DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Poznámka: však to znáte, bodík je bodík
Tmavovlasý mladík s bledým utrápeným obličejem ležel ve svém pokoji na posteli a sestřeloval hůlkou mouchy. Jedna... druhá... tře-
„Zatracená práce!“
Třetí... Čtvrtá... Ještě nesestřelené mouchy monotónně bzučely, dlouhé minuty ubíhaly, avšak mladík jakoby běh času nevnímal a neustával ve své pochmurné činnosti. Muších mrtvolek pomalu přibývalo. Právě když mířil na tu poslední, do pokoje vstoupil jeho otec Tobias Snape. Pohlédnul na Severuse - no jo, furt seš tady, zabručel - pak na mrtvé mouchy na podlaze a odkráčel. O malou chvíli se vrátil a se slovy „tady máš na příště; takhle je to jednodušší“ hodil synovi do rukou nově zakoupenou mucholapku.

Lesem znělo tisíce výstřelů. Všechna zvířata se dala na zběsilý úprk. Maminka mě popoháněla, ať stále běžím a neohlížím se. Lovci se tu od mého narození objevili teprve podruhé. Byl jsem tak vystrašený! Běžel jsem, co mi nožky stačily. Klopýtal jsem přes větvičky a nízká křoviska. Už jsme byli hluboko v lese, když výstřely začaly slábnout. Najednou bylo úplné ticho. Začali jsme s maminkou zpomalovat. V tom zazněl poslední výstřel. Znovu jsem se rozeběhl, ale ozývala se jen ozvěna mých kopýtek. S hrůzou v srdci jsem zastavil. Otočil jsem se a rozhlédl po okolí. V křoví ležela má maminka mrtvá.
Fandom: Bambi

Okolo hlavy mi svištěly střely, tak jsem se přikrčil a snažil se co nejrychleji dostat ke zdi. Očima jsem pátral po Sherlockovi. Doufal jsem, že je v bezpečí. Uměl si poradit za každé situace, ale přestřelka nedávala moc prostoru jeho chladným úvahám.
Sevřel jsem zbraň a zamířil jsem na nepřítele. Najednou můj periferní zrak upoutal rychlý pohyb a známá vůně mě uhodila do nosu. Ztratil jsem koncentraci. Vzápětí jsem pocítil silnou bolest v rameni. Čekal jsem tvrdý náraz na zem, ale zachytily mě Sherlockovy ruce. Když jsem tiše sténal v jeho náručí, doufal jsem, že to nebyl můj poslední výstřel.

Vojáci, kteří měli hodinky, místo míření hleděli na svoje ručičky. Desátník Pokojský hodinky neměl, takže napjatě sledoval ciferníky spolubojovníků.
Vtom z protějšího zákopu vyskočil muž řva: „Aby vás husa kopla, vy mameluku! Takhle pošlapat moje největší dílo! Tušíte vy, nemehlo jedno, co mi dalo práce ukecat hlavy pěti mocností? Řeklo se jasně: přesně v jedenáct! Je jedenáct hodin a devět minut! Jak k tomu děti přijdou? Nemůžete si nařídit hodinky, vy trdlo?"
Když desátník zjistil, že bojoval celých devět minut přesčas, popadl ho vztek. Zvedl pušku a pokusil se pomstít.
Naštěstí bylo jedenáct jedenáct, jak raněný po ošetření pečlivě dosvědčil.

varování a poznámka: slash! a dárek pro Kleio, která si to takhle přála. je to nic moc, paráda nikoli a extra sofistikované taky ne, ale snad to potěší. Veselé Vánoce!
Ozvala se další rána. Trhl sebou a vzhlédl.
A zase!
Vyskočil, rozběhl se tam a rozrazil dveře.
„Už to zase děláš!“ vyrazil ze sebe rozhořčeně. „Slíbil jsi, že - „
Slova se mu zadrhla v krku.
Sherlock se líně protáhl. „Ještě poslední.“
Kulka se zaryla do dřeva.
„Nudím se,“ pronesl celkem zbytečně a natáhl k němu ruce. „Zabavíš mě?“
„Jeden si tady ani nemůže v klidu přečíst noviny,“ zavrčel John. „A tohle si budeš vysvětlovat sám,“ dodal, když ho Sherlock popadl a zmuchlal k sobě.
Z nápisu John Watson se ještě kouřilo.
Nikdy by mu to nepřiznal, ale vůni střelného prachu miloval.

