DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Pach strachu. Pach krve. Pach smrti.
Slyšelas praskání větví, když se hnali kolem.
Teď stojí před tebou.
Pach potu. Pach násilí. Pach vítězství.
Musíš.
Odříkat slova.
Žádost o smíření.
Smíření za strastiplný běh.
Za bolest.
Za strach.
Za zápas.
Za smrtící ránu.
Provedeš kouzla.
Zlé abys odvrátila.
Pomstu uložila k spánku.
Abys mu vysvětlila.
Aby pochopil.
Byl pánem lesa.
Důstojným. Hrdým. Mocným.
Teď sytí hladové. Dává jim naději. Vítězství nad ním povzbuzuje pýchu.
Rozdělí maso, stáhnou z něho kůži.
Ta, hřejivá a měkká, až letos zase přijde tuhá zima, poskytne záštitu a teplem, které zdrží, snad někomu zachrání i život.

Kassandra se odmítla vzdát své blonďaté schránky a o dva týdny později se nakrucovala před nočním stolkem.
"Navlhčit, navlhčit," broukala si sama pro sebe a s občasným blýsknutím úsměvu na sebe plácala litry hydratační a zkrášlující kosmetiky. Už zase přemýšlela o nějaké té zplošťující operaci, protože i Rose byla na její vkus trochu moc buclatá.
Pohůnek jí ochotně namáčel tamponek v ošetřující bázi a pudroval jí nosík.
Kassandra se najednou zarazila a zazírala na sebe do zrcadla velice zblízka. Byl tam... malý, červený puntík, přímo uprostřed čela! Kassandra zavřískla.
"V mém věku se mi aspoň už nedělalo akné! Vymáčknout, vymáčknout!"

Něco divného se každé ráno děje,
k apokalypse náš svět nejspíš spěje,
jsou strašná ta churavá rána,
kdy cizí postel mnou je stlána,
kdy cizí city v srdci nosím,
kdy o návrat snažně zoufale prosím.
Nemám ráda cizí těla – o tom žádná,
jsou neforemná, beztvará, prostě vadná,
mají svoje vlastní priority, sny a touhy,
obličej s akné, po něm šminek šmouhy.
Není nic lepšího než být sám sebou,
když vlastní neurony hýbou tebou,
když cítíš svojí atypickou silnou vůni,
když v tvém pokoji polokrysa si trůní,
když nejsi jednoduše zlato dokonale ryzí,
ale ta kůže je pouze tvoje – nikoliv cizí.

Nejdřív je ti těžko jako po dobrém obědě, takže si toho nevšímáš. Krunýř je ti trochu těsný v pase a občas v něm lupne, ale na to jsi zvyklý. Nejsi už žádný mladík.
Jenomže pak je ti těžko čím dál tím častěji. Nakonec ti připadá, jako kdybys měl v žaludku kameny. V krunýři ti lupe, vrže a skřípá, až si připadáš jako housle, na které hraje vodní proud.
Potom už se nemůžeš ani hnout. Je ti těsno, špatně a zle. Vnější kůže je ti malá. Jakoby snad ani nebyla tvoje. Drtí tě, skřípá. Puká.
Další svlékání máš zdárně za sebou.

Sklo kolem dokola. Její jemná kůže.
Nemá srst, prý by to vypadalo hloupě. Nedali jí ani piliny, jen misku živin.
Je mi jí líto. Ona prý není důležitá. Já jsem důležité. Pěstují mne. Chodí se dívat, zapisují. Byli tu i od novin. Byli jsme společně v televizi. Jsme pokrok, jsme úspěšný experiment.
Jednou nás rozdělí. Bojím se, že to nepřežije, strašně se bojím.
Nemyslím si, že bych bylo skutečně podstatné. Vždyť určitě mohou žít i beze mne a mně podobných. Jen vnímání by měli trochu jiné. Zdá se mi, že to s tou estetikou přehánějí.
Jsem ucho na hřbetě myši.

