DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Dělala jsem to nerada, ale vy byste se snad na mém místě zachovali jinak?
"Tak pojď, rodiče už spí."
"Jo, jdu za tebou. Ale je tu strašná tma!"
"Co si čekala, jsou dvě ráno...Máma má peněženku na nočním stolku, tak bacha."
"V klidu, ta se jen tak neprobudí."
Otevírám dveře do ložnice a sestra míří přímo k mámině straně postele.
"Rychle!"
"Jo...Au!!"
Ozvala se rána. Peřina se neklidně zavlnila.
"Pšt! Dělej! Seš nenápadná jak mrkev v zimě!"
"Jako co?"
"To je fuk, ber prachy a jdem."
Před barákem na nás totiž čeká týpek, co má vždycky bezva perník.

Byla tam, každý rok tam byla. Jednou malá, jednou velká. Jednou tlustá, jindy tenká. Vždy se snažila nakouknout zpátky do lidského obydlí, odkud ji sebrali od jejích sester. Jenže vetšinou, žel, byla příliš daleko, kdesi v pustině.
Přes den kolem ní běhala halda dětí, v noci se ji snažili sežrat psi.
Zrovna dnes ji pokousali a ne málo. Byla jí zima, stýskalo se jí a byla zraněná.
Ale nikoho to nezajímalo. Nikdy to nikoho nezajímalo.
Jednou dokonce spadla, ale zase ji zvedli a dali zpět na místo.
A tak tu trpěla, pokousaná, zvalchovaná a zmrzlá.
Jedna osamělá mrkev v zimě.

„Hlásí se rádio Abel. Dnes hledáme odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec – co dostane Jack Holden k narozeninám? Ptáme se Eugena Woodse, jeho životní lásky!“
„Jacku?“
„Ano?“
„Přestaň šaškovat.“
„Ale naše posluchače to zajímá.“
„Pokud na tom trváš, tak...“
„Neee!“
„Co?“
„Nesmíš mi prozradit, co dostanu. Pokazil bys překvapení.“
„Ptal ses.“
„Řečnická otázka, lásko, řečnická otázka.“
„Vážení posluchači, věřím, že si užijete následující song. A pro ty z vás, které to doopravdy zajímá, připomínám, že jediná věc, které je uprostřed postapokalyptické zimy dost a ze které se dá upéct něco jako dort je mrkev.“
„Nesnáším mrkev.“
„Tvůj problém.“

Portugalský lodivod se odmítl hnout ze své kocábky bez zavazadel.
„Nebudete litovat, Drakeu. Mám tam pár ohromně užitečných věcí.“
Třeba GPSku, pomyslel si Fernão aka Nuño da Silva.
„Poslyš, zatím jsem se úplně nerozhodl, jestli potřebuju tebe, natož tvoji bagáž. Jestli máš něco, co využijem, vezmem si to sami.“
*
Fernão zaklepal na dveře kapitánovy kajuty.
„Většinu zeleniny jsem dal do kuchyně. Ale nejchytřejšímu anglickému kapitánovi nesu tuhle krásnou mrkev.“
„Nejchytřejšímu? Protože jsem tě vzal s sebou, co? U všech ráhen a kosatek, jak to, že je ta mrkev studená?“
„Mám kouzelnou truhlu.“
Zkuste někomu v 16. století vysvětlit přenosnou mrazničku.

Libuška se rozhlížela zimním lesem. Maminka ji poslala do obchodu pro mrkev, ale každé škvrně přece ví, že pro ovoce a zeleninu se v zimě chodí do lesa. Dokonce je tomu ve Velké Knize věnovaná celá kapitola vyprávějící o Marušce a jejím setkání se dvanácti měsíčky. Tak proč se kvůli troše mrkve trmácet do obchodu. Rozhodla se tedy vydat směrem na Hůrku, koneckonců je na ní ohniště a klády na sezení, v létě tam byli opékat buřty. Uvažovala, kterého měsíčka o mrkev požádá, ale nakonec se rozhodla pro Duben, jarní mrkev je přece jen sladší.
A potom Libušku snědli vlci.

"Dušín to nedá," oznámil Pošuk Moody a práskly za ním dveře.
Příjemně vytopeným srubem to zašumělo.
"Ani takový kalibr?"
"Poslal neschopenku. Falšovaná," zavrčel Moody.
"K tomu by se Mirek nikdy nesnížil!" vzkřikl Jindra Hojer.
"Ty kušuj, nebo tě tam pošleme znovu," usadil ho Moody. Jindra naprázdno polkl.
"Co tadyhle mladej Potter? Nebo Vinnetou?"
"Shodli jsme se," připomněla Grangerová, "že to musí být někdo, koho tam neznají..."
Ráno dorazila do Perníkové chaloupky depeše:
Nikoho k vam znovu neposleme, stop. Kaslete na terapii pozitivnim vzorem, je to hovadina, stop. Kladna postava mezi samyma zaporakama, to je horsi jak mrkev v zime, stop.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Víla to určitě myslela dobře a nemohla vědět, že přehlídka spodního prádla bude na poslední chvíli zrušena a nahrazena přehlídkou módní avantgardy.
Modely se střídaly, Kanibal trpěl, Liam se tvářil britsky, Designer byl zaujat a Matěj čekoval fejsbučík.
"A nyní jeden z nejlepších zimních modelů večera: Lydia, v bílem kožíšku s mahagonovými knoflíčky..."
Kanibal začal nadskakovat a šťouchat do zbytku skupiny. Všichni vzhlédli.
"V karotkovém kloboučku s až jarně zelenou ozdůbkou," dokončoval již do salvy smíchu moderátor.
"Já ji beru a dám si ji dušenou," křičel Kanibal. A byli vyvedeni.

A pak mě vyhodili z BBC.
Kluci řekli, že beze mě tu práci dělat nebudou, a já je nepřemlouval.
Když jsem o měsíc později v hospodě U čtyřhlavého koně narazil na Hammonda, trochu jsem litoval. Potřetí za uplynulý týden zkoušel vyhrát sázku s výčepním o to, že pokoří dvě láhve ginu a odejde domů po svých. Pochopitelně došel sotva ke dveřím.
Zavolal jsem mu taxi a zeptal se na Maye.
„Jo, má se fajn. Experimentuje se zeleninou. Dneska zmrazil skleník, aby zjistil, jestli mrkev obecná přežije -50 °C. Fakt hustý.“
To byla poslední kapka.
Začal jsem vymýšlet název nového pořadu.

Legends speak of a majestic god, a god who appears to mortals every century to reward one of his worshipers. It's well known myth, or so the travelers claim.
"Long fluffy white hair, dazzling red eyes and tall ears! that's what you look for!"
"You can wish for anything! ANYTHING!"
Kayle couldn't overhear that, and in the same time, couldn't hold his sarcastic thoughts about how absurd that sounds. He glares back at the travelers before adjusting his scarf.
He takes few steps.
The chitchatting stops.
His eyes widen.
A magnificent winged white figure slowly descends in front of him.