Fandom: Equilibrium (rpg) (rok 1939)
Kulky svištěly vzduchem a jeho posledního kamaráda zasáhla střela z děla sovětského tanku T-28 přímo do čela. Sampo sám stačil včas skočit za nedaleký pařez, kde mohl v relativním klidu zvážit svou dost nezáviděníhodnou situaci.
Nebyla naděje, že by se finské armádě povedlo proti mnohonásobné přesile Rusů zvítězit, byť měla v domácích lesích dramatickou taktickou výhodu. Teď, když překontroloval zásobník a odhalil v něm jedinou kulku, mu bylo jasné, že válka skončila i pro něj.
Zapálil molotov, políbil přívěsek kladiva na krku a dal se do díla: vyběhl, hodil, zařval, vystřelil, zasáhl, zemřel.
Valkýry měly naštěstí poslední dobou plnou pohotovost.

„Dobrá rána, pánové,“ zazubil se Moff Jerjerrod.
Velitel druhé Hvězdy smrti byl s výkonem posádky spokojený.
Jediný výstřel rozmetal nepřátelský křižník na kusy.
A další!
Jak říkají pašeráci – skvělá rána, za milión.
Hvězda smrti si vedla prostě báječně.
Císař může být na jejího velitele právem hrdý.
A to se Jerjerrodovi zlé jazyky pošklebovaly, že předtím velel skladu s proviantem.
Pakáž jedna závistivá!
Rozechvěle si pohladil uniformu v místech, kam se připíná vyznamenání.
Už ho tam viděl.
Ohlušující rachot.
Praskot tavené konstrukce.
Ječení posádky.
Dole na Endoru Han Solo pohlédl k nebi.
„Skvělá rána, chlapi, za milión,“ zhodnotil trefu povstaleckých pilotů.

Tichý pokoj, v něm muž a žena.
Čekali na sebe tak dlouho! Teď by měl o ni přijít? On, který ji měl chránit před vším zlým? Nikdy!
„Josephe, uvědom si, že jeho žádná ochranka nezastaví. Neriskuj kvůli mně, je to zbytečné.“
„Clarisse, ty jsi možná na ztráty zvyklá, ale já měl celý život jen tebe.“
„Celý život?“
Políbil ji, stoupnul si do dveří a čekal.
Když na příchozího vystřelil, kulka zavířila mezi žebry a pak prostě zmizela.
HEZKÝ POKUS.
Příchozí vytáhl ze záhybů svého pláště dvoje hodiny a pozorně si je prohlédl.
NICMÉNĚ, POKUD NA TOM TRVÁTE, MŮŽETE JÍT SPOLU.

Když po mě hrábnul, aby mě vylovil z potoka, netušil sem, že skončim zrovna takhle. Znáte ty nevinný začátky: pěknej den, sluníčko prosvítá vodou a vy se hezky mikrometr po mikrometru zaoblujete o ostatní, jako už pár desítek let předtím. A pak si to přidupe on, ryšavá palice mu zrovna svítí, vytáhne vás pět a strčí vás ještě mokrý do smradlavý mošny. Pak je dusná tma a otřásání a trocha toho pořvávání o mrchožroutech a Hospodinu. A pak vás vyndá ven, strčí do praku a lup - už jste v něčím mozku. Jeden se ani nesnaží a stejně skončí v bibli.

Začínal duben a ovzduším se krom vůně jara vznášel i pach krve a střelného prachu. Pouliční válka gangů zuřila v plné síle. Střely provrtávaly díry do rašící trávy, právě přilétajícího ptactva, nechráněných hrudníků a hlav civilistů.
Chodníky se kupily rozkládajícími mrtvolami a pohřebák bylo to nejprospívající povolání ve městě – pokud měl ovšem člověk dostatečnou zásobu neprůstřelných vest.
Když už zůstali vzpřímeně stát pouze vůdci, jeden z nich vyšel s bílým kapesníkem z úkrytu řka: „Už je toho přespříliš. Toto byl ten úplně poslední výstřel!“
Druhý mu vyšel vstříc s odjištěnou zbraní.
První se zasmál a ještě jednou vystřelil, křiče: „Apríl!“