jako originální
Varování: píše to Kleio, takže víte co, ne? ;)
Poznámka: Věnováno Dangerous.
„Promiň, já nemůžu,“ ozvalo se zpod peřiny rozpačitě.
„Problém?“ otázal se provokativně Matěj.
Julius cítil, jak rudne. Naposledy se mu tohle stalo ještě na škole, to už bylo dávno. Připadal si hloupě.
Rozpačitě se uvelebil na Matějově rameni. První společná noc byla neskutečná, oba se těšili na další, ale tentokrát se vyskytl problém. Malý, roztomilý a chlupatý problém.
„Promiň, ale já nemůžu, když se na nás dívá.“ Tváře planuly.
„Je to jen kotě.“ Matěj se hlasitě zasmál.
„Ale ono se jí to líbí!“ Julius se díval na kotě stulené v nohách postele. Tak rozzářené oči u kočky ještě nikdy neviděl.

Občas jí jeho galantnost poněkud lezla na nervy. Ne, znovu a bez eufemismů… Jeho galantnost ji vždy vytáčela k nepříčetnosti. Nicméně když je člověk… žena… ne tak zcela člověk… nemůže mít přehnané nároky, že.
Navíc to myslel dobře, naprosto bezelstně. Což ji rozčilovalo i fascinovalo.
„Město je plné válečníků, bude lepší, když se nebudeš příliš ukazovat,“ vysvětloval omluvně.
A tak poslušně ťapkala vedle něho.
Konečně našel ubytování.
„Dobrá cena, pane, výborná.Exkluzivní pokoj pro jednoho , pelíšek pro vašeho mazlíčka gratis.“
Angua mezitím vydusala nahoru a rozvalila se na posteli. Uchechtla se.Přemýšlela, kde bude spát ten galantní a čestný Karotka.
......................................
AN: Pro neznalce fandomu jen vysvětluju, že Angua je vlkodlačice... Zeměplošská odrůda vlkodlaků se ovšem odlišuje od těch potterovských, takže se Angua může přeměňovat více méně podle libosti a nebolí ji to jako třeba Remuse. Kapitám Karotka je potom její harryovský (čti natvrdlý) přítel.

„Je to vaša chyba!“ jedovala sa Hermiona. „Nie vaša chyba... Vaša sprostosť!“
„Chceli sme ho len zabaviť,“ zamračene sa obhajoval Ron. „Bol smutný...“
„Nebude to taký problém...“ skúsil Harry.
„Nebude to problém? A ako si myslíš, že to dopadne? Čo si myslíš, že teraz spraví?“
„My... sme... len...“ koktal Ron.
„Určite to dopadne dobre...“
„Používate niekedy mozog? Zrejme nie... Toto mu proste nemôže prejsť, to neutají... Vyhodia ho kvôli vám dvom!“
„Už sa prestaň paprčiť,“ urazil sa Harry. „Nemysleli sme to zle.“
„Vy ste nemysleli vôbec! Nikdy totiž nemyslíte! Mohlo vás napadnúť, že Hagrid zmagorí, keď mu pustíte Zachráňte Willyho!“