Střípky her

Alžběta od vytouženého převelení k Josefově jednotce v prosinci 1918 čekala leccos. Rozhodně ale nepředpokládala, že na ni bude čekat jenom zadní voj. Natož že přijde doprostřed rvačky.
Rval se postarší hromotluk s... propána... děvčetem. Děvče v kalhotech, opásané šavlí, mělo zjevně navrch.
Ne ale dlouho – potyčku ukončil přišedší velitel hromovým „Čujkov, Nataša, pó-zor!“... načež přistoupil k Alžbětě, která zůstala doposud nepovšimnuta. Prohlásil: „Bohudíky, že jste v pořádku dorazila! Vladimir Georgevič Golovin, prosím, odpusťte mi tento... výstup,“ a políbil jí ruku.
Alžběta pohlédla do jeho planoucích očí a při jemném doteku jeho rtů věděla, že ruměnec nemá jen z mrazu.

Když Bětce rodiče představili o deset let staršího inženýra Kučeru, nedokázala nemyslet na sestřiny uplakané oči před svatbou s obstarožním bankéřem („Bětko, ty musíš být šťastná!“).
Josef ale překvapil. Na třetí schůzce ji políbil, a když ucítila jeho ústa, jako by jejich duše prolnuly. Žádost o ruku přijala.
Za rok Josefa povýšili. Začal přicházet unavený, přestal se smát. Nakonec po ní přestal toužit.
Po měsících poprvé ji políbil před odjezdem. Duše se ani nehly.
Píšťala přerušila Alžbětiny vzpomínky. Sevřela brašnu s nástroji a nastoupila do vlaku Červeného kříže na východ, odhodlaná najít svého prince na bílém koni – a probudit ho.

Po osmi měsících, kdy doktor Sališ ze soukromých lekcí každou středu postupně udělal asistence třikrát týdně, Bětku jednou zastavil s „Kučerová, vy byste ten apendix odoperovala i sama, co?“
Bětka zrudla... a další čtvrtek operovala.
Před sálem potkala skupinku mediků. Nejstarší švihák žoviálně prohlásil: „Pánové, víte, proč je ženská u operace jako mrkev v zimě? Praktický to není vůbec, ale aspoň se pobavíš – sněhuláci, žejo.“
Než se dosmáli, Bětka utekla.
Šviháka potkala znovu – u Bachmače mu tahala kulku z břicha. Zvlášť když poblíž bouchl granát, příliš se nebavili ani jeden – ale on přežil a Alžběta týden neslyšela na pravé ucho.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Pistolník, který se před hodinou Gretě představil představil jako: „Bill. Buffalo Bill,“ se zeširoka usmál.
„To víte, paninko, v prérii je každá rada krátká.“ Grete s úsměvem kývala hlavou.
„Když se takhle ženete už třetí den za stádem, nikdo kolem, to se teprve pozná chlap...“
„Mhm, a-“
„Ale víte, člověk se nesmí vzdát, já dycinky říkal... “
Grete se připravovala ho zdvořile vypakovat.
„Ale já se nikdy nevzdal, dceru hledám dobrých patnáct let, ale nevzdám to – já Barb najdu!“
Grete zpozorněla: „Co prosím? Barb?“
Billa zájem zjevně potěšil, takže znovu rozkošnicky začal: „To já jsem takhle dělal v docích v Bostonu...“

Thoru Gundersenovi nikdo neřekl jinak než Švéd. Byl to vysoký, vyhublý chlap, kterého se každý trochu bál, i když byl vcelku zdvořilý. Vždycky, když vdově Aberdeenové podával peníze, otřásla se – ale platil poctivě.
Večer v saloonu se mu všechny holky vyhýbaly – kromě té mladé, kterou ještě nezkoušel. Cestou nahoru se na ni nedíval. Jakmile za nimi ale zapadly dveře a ona k němu lascivně přistoupila, vrazil ji facku. Překvapeně zavrávorala, z očí jí vytryskly slzy. Když jí vrazil druhou, vykřikla. Od vedle přiběhl vyhazovač Sean.
„Děje se něco?“ zeptal se Barb.
Barbara Mitchell polkla slzy. „Všechno v pořádku. Zákazník zaplatil.“

Doktor ztěžka usedl na zápraží saloonu. Tu šestou whisky mu vnutil Cullen na zhnání splínu. Nezahnala.
Okolo pobíhali lidé za svou prací a slévali se v barevné šmouhy, ze kterých najednou vystoupil obraz.
Mississippi, 1863. Jižanské sídlo, bílý plot – jen muži odešli, a přišli cizí. Jeho nechali důstojníci držet koně – nemohl nic udělat.
Potom křik, pláč, smích... Než odešli, celý dům zapálili.
Doktor si sevřel hlavu dlaněmi – v ohni se hemžily stíny a přerývaly hlasy.
Šum a plameny zahnala až šedivá silueta, která mu položila ruku na čelo.
„Proboha doktore, vy teda vypadáte. Pojďte vystřízlivět ke mně, ať vás nepomluví.“

Na jedné straně náměstí stál Bohannon, nejlepší pistolník v okolí. Na druhé byl roztřesený doktor Whitehead, který zoufale zvedal zbraň.
Grete se slzami v očích poklekla. Dnes ráno do obchodu Doc vtrhnul se strachem v očích, jakmile ho Bohannon k souboji vyzval, a vypověděl jí tajemství své minulosti. Slíbila mu, že to bude v pořádku. Políbil ji... ale v pořádku to nebylo
Teď zbývalo jen doufat, že nejhorší střelec ve městě trefí cíl.
Zazněl výstřel a hlaveň obklopilo kolo tmavošedého dýmu. Doktor sebou cukl.
Cullen nehnul ani brvou a namířil. Když se kouř rozptýlil, Doc se podíval do tváře smrti.

Úspěch maloměstského obchodníka je přímo úměrný tomu, jaké vztahy udržuje se sousedy. Grete byla úspěšná velmi – a drbat k ní chodilo celé město. Ostatně proč ne - venku bylo věčně lezavo a vevnitř hřála kamna.
Proto dobře věděla dřív než ostatní, že řezníka Bauera podfoukli hospodští, že indiánská manželka od Irčana Lebecka včera vykuřovala saloon proti zlým duchům i že pan Durant stále churaví.
Grete měla přirozený talent na lidi – uměla poslouchat a sama neříkat mnoho. Jediný, u koho to nešlo, byl doktor Whitehead. Grete tušila, že jakkoliv u ní doktor tráví času požehnaně, něco jí skrývá.
Brala to jako výzvu.

Proti indiánům neměla Grete v zásadě nic. Teď před ní jeden zmokle stál, konvertovaný holobrádek, reverendův misijní úspěch.
Grete koukla, co jí přinesl. Stará kožka byla místy flekatá a proděravělá.
„Frau. Já za tuto nutrii potřebuji tři dolary. Musím splatit reverendův dluh za ohnivou vodu," pronesl školáckou dikcí. Nutrie smrděla.
Grete zvažovala dát mladíkovi dolar a kožku spálit, když do obchodu vešel doktor, s laskavýma, měkce hnědýma očima. Josephovi věnoval úsměv.
Grete vrazila indiánovi tři dolary a zoufale pohlédla na chlupatinu, která se sbíhala do slepených špiček.
Odpoledne visel nad pultem velký nápis „ostnatá nutrie, 1 ks, spec. nab.: 4$“.