DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Se směsicí respektu a opovržení potěžkala zbraň. Táta měl pravdu, jeho 357-Magnum nebyla bouchačka pro holčičky. Teď ale musela jednat rychle a bez rozmyslu, než ji přejde odhodlání.
Simon na ni čekal u domovních dveří.
„Nemysli si, že nevím, co se chystáš udělat,“ poznamenal docela lhostejně.
Krátce zavřela oči a snažila se nemyslet vůbec na nic, aby potlačila slzy. Pak zavedla Simona na kraj lesa.
„Je na čase s tímhle definitivně skoncovat.“
Na její slova se jen pousmál a objal ji.
„Blázínku,“ zašeptal jí do vlasů.
Vší silou ho odstrčila, až se oba zapotáceli…
A potom svého imaginárního přítele zastřelila.

Poznámka: Omlouvám se. Další pokus, jak vybruslit ze zadaného tématu. A další drabble typu BJB.
Tři.
Není to těžké.
Dva.
Nehýbat se.
Jedna.
Nedýchat.
Teď.
Stvoření z jiného rozměru zavrávoralo a nedobrovolně políbilo dláždění. Vášnivě. A naposledy. Oscar sklonil samostříl a rozhlédl se, jak jsou na tom živí.
Krásný prevít opouštěl úkryt za popelnicí velmi neochotně. Byl otřesen. Byl aromatizován parfémem Eau de Svinčík, na koleni měl přilepenou chilli papričku a nevšiml si toho. Jediné, co mu momentálně bránilo podlehnout pudu a ječet jako školačka byl Oscarův výraz. Absolutně klidný.
"Mám chtít vědět, co to bylo?"
"Ne, pokud chceš dneska usnout."
"Prosím, řekni mi, že takhle nevypadá tvůj běžný den..."
"Nevypadá."
"Díkybohu."
"Bývá i hůř..."

poznámka: Tohle pro mě bylo moc těžké napsat, tak snad to pochopí alespoň jeden člověk :)
--
Den mu začal jako každý.
Polštářová bitva s dětmi, úsměv a mrknutí do zrcadla, letmé brnknutí dvěma prsty na piáno.
Melodie v hlavě. Stará. Možná ještě černobílá. Letmý úsměv.
Lindin něžný polibek, sladká vůně jejího parfému a důvěrně známá tíha baskytarového obalu.
Bezzubý úsměv nejmladší dcerky, zvuk zipu na jejím kabátku. Štěkot psů v zahradě.
Chladné ráno v prosincovém Sussexu. Malátné slunce šplhající se bledou oblohou, nahé bez obvyklé roušky mraků.
Hořká chuť ve vzduchu. Mráz po zádech. Pokrčení ramen.
Zvonění telefonu.
Rychlé kroky.
Chrčivý hlas zpoza Pacifiku.
A potom se mu celý svět rozpadl na kusy.
Bylo 9.prosince 1980.

Dva osmahlí bojovníci to nevzdali. Nalezli výhodnou pozici za polorozpadlým vstupem do vodojemu na kopci nad bitevním polem. S nasazením života se s bedničkou munice nepozorovaně prosmykli stezkou, aniž je zachytily zraky nepřátelských sniperů. Pohleděli na sebe, vyskočili a s pokřikem začali kosit šiky nepřátel.
Nepřátelé neměli šanci. Ale taková je odplata, tak to chodí v boji.
Vyšší z obou hrdinů přehlédl znechuceně utichající bojiště a odhodil zbraň na zem.
"Mě už to nebaví, Matěji. Mám žízeň. Pojď se kouknout, jestli ve sklepě není limonáda."
"Hm. Tak jo."
Na pahorku nad vesnicí zbyly pouze dva ztrouchnivělé klacky s rozžhavenými hlavněmi.

„Dnes jsi nervózní, můj rudý bratře.“
„Máš úsudek stejně přesný, jako pěst, Old Shatterhande.“
„Od rána jsem nenarazil na žádnou squaw [:kočku].“
„Ani černou? V tom případě nevím, kdo z nás je větší zelenáč.“
„Blíží se banda kašparů, co s nimi máme hrát na indiány.“
„OK, rád se zase blýsknu v objektivu.“
„Počkej, chci být taky vidět!“
PIF, PAF!
„STOP! kterej idiot tak blbě míří?“
„Sorry, já vím, že padnout měl tady mladej svalouš, ale když Vinetou byl tak pěkně na ráně…“
„Rejžo, došel matroš, dneska už to nedotočíme.“
„Na tohle, hoši, nemám čas. Ty už si nevystřelíš, rudej gentlemane!“

