DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Když po několika měsících přijela Iya na návštěvu do tvrze, uviděla Arkoniela venku na zahradě provádět nějaké kouzlo. Chvíli ho pozorovala, vrtěla hlavou a zamyšleně si mnula bradu.
To co viděla, v ničem nepřipomínalo kouzla, které ho naučila. Ve vzduchu se pomalu rozplývaly tři olověné kruhy. Každý kruh měl jinou šířku, nahoře byl nejmenší a dole největší.
Po nějaké době si ji mladý čaroděj všimnul.
„Ahoj, Iyo, viděla jsi mé nejnovější kouzlo?“
„Bylo to působivé. Jsi opravdu nadaný, neznám moc čarodějů, kteří by dokázali vymyslet vlastní kouzlo.“
„Ještě to není stabilní, myslím, že budu muset použít jiný prvek než olovo.“

Erik se pousmál a olověné kroužky vzlétly znovu do vzduchu.
Byla to maličkost. Ztráta času. Hrál si s kousky kovu, a přidával další, jiné, a pozoroval, jak reagují na jeho vůli.
Pohnout se doleva. Doprava. Zamrazit uprostřed pohybu.
Byla to zábava. Na druhou stranu, občas přišly chvíle, kdy si chtěl být jistý, že jen díky své moci dokáže zastavit kulku co proti němu letí - ať už je z olova nebo ze stříbra (někteří lidé byli pověrčiví, až se musel jejich hlouposti smát).
Rozezněl se alarm. Byl čas.
Olověné a ocelové kroužky se zařinčením dopadly na zem jen co Erik odešel.

Hůlky se nedědí.
Prstence už vůbec ne.
Jsou jedinečné. Začínají jako naprosto obyčejný předmět s bazální úrovní magie, ale užíváním... užíváním se změní.
Podléhají trendům, jako všechno. Poslední dobou bylo v módě vsazování drahých kamenů. Často jste mohli potkat kouzelníky, jimž se na prstech třpytilo malé klenotnictví.
Útočník ale očividně patřil k staré škole. Preferoval střízlivou nenápadnost. Pocit váhy mu dodával materiál.
Opravdu stará škola.
Olovo vyšlo z módy někdy před padesáti lety.
Teď ležel na zemi a upíral nevidoucí zrak do místa, jež živí nevidí. Jeho srdce dobilo.
Jeho cestovní hůl se začala rozplývat. Zanedlouho ji následovaly i prstence.

Šel český Honza s ranečkem buchet do světa. Došel do jednoho království, kde uzřel vyhlášku, že král hledá odvážného uchazeče o princeznu. Vydal se tedy ke králi.
"Dokážeš-li, že se tyto olověné kruhy rozplynou ve vzduchu", praví král, "dostaneš princeznu a půl království, jinak budeš o hlavu kratší."
"Dejte mi, pane králi, dobře žhnoucí pec a do ní výkonnou vývěvu, s tímto to dokážu."
"Máš to mít."
Roztopil tedy Honza pec, spustil vývěvu, a když dosáhl té správné teploty a toho správného tlaku, olověné kruhy vysublimovaly a rozplynuly se ve zbytku vzduchu.
Král dal vystrojit veselku, zazvonil zvonec, pohádky konec.

Obrátila svůj nález v rukou. Tušila, ne, věděla, že tu někde je.
Mnohopal.
Smrtonoš už ho potřebovat nebude.
Mocná zbraň, přestože může fungovat jenom v Zóně. Při troše úprav... dostřel by mohl být značný.
Zbraň polykala magii. Tiše jí předla v rukou, svůdně, podbízivě. Naprosto dokonalá.
Smrtonoš... byl génius. Ničitel i tvůrce.
Jít v jeho stopách...
Prudce udeřila zbraní do kamene. Znovu a znovu. Dokud se kruh nerozžhavil doběla a výbuch ji neodmrštil na skálu.
Žebra se zahojila brzo. Temně šedé kruhy se jí promítaly před očima mnohem déle.
Trvalo měsíc, než se úplně rozplynuly.
Radši půjde svou vlastní cestou.

Kořínek byl vzdáleným příbuzným samotného Starého Tobbyho. A jako takový si velmi pečlivě hlídal každoroční vítězství v Dýmkovém turnaji pořádaném na Kopci.
Jenže s přibývajícími léty bylo pořád těžší a těžší prvenství si udržet. Zejména letos se pan Kořínek o své vítězství obával, vždyť všichni mluvili o tom, že za mladým Bilbem přišel čaroděj Gandalf, který kromě svých ohňostrojů byl proslulý i velkou dovedností ve vyfukování.
Kořínek ale stále ještě doufal, že jeho letošní zlepšovák vyhraje i nad poučkami od čaroděje. Vždyť on nevyfukuje kroužky, ale kruhy. Krásně šedavě olověné kruhy, které se ve vzduchu dlouho drží, než se rozplynou.

Zas přišel ke mně, když se zešeřilo
a všechno světlo v šeď se proměnilo,
zármutek, který potichu se vkrádá,
posedne duši, jež o samotě strádá,
zármutek větší, než kdo vypoví
a sevřel duši jak těžké okovy.
Obruče z olova, tísnící k nesnesení,
a žádná naděje, že přijde vykoupení.
Až po tíživé noci přišlo kuropění
a temné přízraky zahnalo světlo denní,
to ranní slunce, jež tolik zahřeje,
na louce zelené jako je naděje,
v té záři měl svět všechny barvy duhy,
tak přestávaly tížit olověné kruhy
a jako dým se v čirém vzduchu rozplynuly.
Kdyby ty chmury jen už navždy pominuly!

Soustředit se.
Nechat Sílu protékat nitrem.
Nedívat se očima, které zakrývá speciální helma.
Nevidět kruhy barvy roztaveného olova.
Cítit je.
Vnímat, jak se vznáší ve vzduchu a přelévají.
Seknout světelným mečem dříve, než se rozplynou.
„Zase vedle,“ poznamenal Mistr Yoda směrem k Obi-wanovi.
Anakin si strhl z hlavy přilbu.
Vztekle ji nakopl.
Yoda bezděčně přitáhl ouška k hlavě, když ho letící přilba těsně minula.
„Více soustředit se musíš.“
„Marné žvásty. Dneska končím,“ odsekl Anakin.
Doslova utekl.
Obi-wan se zamračil.
Yoda zelený spárek vztyčil: „Jeho budoucnost nejistá je. Aby on pravým rytířem byl, na to nátura jeho příliš zpupnosti spratkovské vykazuje.“

Bežal a hľadal, kam sa schová. Dobehol ku kostolu. Kostol je pevný, odolá aj veľkým nárazom a dvere sú pre jeho prenasledovateľa primalé. Vbehol dnu a uvedomil si, že sa ocitol na omši. Našťastie si ho nikto nevšímal. Keď však okno s vitrážou zakryl tieň tvaru draka a všetko potemnelo, to už si všimli. A kto si nevšimol, ten si určite všimol,čo hneď nasledovalo. Drak sa nadýchol a vypustil do okna plameň. Olovené kruhy, ktoré spájali sklenené tabuľky vitráže sa rozplynuli a vyparili do vzduchu. Roztopené sklo začalo kvapkať na najbližšie lavice. Našťastie prázdne. Tu nemôže ostať, musí ďalej.

http://a-totalita.livejournal.com/34823.html