DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Zvedl oči k nebi a ono mlčelo. Prázdno se táhlo hluboko do vesmíru. Samota se mu snažila dostat z těla a vylétnout hledat, co ztratil. Skrz maso a kůži. Vypalovala mu oči zevnitř.
Přál si, aby jiní zažívali to samé. Aby jí vlastními nehty museli vyškrábat cestu skrz kůži. Nebo proříznout krásným lesklým nožem. To by je naučilo ho chápat. Nebo alespoň křičet hlasitěji než on.
Azirafal se probudil se zpoceným čelem. Otevřel oči do daleko méně osamělé tmy. Nenáviděl sen o Pádu. Nutil ho mít soucit s bytostmi pekelnými. Nebo alespoň uvařit Crowleymu horkou čokoládu. S chili a tequilou.

Od rána do večera jenom dřu. Abyste věděli, pracuji na stavbě. Dokonce na stavbě letního sídla pro královnu. Ale my se tu královsky nemáme, ani náhodou. Makáme jako otroci.
Dělníci jsou snadno nahraditelní, takže je každému úplně jedno, že mnohonásobně překračujeme hmotnostní limity pro zvedání břemen. A jakou dálku se nachodíme! Nejhorší ale je, že si každý myslí, kdovíjak jsme pilní – že takhle pracujeme dobrovolně. Pche!
Stejně si jsem skoro jistý, že se tam nahoře někdo spletl a poslal mě do cizího těla.
Není přece možné, že bych v minulém životě udělal něco tak špatného, abych teď musel být mravencem.

Začalo to nenápadně. Občas se přistihl, jak bez svého vědomí hýbe rukama. Byl si celkem jistý, že je to jen tik. Celkem.
Pak se mu někdy prsty dostaly do úzkých míst, do blízkosti ohně. Jednou se probudil a těsně před zornicí držel nůž. Ostrým koncem dopředu. Přičítal to nešikovnosti, poruše spánku.
Jednoho rána nedokázal otevřít víčka a cítil, jak se mu v ústech sám od sebe pohybuje jazyk.
Nevěděl, kolik z jeho těla mu ještě náleží. Má vyjednávat? Protože není kam utéct. Jen čekat, kdy si usekne ruku nebo ukousne ret.
Ne, on ne, jen tělo, které už mu nepatří.

Hodinky na ručičkách ukazovaly přesně za tři hodiny pět minut. Raději jsem se napil trošku suché vody, abych otřel svěží rty. No na to, že byl leden do celkem pražilo, ale do chladivé sauny se mi opravdu nechtělo. Jenomže, co s dokončeným ránem?
Snad ospale se probudit. Nechat radosti radostmi a raději vyrazit zvesela do smutné práce. Třeba mě podřízení zase povýší. Nebo nebudu dělat vůbec. Stejně je to tam strašně veselé. I když, v poslední době, co přišel nový kolegyně, se kterou se nedá, ale vůbec nemluvit. Zvlášť když na celé kolo šeptem mlčí, že máme všechno krásně neskutečné.

Tobin stála před zraky čarodějů a dalších lidí zcela nahá. Před chvíli byla ještě princem, ale teď všichni viděli dívčí tělo. Už jednou se viděla jako žena, ale pořád to byl obrovský nezvyk.
Tolik let žila v cizí kůži, takže její vlastní ji přišla nepohodlná.
Bylo ji líto Bratra, že musel zemřít, aby ona přežila. Kdyby král nedal zabíjet ženy, které mohly vznést nárok na trůn, mohli v klidu prožívat svoje dětství. Takhle byl bratr mrtev při narození, její matka z toho zešílela a otec se trápil, než ho zabili v bitvě.
Jim všem toho hodně dlužila.
Pro slávu Skaly.

Z temnoty u kotle se pomalu objevovalo něco hmatatelného a uchopitelného. Z poněkud slizkého obalu se začaly vyloupávat končetiny a hlava.
Byl to věru zvláštní pocit. Po tolika pokusech. Po tolika letech.
Už si myslel, že ho ti neschopní posluhovači nikdy nenajdou. Měli štěstí.
Protáhl si prsty, jako by tomu nevěřil. Tahle kůže byla tak pevná. Tak nová. Skoro se zdálo, že je až cizí. Ale byla jeho. Neuvěřitelné.
Co všechno teď s ní dokáže! Ovládat. Zabíjet.
Jen názorně rozmáčkl v prstech chrousta. Šlo to výborně.
Rozesmál se, až všem kolem ztuhla krev v žilách.
Konečně měl své vlastní tělo.

Dotek jeho kůže na její ji pokaždé překvapil.
"Ahoj, já jsem Radovan," podal jí ruku - a jí projel elektrický proud.
"Brzy se zase uvidíme," jejich tváře se o sebe otřely v přátelském náznaku pusy na rozloučenou, a ji polil ruměnec.
"Pomůžu ti." Odhrnul jí z tváře pramen neposlušných vlasů, zachytil jej sponkou, a ona slastně přivřela oči.
"Zatančíme si?" přitiskl ji k sobě a jí se zatajil dech.
Jeho rty se konečně potkaly s jejími, a ona měla pocit, že se vznese do oblak.
"Jsi si jistá?" zeptal se, když jeho ruce vklouzly pod lem její blůzky. Vzdychla a přikývla.

„Arrrgh! No to snad... To snad není možné, to mi byl...“ zelené stvoření na chvíli ustalo ve zlostném mumlání a ze všech sil zabralo. Ozvalo se hlasité heknutí a potom zvuk jako když se tučná žába rozplácne na chodníku. „Čert dlužen,“ dokončilo a pomalu pohlédlo dolů. Kdyby mělo potní žlázy, určitě by mu už studený pot zalil čelo. Kůže, do které se právě soukalo, byla natržená. Jak jen to ta Blon říkala? Nejprve nazout botu a pak teprve kůži... Zatrnulo mu. Jen jestli to nebylo naopak, pomyslel si mladý Slitheen a dál se pokoušel nasoukat do kůže příliš malého pozemšťana.

"Už jste identifikovali to tělo?"
Jack Crawford přešel dvakrát místnost, než se tázavě ohlédl na své zaměstnance. Stále mu nebyli schopní odpovědět.
"Co tedy víme?"
"No, víme, že se jedná o ženu, mrtvou teprve několik dní. Ale kůže z ní byla svlečena dříve. Zbytky látek z krve teprve přesněji určujeme."
"Wille?"
Cukl s sebou. Doteď pečlivě prohlížel fotky z místa činu.
"Modní návrhářka."
"Cože?"
"Ta bota, co jsme našli, byla z kůže. Tahle Popelka je pravděpodobně navrhla. Je to obarvená lidská kůže. A ty látky budou krémy pro lepší manipulaci."
"A důvod?"
"Den v cizí kůži? Šaty přece dělají člověka."

Zažil jsem toho se svým parťákem už hodně, ale vždycky, když na to dojde řeč, ze všeho nejdřív si vzpomenu na ten první případ.
Stáli jsme v obrovské díře kdesi na venkově, K. se chvíli hrál s nějakým technickým superudělátkem, pak si sundal brýle, kouknul na mě a povídá:
„Varuju tě, J., tohle není jen tak nějakej obyčejnej šváb, co jich v každým motelovým pokoji najdeš dvanáct do tuctu, tohle je brouk, jakýhos ještě nepotkal.“
Když si vybavím toho farmáře, co ho ten emzák vymáčknul jak pastu z tuby a pak nosil jak panička norkovej kožich, měl teda sakra pravdu.