Střípky her

Alžběta od vytouženého převelení k Josefově jednotce v prosinci 1918 čekala leccos. Rozhodně ale nepředpokládala, že na ni bude čekat jenom zadní voj. Natož že přijde doprostřed rvačky.
Rval se postarší hromotluk s... propána... děvčetem. Děvče v kalhotech, opásané šavlí, mělo zjevně navrch.
Ne ale dlouho – potyčku ukončil přišedší velitel hromovým „Čujkov, Nataša, pó-zor!“... načež přistoupil k Alžbětě, která zůstala doposud nepovšimnuta. Prohlásil: „Bohudíky, že jste v pořádku dorazila! Vladimir Georgevič Golovin, prosím, odpusťte mi tento... výstup,“ a políbil jí ruku.
Alžběta pohlédla do jeho planoucích očí a při jemném doteku jeho rtů věděla, že ruměnec nemá jen z mrazu.

Po osmi měsících, kdy doktor Sališ ze soukromých lekcí každou středu postupně udělal asistence třikrát týdně, Bětku jednou zastavil s „Kučerová, vy byste ten apendix odoperovala i sama, co?“
Bětka zrudla... a další čtvrtek operovala.
Před sálem potkala skupinku mediků. Nejstarší švihák žoviálně prohlásil: „Pánové, víte, proč je ženská u operace jako mrkev v zimě? Praktický to není vůbec, ale aspoň se pobavíš – sněhuláci, žejo.“
Než se dosmáli, Bětka utekla.

Šviháka potkala znovu – u Bachmače mu tahala kulku z břicha. Zvlášť když poblíž bouchl granát, příliš se nebavili ani jeden – ale on přežil a Alžběta týden neslyšela na pravé ucho.

Pistolník, který se před hodinou Gretě představil představil jako: „Bill. Buffalo Bill,“ se zeširoka usmál.
„To víte, paninko, v prérii je každá rada krátká.“ Grete s úsměvem kývala hlavou.
„Když se takhle ženete už třetí den za stádem, nikdo kolem, to se teprve pozná chlap...“
„Mhm, a-“
„Ale víte, člověk se nesmí vzdát, já dycinky říkal... “
Grete se připravovala ho zdvořile vypakovat.
„Ale já se nikdy nevzdal, dceru hledám dobrých patnáct let, ale nevzdám to – já Barb najdu!“
Grete zpozorněla: „Co prosím? Barb?“
Billa zájem zjevně potěšil, takže znovu rozkošnicky začal: „To já jsem takhle dělal v docích v Bostonu...“

Doktor ztěžka usedl na zápraží saloonu. Tu šestou whisky mu vnutil Cullen na zhnání splínu. Nezahnala.
Okolo pobíhali lidé za svou prací a slévali se v barevné šmouhy, ze kterých najednou vystoupil obraz.
Mississippi, 1863. Jižanské sídlo, bílý plot – jen muži odešli, a přišli cizí. Jeho nechali důstojníci držet koně – nemohl nic udělat.
Potom křik, pláč, smích... Než odešli, celý dům zapálili.
Doktor si sevřel hlavu dlaněmi – v ohni se hemžily stíny a přerývaly hlasy.
Šum a plameny zahnala až šedivá silueta, která mu položila ruku na čelo.
„Proboha doktore, vy teda vypadáte. Pojďte vystřízlivět ke mně, ať vás nepomluví.“

Úspěch maloměstského obchodníka je přímo úměrný tomu, jaké vztahy udržuje se sousedy. Grete byla úspěšná velmi – a drbat k ní chodilo celé město. Ostatně proč ne - venku bylo věčně lezavo a vevnitř hřála kamna.
Proto dobře věděla dřív než ostatní, že řezníka Bauera podfoukli hospodští, že indiánská manželka od Irčana Lebecka včera vykuřovala saloon proti zlým duchům i že pan Durant stále churaví.
Grete měla přirozený talent na lidi – uměla poslouchat a sama neříkat mnoho. Jediný, u koho to nešlo, byl doktor Whitehead. Grete tušila, že jakkoliv u ní doktor tráví času požehnaně, něco jí skrývá.

Brala to jako výzvu.

„Pánové, takový prsa jste neviděli!“ rozkřikoval se Greg O'Connor. Grete obsluhovala zákazníka před ním.
„A pas vykrojenej, prdelka jako broskvička...“ chlap svoje vyprávění doprovázel výmluvnými gesty.
„Aby ses nerozplynul! A která běhna to byla?“
„Člověče, je jí tak sedmnáct nanejvýš. Barb se jí říká. Á, ránko, Frau Aberdeen.“
Grete byla vždycky od rány, ale teď jí z očí šlehaly blesky:
„Ty. Hnusnej prasáku. Seber se a vypadni z mýho obchodu. Takovou špínu tady trpět nebudu.“

Když Greg, jeho kumpáni i jejich výplaty zmizeli, Grete, aniž se otočila na doktora, který postával v rohu, tichounce řekla: „V červnu jí bylo šestnáct“

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.

Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.