DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

"COŽE jsi udělala?!" vykřikl Harry zhrozeně. "Jak jsi mohla?" "No vážně, docela snadno! Nech toho. Zabránila jsem válce." zlobila se Hermiona. Zůstal na ni zírat. "Porušila jsi nevímkolik zákonů o kouzelnickém utajení a nevměšování, uvědomuješ si to vůbec?" Vrhla na něj nasupený pohled. "Jistě! Jak jinak bych je mohla porušit správně?" "Správně jo?", zopakoval poněkud mdle. "Ono najednou existuje nějaký správný porušování pravidel? Odkdy?" Trochu se začervenala. "Od té doby, co si nikdo v kouzelnickém světě neuvědomuje, že použití atomovky na Ostrovech bychom nepřežili ani my!" "Ale stejně, ukrást hlavici v kůži Winstona Churchilla? Zbláznila ses?" Usmála se. "Kdepak! Uvidíš."

Zavřeš oči a necháš ostatní smysly, aby nad tebou převzaly moc.
Cítíš cizí kůži na své, vnímáš doteky, pohlazení.
Někdy si přeješ cítit víc. Silněji. Intenzivnější doteky. Méně něžné.
Chceš aby si s tebou dělal, co jen bude chtít a nebral žádné ohledy.
Chceš vnímat každým pórem svého těla to jeho. Cítit jeho vůni, slyšet jeho dech, poznat jeho teplo.
Slyšíš jeho šeptaná slova a přeješ si, abys je nikdy nezapomněla. Přeješ si uchovat tenhle okamžik.
Někdy si přeješ, aby sis tohle všechno jenom nepředstavovala.
Druhý den v práci se na něj díváš a víš, že sen zůstane jen snem.

Jo, tohle vím. Tohle je kontryhel, tohle je plicník lékařský. Mumlám si potichu, jak se přesouvám od jednoho poznávačkového obrázku k druhému. Když se dostanu k ptákům, moje sebevědomí klesne. Sakra, co je vrána a co havran? Zatvářím se značně zoufale a pomalu ze svého neúspěchu začínám být zničená. To byl blbej nápad se na tu olympiádu hlásit. Proč jsem to udělala? Pomalu v papírech pletu páté přes deváté a zaraduju se, když dojdu k poslednímu stolu, kde jednou z ukázek je několikacentimetrová hmyzí svlečka. Naštěstí už po odchodu neslyším tu nevěřícnou větu: „Vážně napsala, že to je svlečka vši?!“

Nebylo to poprvé, co se Mulderovo vědomí ocitlo jinde. Nicméně, bylo to poprvé, co si to pamatoval. Den, kdy se probudil a zjistil, nejen že je žena, ale navíc Reyesová. Zatímco ta se probudila v jeho těle v posteli s jeho Scullyovou. Co ho však zarazilo bylo, že nyní, když už bylo vše v pořádku a věci se měly vrátit do starých kolejí, Scullyová se stále příliš bavila s Reyesovou. Přemýšlel, co se vlastně dělo, když nebyl úplně ve své kůži. Odpovědí mu byly sbalené kufry, Scullyové omluvný výraz a sklopený zrak agentky Reyesové, když ji potkal v chodbách FBI.

Svou naprostou tupost a k dokonalosti dovedené umění vyhýbat se čemukoliv, co by mu v mozku mohlo zanechat nějakou stopu vědomostí, úspěšně tajil.
Jeho vrozený talent byl nadprůměrný.
Zkouškami prošel bez problémů.
Cestou domů mu taky přálo štěstí.
Pro svitek, který magií téměř zářil, se sehnul bez přemýšlení.
Doma roličku pergamenu opatrně rozbalil a zběžně prostudoval.
Hm, nápojový lístek. Asi. To druhé zaklínadlo nebude důležité.
„Horkou čokoládu,“ rozhodl se nález vyzkoušet.
Když ji usrkával, něco ho pozorovalo ze stínů.
S magickými předměty byste si neměli hrát, pokud jim nerozumíte.
A nesbírejte všechno, co se válí po ulicích.
Natož cizí pergameny.

