Konec.
Je prosinec 1939. Alžbětě je 50. (Golovinovi 53)
P.S.: Úplně klidně se rozhodněte, že váš konec Alžbětina příběhu je v roce 1935. Omlouvám se, že neměla ten definitivní hepáč - ale ona nebyla člověk, který by odešel z těžce vybojovaného Československa, a ani člověk, který by přežil léta útlaku. Vlastně jsem za ni ale ráda - umřela šťastně, v boji proti nepříteli (vlastně). Kdyby se dožila konce války, viděli by s Vladimirem, jak se Československu stává něco podobného jako Rusku - a to by jim zlomilo srdce.
Pro informaci: Atamanka Nataška zemřela s šavlí v ruce a na koni v boji proti bolševikovi na konci občanské války, kdy se rudí rozhodli spáchat proti kozákům genocidu - tzv. rozkozáčení.
Josef před válkou už nebyl v Čechách, jako inženýr měl práci v Americe a tam taky zůstal. Znovu se oženil, měl dceru a byl dobrý otec. S Alžbětou se už nikdy neviděli.
Díky všem, co mě četli a komentovali. Většina příběhu je jenom mnou popsaný děj skvělé hry, kterou napsali lepší autoři než já, ale jsem ráda, že moje psychohygiena se někomu líbila.
A na konec pro sibiřský příběh od Skácela
Vždycky, když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané.
Bývá mi smutno jako nikdy.
jako by vítr z duše svál
poslední lístek prudce bílý
a všechno čisté polím dal.
A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe... jednou budu...
Umřeme všichni pro ten sníh.
