DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

„Říkám jim, je divná, ale né, Stilesi, jsi paranoidní, ne každá učitelka je čarodějnice-“
„...“
„Jako by v tomhle městě vůbec bylo možný být paranoidní!“
„...“
„Když paranoia uviděla Beacon Hills, zděšeně zdrhla, protože tohle bylo moc i na ní! Moc chytrá věc, paranoia...“
„...“
„Tisíce lidí tady žije, ale jasně že to musí být Stiles, kdo skončí v kůži nejmrzutějšího Alfy v Kalifornii!“
„...“
„Znamená to, že jsem teď Alfou já? Cool! Isaacu? Sedni! Lehni! Aport!“
„...“
„Dereku, vražda je ilegální! Huh. Teď jsi já, takže sebevražda? Vraždosebevražda.“
„Sklapni, Stilesi.“
„Mluví! Konečně, moje tělo nikdy nebývá tak potichu... Teda... Mojetvoje...?“
Vraždosebevražda vlastně zněla dokonale.

Začne to nenápadně. Drobná prasklinka v dokonale hladkém povrchu.
Rozšíří se, ani se nenaděješ.
Najednou jich je nějak mnoho.
Rozpad probíhá od okrajů. Nejdřív pomalu, potom čím dál rychleji. Snaha o údržbu chvíli přináší výsledky, zdá se. Pak ale přímo uprostřed... hluboká trhlina, ze které trčí strom.
Někde na krajnicích vyroste vřes, jinde se plíživě objeví rašelina. Jarní záplavy odnesou část podloží, ve vozovce se vytvoří hluboká puklina. Jinde se nakupí takřka neprůchodné kry.
Nezůstanou dlouho.
Hojivá síla přírody je neskutečná. Kde dříve panovala šeď, vládne teď záplava barev.
Zelená, hnědá, rudá... živá.
Krajina svlékne kůži asfaltu a oddechne si.

Někdy se ptám sám sebe, jak bych se asi cítil v cizí kůži, třeba v kůži krávy. Zdál bych se okolním pozorovatelům jako hloupé stvoření, které na ně ze své ohraničené zóny hloupě kouká a přežvykuje trávu? Musel bych po ránu otráveně plnit nádoby mléka, které jiným připraví hezký začátek hezkého dne? Měl bych na hlavě ďábelské rohy, které krom mě nikomu jinému ďábelské nepřijdou? Možná, ale pravděpodobně ne. Až si koupím svoji první bundu z hověziny, tak ten pocit jistě poznám. A spíš se přikláním k myšlence, že až si ji poprvé obleču, tak budu cítit jen nefalšované frajerství.

Dobře, pro Jakea to udělá - ne, že by vlastně měl na výběr - ale jak u všech Bohů ti lidé zvládají chodit po dvou? Trčí si takhle vysoko nad zemí, mávají ve vzduchu končetinami, které by jim větší službu prokázaly na zemi a diví se, že tak často padají.
Ochu si zamával rukou před očima. A ten zrak? Není divu, že ve tmě potřebovali přenosné ohně, aby něco viděli. A čich? O tom snad ani raději nemluvit.
Nejistě vykročil, široce rozkročený, v náručí se mu vrtěl brumlák.
Takhle vypadám? podivil se a hlava se mu z toho všeho zamotala ještě víc.

Nakonec sám nevěděl, jestli je víc člověk nebo vlk. V džungli se cítil doma; volné nebe nad hlavou a kyprá hlína pod nohama ho uklidňovaly. Stísněnost lidských chatrčí děsila.
Po čase ho ale vyhnali všichni – ti z džungle i ti z vesnice. A možná to mu konečně pomohlo zjistit, kdo vlastně doopravdy je – je Mauglí, nic víc, a nic méně.
A když si Šér Chán přišel pro pomstu, zabíjel jako Mauglí – chytře jako člověk, ale s tvrdou nesmiřitelnotí džungle.
Vrátil se na poradní skálu vítězně oděn v jeho kůži. Tam ji také zanechal. Hřála, ale nelíbil se mu její pach.