Na velícím můstku stála vysoká, bíle oděná postava. Z té bytosti šel strach. Náhle se otočil a pevným hlasem řekl: „Zahajte přesun do vnějšího systému planet." Poté odešel z můstku. Procházel jednotlivé části lodi a kontroloval práci svých lidí. Bylo evidentní, že budí velký respekt. Při průchodu navigačního centra k němu přiběhl malý chlapec. Jakmile ho uviděl, prudce se zastavil a se zájmem si ho prohlížel.
„Vy jste něco jako šmoula? A jak se jmenujete?" řekl. Admirál Thrawn se na něj podíval a pak nahlas zvolal: „Co tady dělá ten chlapec? Okamžitě ho odveďte někam pryč!"
„Že vy jste Mrzout?"

Pozn.: ne, "veselého drablení ve Vinnetou stylu" opravdu nejsem schopná. Ale nakonec jsem dala dohromady něco ne až tak veselého v Nevinnetou stylu.
Bardovi zbýval poslední šíp.
Plameny už se nebezpečně přiblížily. A drakovi žádná střela nemohla ublížit, všechny se od něj odrážely.
Bard s napjatou tětivu čekal, až se drak zase přiblíží na dostřel. Poslední pokus bez naděje na úspěch, jen proto, že nechtěl odejít, dokud pro záchranu svého města neudělá opravdu všechno.
A vtom k němu doletěl drozd a předal mu poselství od Bilba. Trhlina v drakově pancíři byla zdálky sotva znatelná, na pohled vypadala jako pouhý stín. Každý ji přehlédl, ale Bard už věděl, kam má mířit.
Černý šíp našel svůj cíl a město Esgarot se stalo drakovou poslední obětí.

A/N: Nebyla jsem si úplně jistá reáliemi, takže snad mi bude odpuštěno.
Bořek byl v myšlenkách s bratrem na toulkách lesem, dějiny čar a kouzel kolem něj probíhaly a zanechávaly ho zcela bez povšimnutí.
Totéž se ovšem nedalo říci o profesorovi.
„…a odpověď nám řekne… třeba… třeba Bořek.“
Celá třída se otočila a čekala, co bude dál.
„Moldava?“ Bořek zkusil štěstí, už to vyšlo tolikrát.
„To víte jistě, nebo hádáte?“
„Jistě,“ prohlásil Bořek a ústa se pomaličku rozšiřovala k úsměvu.
„Jistě… ano, Moldava je skutečně správná odpověď na otázku, kdy došlo k prvním průnikům do Spirálové chodby.“
Bořkův úsměv zmizel.
„To byl váš poslední výstřel naslepo. A látku dnešní hodiny doženete odpoledne.“

Poznámka: s opravdovými zbraněmi mě napadaly jenom samé depresivnosti, tak jsem to vzala trochu kreativně.
Leif pozorně sledoval hladinu směsi. Jakmile uviděl řetízek bublinek, zaklopil víčko a zapadl za Severinem pod těžký dubový stůl.
Severin pevně zaťal prsty propletené určitým přesným způsobem.
„Šest,“ připomněl Leif. „Drž se.“
Prásk... prásk, prásk. Prásk. Prásk! PRÁSK!
Pobledlý Severin povolil křečovitě sevřené prsty.
… PRÁSK! dveře do zdi. Dovnitř vtrhl rozezlený mistr.
„Tórodson, Waters. Co vás to u všech čertů...! Ještě jedinkrát si budete hrát s výbušninami v místnosti plné laboratorního skla a vyhodím vás!“
A zmizel.
Tyglík byl puklý, jeho obsah vytékal do uhlíků.
Severin nespokojeně zavrčel.
„Příště držíš ten štít se mnou.“
„Ale... sklo?“
„Sbalíme ho do beden.“

Poznámka: Upozorňuji na typické, Kuhánkovské, násilné scény. Prosím berte v potaz...
Poslední výstřel, který urval mrtvákovi spodní část obličeje i s nosem, provázel ten druhý klasickou větou.
„Dej si Aerways a volně dýchej.“
Jenže pak jsem se nadechl já.
„Co to tady tak smrdí?“ udeřil mě do nosu hrozný puch rozkládajícího se těla přede mnou.
„Hmm, mrtvý zajíček Azurit to nebude.“ Prohodil přemoudřele Ten Druhý. Jemu se mu to mluví. On to dýchat nemusí.
Popadl jsem lahve s vodou a otočil se ke dveřím. V půlce cesty k Saladinu, se mi v uchu ozvalo.
„Cíl jedna, dvě, tři na šesti hodinách. Vyhodnoceny jako popelnice.“
Přidal jsem do kroku. Začínám si zvykat.