Zvíře

„Ahoj, jsem doma!“
„Rychle zavři dveře, nebo všichni utečou!“
Z obývacího pokoje se ozvalo dětské zapištění: „Jedničko, neokusuj ten koberec! Jdi pryč! Nebo seš Trojka?“
„Už zase utekli králíci? Copak jim jeden pokoj nestačí? Ať tě to ani nenapadne!“ nově příchozí se vrhla po chundelaté kouli, která již očichávala její kozačky.
„Opravdu jsme je měli vykastrovat. Nebo nekupovat samce a samičku a už rozhodně je nestrkat do jednoho pokoje. Já věděla, že to nedopadne dobře. Tahle naše „opatření“ vedla leda k podpoře porodnosti.“
„Jak jsme měli tušit, že králíci mohou mít osm mláďat?“
„Nestěžuj si a pomoz mi je pochytat.“

Surikata se zastavila u velkého kamene. Musela si připustit, že se ztratila. Honila se za malou ještěrkou a teď se ocitla v poušti sama. Znovu se rozběhla směrem, kde doufala, že najde bezpečí hluboké nory. Stmívalo se a večer vyrážel na lov jeden z jejich největších nepřátel - kobra obojková. Musela se dostat do úkrytu.

Pak zaslechla ostré zapískání. V dáli se vztčila malá silueta. Ztracená surikata zapískala v odpověď a vyrazila po směru zvuku. Přeskakovala překážky, kličkovala mezi kameny. Už tam skoro byla. Přeskočila klacek a uklouzla na něčem hladkém. Ozvalo se šustění doprovázené rytmickým hadím zasyčením. Surikata neměla šanci.

Miluji zvířata. Jenže je s nimi spousta potíží. Předně peníze, dále čas a nakonec… ta loučení. Nesnáším telefonáty do kafilérie. Proto jsem si našel tvorečka, který ke mně přilnul jako Vinetou k Old Shatterhandovi. Chovám ho, živím a neodloučím se od něj ani na krok. Můj Bobánek žije dlouho a mohu s ním cestovat, aniž bych někoho obtěžoval hlídáním. Výdaje nemám žádné, jíme tak říkajíc z jednoho talíře, rozvalujeme se na jedné matraci, sdílíme spolu i záchod. Náš vztah je hluboký až intimní. Prostě, snažím se být své tasemnici dokonalým hostitelem a myslím, dle únavy, že se mi to daří.

Někdy se ptám sám sebe, jak bych se asi cítil v cizí kůži, třeba v kůži krávy. Zdál bych se okolním pozorovatelům jako hloupé stvoření, které na ně ze své ohraničené zóny hloupě kouká a přežvykuje trávu? Musel bych po ránu otráveně plnit nádoby mléka, které jiným připraví hezký začátek hezkého dne? Měl bych na hlavě ďábelské rohy, které krom mě nikomu jinému ďábelské nepřijdou? Možná, ale pravděpodobně ne. Až si koupím svoji první bundu z hověziny, tak ten pocit jistě poznám. A spíš se přikláním k myšlence, že až si ji poprvé obleču, tak budu cítit jen nefalšované frajerství.

Ten scénář byl to nejhorší, co kdy četl. A že scénářů vhodných tak akorát do kompostu četl hodně. Děj... Děj nebyl. Celý film tvořila změť nahodile uspořádaných scén, které, jak jinak, měly vyzdvihnout hlavního hrdinu.
"Ten blbec." zamumlal si pro sebe.
Co na tom, že ho holky zbožňujou. Kdykoliv ho viděl, měl skoro neodolatelné nutkání praštit ho pěstí. Nejen jeho osoba mu hrála na nervy. I ten jeho ensemble. Otřásl se znechucením.
Ale film se točí a jak se říká Show must go on.
"Oh, Jamesi! Zabili ho!"
"Ne! Protože jsem si ještě nevykouřil svou poslední cigaretu!"
Bruno Ferrari zářil.