Je zvrásněná, rozhodně ne hladká. Vůbec neláká k doteku.
Má podivnou barvu, takovou… zašlou. Žlutavou, ale naprosto nesluníčkově.
Zdá se to, nebo je tamhle navíc poněkud popraskaná? Možná jenom podrápaná?
A proč působí spíš jako papír? Proč se zdá, že by jí i jemný dotek mohl ublížit?
A co jsou proboha ty šupinaté věci? Nějaké bradavice, nebo něco podobného?
Rozlobíš se na sebe. Co jsi čekala? Že při dobrovolničení v domově důchodců potkáš samé missky? Ostatně, pohled někdy klame.
Silou vůle přesuneš pohled od staré vrásčité ruky na klice ke stejně starým, ovšem vděčným a velmi moudrým očím.
„Dobrý den.“

Princezna Celestia stála na balkoně hradu uprostřed Everfree.
Pomalu končil ten den, který začal jejím soubojem s draze milovanou sestrou. Byl čas. Sluneční princezna nechala slunce sklouznout za obzor. Pak se zhluboka nadechla a vyslala svou magii, aby zdvihla měsíc.
Nebylo to jednoduché - jako by jí vzdoroval.
Celestia byla vyčerpaná, dřív než se měsíc dostal na půl cesty k vrcholu své dráhy. Trvalo nějakou dobu, než si uvědomila, že svět kolem i vnitřek hradu úplně ztichly.
Teprve teď zjistila, jaké to je, cítit se úplně sama. Teprve teď naplno okusila hořkost osudu svojí sestry.
A tehdy začala zpívat Luně ukolébavku.

"Dobrý večer, vážení holonetoví diváci, vítejte u našeho pořadu Hvězdná výměna. Tento týden se s námi podělí o své dojmy ze života toho druhého exkluzivní hosté: Lord Vader a mistr Yoda."
"Lorde Vadere, jaký byl týden v kůži mistra Yody?"
"Konečně jsem *síp* strávil více času se svým *síp* synem. Ale bylo to pro něj hodně *síp* vyčerpávající."
"Jak to?"
"Všechno to nošení mě na zádech po Dagobahu... *síp*
"A co váš týden, mistře Yodo?"
"Dlouhý. Sekýroval pořád Palpatine. Nakonec zavřít ho v kumbálu na košťata já musel jsem."
"Ty skrčku! Tys zamknul mého mistra v kumbálu?"
"Otravný on... *sííííp*"

Slyšela tlukot tří srdcí. Jeden pomalý a temný, dva vyplašené a zrychlené. Špatně se jí dýchalo, ze všech stran na ni něco tlačilo a k tomu ten nesnesitelný zápach. Cítila, že v tom malém prostoru není sama. Byl tam někdo, tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech. To ji také děsilo. Ale ze všeho nejhorší byla ta tma. Nic tak černého nikdy neviděla a nevěstilo to nic dobrého. Tušila, že se blíží konec.
Vtom se ozval tichý škrábavý zvuk a těsně před obličejem se otevřela malá jasná škvírka. Za ní se objevil známý vousatý obličej: „Karkulko, babičko, jste v pořádku?“

Převlékla se do pracovního oděvu a prohlédla se v zrcadle. Kožený korzet zdůrazňoval plný dekolt, kožené kalhoty obepínaly její štíhlé nohy. Milovala kůži. Naprosto šíleně milovala kůži. Svojí kůži, kůži jiných lidí, zvířecí kůži…
Nesmělé zaťukání.
„Dále.“
Do místnosti vešel mladý muž v tričku s límečkem a jeansech. Když ji uviděl, zakuckal se a zrudnul.
„Vítej,“ pozdravila a začala ho svlékat.
Než se nadál, byl nahý a obě ruce měl připoutané ke zdi koženými řemínky.
„Už jsi někdy byl v našem salónu?“ zeptala se laškovně.
„Často, ale vždycky oblečený.“
„Ty jsi mi podivný zákazník.“
„Já nejsem zákazník, já tu uklízím.“