Hell on Wheels

Vyděsila se, když ho uviděla ve svém vagonu. Měla proč. Sebrala ze stolu pistoli a stiskla spoušť, ale kohoutek jen naprázdno cvakl. Přiskočil k ní.
"Ne! Prosím! Prosím! Ne!" vykřikla, když Švéd natáhl ruce k jejímu krku.
"Šššš. Bude to rychlé."
"Vždy jsem k vám byla laskavá," špitla.
"Ano, byla." Měla pravdu. Jednala s ním s respektem i poté, co v Hell on Wheels ztratil postavení. Dokonce mu nabídla důstojnější práci než vyvážení nočníků. "Za to vám děkuji."
Stiskl její hrdlo v drtivém sevření. Nic proti ní neměl, ale její smrt způsobí Bohannonovi hlubokou ránu. Proto musí sladká Lilly zemřít.

Připoutaný reverend Cole se plazil po zemi k láhvi, která ho k sobě vábila svou magickou mocí. Když už po láhvi natahoval ruku, jen pár okamžiků před ním po ní chňapl Švéd a zvedl ji z jeho dosahu.
"Gin," přečetl z etikety. "Věděl jste, otče, že v arabské mytologii tak nazývají démony ovládající nadpřirozené síly?" zeptal se se svým nezaměnitelným přízvukem.
Švéd odzátkoval láhev a nalil její průzračný obsah do ohně, který vyšlehl vysokým plamenem.
"Pohleďte reverende, pekelný oheň. Musíte se tomu démonovi bránit, jen tak můžete znovu nabrat ztracených sil." V duchu pak dodal: Abyste mohl posloužit mému záměru.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.

Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Thoru Gundersenovi nikdo neřekl jinak než Švéd. Byl to vysoký, vyhublý chlap, kterého se každý trochu bál, i když byl vcelku zdvořilý. Vždycky, když vdově Aberdeenové podával peníze, otřásla se – ale platil poctivě.

Večer v saloonu se mu všechny holky vyhýbaly – kromě té mladé, kterou ještě nezkoušel. Cestou nahoru se na ni nedíval. Jakmile za nimi ale zapadly dveře a ona k němu lascivně přistoupila, vrazil ji facku. Překvapeně zavrávorala, z očí jí vytryskly slzy. Když jí vrazil druhou, vykřikla. Od vedle přiběhl vyhazovač Sean.
„Děje se něco?“ zeptal se Barb.
Barbara Mitchell polkla slzy. „Všechno v pořádku. Zákazník zaplatil.“

Na jedné straně náměstí stál Bohannon, nejlepší pistolník v okolí. Na druhé byl roztřesený doktor Whitehead, který zoufale zvedal zbraň.
Grete se slzami v očích poklekla. Dnes ráno do obchodu Doc vtrhnul se strachem v očích, jakmile ho Bohannon k souboji vyzval, a vypověděl jí tajemství své minulosti. Slíbila mu, že to bude v pořádku. Políbil ji... ale v pořádku to nebylo
Teď zbývalo jen doufat, že nejhorší střelec ve městě trefí cíl.
Zazněl výstřel a hlaveň obklopilo kolo tmavošedého dýmu. Doktor sebou cukl.
Cullen nehnul ani brvou a namířil. Když se kouř rozptýlil, Doc se podíval do tváře smrti.

Proti indiánům neměla Grete v zásadě nic. Teď před ní jeden zmokle stál, konvertovaný holobrádek, reverendův misijní úspěch.
Grete koukla, co jí přinesl. Stará kožka byla místy flekatá a proděravělá.
„Frau. Já za tuto nutrii potřebuji tři dolary. Musím splatit reverendův dluh za ohnivou vodu," pronesl školáckou dikcí. Nutrie smrděla.
Grete zvažovala dát mladíkovi dolar a kožku spálit, když do obchodu vešel doktor, s laskavýma, měkce hnědýma očima. Josephovi věnoval úsměv.
Grete vrazila indiánovi tři dolary a zoufale pohlédla na chlupatinu, která se sbíhala do slepených špiček.
Odpoledne visel nad pultem velký nápis „ostnatá nutrie, 1 ks, spec. nab.: 4$“.

Grete se pokřižovala. Svatostánek tady v městečku nebyl nic moc, ale jí stačil.
Pane Bože, dej, ať Barbara pochopí, že to s ní myslím dobře, holka jedna pitomá – promiň, pane Bože – a vrátí se domů.
Dej taky, ať se doktorovi Whiteheadovi daří a ty paznechty, co mu dluží peníze, stihne padoucnice.
A kdyby tě to moc neobtěžovalo, dej, ať někdo konečně koupí tu smradlavou veverčí kůži, jinak ji brzo vyhodím oknem.
Ale o tu volbu starosty, o tu se, pane Bože, starat nemusíš. To já už si zařídím sama, protože ženská neženská, nikoho lepšího na to v tomhle městě nenajdou.

Doktor Whitehead seděl na zápraží. Rád sledoval obyvatele tohohle železničního městečka, ale některé pozoroval výrazně častěji. Třeba Gretu.
Každé úterý v poledne důstojně zamířila ze svého koloniálu k saloonu – a bordelu v jednom. Nikdy nevešla, jako by se bála, že na ní ulpí neřest. Zavolala si ven mladičkou překrásnou Barb, kterou každý znal, mnoho mužů velmi důvěrně. Někdy s ní mluvila klidně, jindy křičela, jindy prosila. Barb křičela často. Odešla vždycky.
Grete se vracívala se strhaným výrazem. Úterý odpoledne považoval doktor za dobrou chvíli pro návštěvu koloniálu.
Jako jediný muž ve městě už chvíli věděl, že Barb je Gretina neteř.