Vláda Asgardu se po nějakém čase projevila jak nesmírně nudná činnost. Předstírat, že je stárnoucí vládce, který nechal prince toulat se po Midgardu a obšťastňovat lidskou ženu, která projevila více intelektu než sám Thor; to vskutku byl nepříliš vyvedený plán.
Možná bylo na čase probudit Všeotce z jeho spánku a vrátit se k nějaké činnosti. Nečinost ho ubíjela.
Zhlédl se ve stříbrném zrcadle. Ne, tahle kůže mu vážně neslušela.
Možná bylo na čase vyzkoušet si být Thorem, na den, dva. Přeci jen, kdysi slíbil svému bratrovi, že Jane navštíví.
Odraz v zrcadle se změnil. Ano, tahle kůže byla mnohem lepší.

Už když byl malý, miloval auta a taky fotbal. Jako každý správný kluk. Lezl s kamarády po stromech a kalhoty měl prodřené na kolenou.
Jednou si takhle dokonce roztrhl novou sukni.
To ještě nevěděl, že kluci sukně nenosí.
A pak přišla škola. První školní den. Maminka mu na něj přichystala krásné nové šatičky.
V tu dobu už to věděl.
Pohádali se. Nechápala, co se mu nelíbí.
Neoblékl si je.
Avšak teprve s dospíváním přišlo skutečné peklo. Narostla mu prsa a dostal první měsíčky.
Ale ani tehdy neuměl ostatním vysvětlit, že uvnitř něj se skrývá Patrik. A že se nejmenuje Anežka.

Otík pod máminým vedením provádí další grafomotorické cvičení. Obrázky pomalu, ale jistě nabývají žádaných podob.
"Tak je to už dobré a nakonec se pěkně podepiš. Ota Šuk. Hezky podepiš, to O je šišaté, to Š vygumuj a znovu."
"Mami, mě už to nebaví, stále a stále psát."
"To se nedá nic dělat, jen cvičení dělá mistra. Buď rád, že máš tak krátké jméno. Jako všichni chlapi v naší rodině. Jako holka bys byl Šuková, to je dvojnásobek písmenek. Vžij se do mé kůže. Vzpomeň si na mé jméno za svobodna. Měla jsem to mnohem těžší, když jsem byla Scholastika Kundeliusová."

Christian ví, že by mu neměl být nablízku. Kráčel by mu však vstříc, i kdyby musel šlapat po ostří nožů. Ví, že svět by se nikdy neměl dovědět, co mu chce říci. Napíše mu však pár řádků, i když nadosmrti musí mlčet, jako by si jazyk vyřízl. Ví, že by ve svém těle neměl toužit po někom jemu podobném. Nevzdal by se však svého citu, i kdyby ho mořské vlny pohltily.
Christian píše. Kůži mu porůstají šupiny. Jako malá mořská víla se lehce oddává naději. Když se však doslechne o Edvardových zásnubách, příliš lehce se jako dívka rozplyne v pěnu.

Další hlášení z mise. Bylo by fajn, kdyby jim to stačilo ústně. Ale ne. Musíte jim to hezky dopodrobna napsat a odeslat. Elektronicky. I v tištěné kopii. Ve dvou tištěných kopiích. Případně třech.
V texťáku – který mimochodem třikrát spadl – jsou dvě věty. Stručné. Byl by býval stačil seznam teroristů, co si díky mně už nevystřelí.
Ok, naleju si ještě jednu.
Kde jsem to...?
Aha. Byrokracie.
Krucinál. Jde mi to jak psovi pastva. Nějak měknu. Pár hodin v kůži úředníka, a cejtím se zhruba tak, jak by se Q cejtil dole na střelnici. Hm, Q.
Že bych ho pozval na skleničku?