„Pořád máš trápení s tou chatou?“
„Pořád. Cítím se tam příšerně. Asi ji co nejdřív prodám.“
„A nezkoušela jsi toho senzibila, co doporučovala Helena? Tvrdila tak přesvědčivě, že to není šarlatán.“
Přítelkyně se zakabonila: „Ani nemluv, jsem vzteky bez sebe, když si vzpomenu, jak jsem té potvoře naletěla. Já hloupá se za tím chlapem vláčím až do Lysolaj! Než jsem stačila něco říct, sprostě mě vyhodil!“
„To snad ne?“
„Nechtěl nic slyšet, jen štěknul, ať koukám vypadnout.Tohle Heleně nedaruju, schválně mě poslat za takovým hulvátem.“
Dáma rozhořčeně odložila šálek, až to cinklo, a upravila si límec z liščí kožešiny.

Lovec s oštěpem v ruce se plíží buší a netuší. Netuší jak dopadne. Loví levharta, ale nemusí ho najít.
Neví jak to dopadne, kdyby ho našel. Zaskočí šelmu nepřipravenou?
Hop, šťouch, chcíp.
To těžko.
Bude to souboj. Co zvítězí?
Rozum, lstivost, vytrvalost, paže, cvik a klacek?
Nebo zuby, drápy, instinkty, a další drápy?
Neví jak to dopadne, klidně může dnes umřít. Možná ale zvítězí, odnese si pár jizev, drahocennou skvrnitou kůži a pověst hrdiny.
O pár tisíc kilometrů dál si patnáctiletá turistka zajde do Primarku a za pár euro si koupí pekelně hnusnou mikinu s leopardím potiskem.
Kde je spravedlnost?

Všechno začalo v baru. Se svojí partou si vyhlédnuli chlápka, ve fajnovém ohozu a s očividně nabitou prkenicí, co popíjel martini. Přidat mu něco extra do další sklenice už nebyl zase takový problém. Vytáhli ho ven zadním vchodem a dali mu co proto. Ukázalo se sice, že chlápek toho sice zrovna moc neměl, ale Franta si vzal aspoň oblek. Kráčel domů jako nový člověk, když v tom se mu zatmělo před očima.
Když se probral, ležel připoutaný na ocelovém stole.
„Hej, fízlové, nečekejte, že vám něco řeknu.“
Ze stínu se vyloupl muž s motýlkem.
„Ne pane Bonde, očekávám, že zemřete.“

"Kůže z hřímala, jo, tu tam máme... takže je to hotový," usoudila havraspárská šesťačka spokojeně nad blátivě zeleným obsahem svého kotlíku a přesunula pohled k nervózně vyhlížející spolužačce z Nebelvíru, která nikdy v lektvarech nevynikala. Protože kdyby ano, nikdy by do svého skvělého plánu druhou dívku nezasvětila. "Máš něco jejího?"
Světlovláska přikývla a vylovila z hábitu lahvičku s dlouhým, lehce zvlněným tmavým vlasem. "Bude to fungovat?"
"Si piš, Theo. Bude z tebe McKayová, teda Andersenová, jedna báseň. Ani její děti to neprokouknou, natož její drahý manžílek."
"Sybille, já se mu ale nechci starat o děti, já s ním chci spát!"

„Jak to, že se nemůžu zaregistrovat,“ vztekal se Allay.
Úředník za přepážkou jen podrážděně krčil rameny. „Prostě nemůžete. Nejste v tabulkách. Nemáte číslo. Nemůžu vás přiřadit k žádné existující skupině. Leda tak vytvořit skupinu novou.“
„Takže se jen musím zapsat jako nový druh.“
„Počkat počkat, vy se jako nový druh zapsat nemůžete, to by pak chtěl každý. To první musíte být objeven a až tak po dvaceti letech bádání budete uznán. “
„Aha,“ řekl Allay - hadí démon, vysál úředníka a oblékl si jeho kůži. Ač cizí, padla mu jako ulitá. Obsadil úředníkovo místo a usmál se.
„Tohle bude legrace,“ zasyčel tiše.