DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

„Marek byl jasná platina. Jenže ono taky pevnost svalů to moc nezachrání, když si neumíte pravidelně měnit spodní prádlo. Platinové prstýnky jsem tedy zavrhla.
Pepa byl pracháč, takže zlato, ale měkký kov je měkký kov a ani představa zlatých prstýnků mě v jeho ložnici neudržela.
Lukáš byl olovo. Moc hezký na pohled, ale poněkud toxický, když vezmeme v potaz, že v pětačtyřiceti ještě žil u matky. Se získáním téhle informace se olověné zásnubní kroužky rozplynuly ve větru.
Nakonec jsem potkala mého Davida. Prstýnky ze stébla trávy. Zdánlivě obyčejný materiál, ale ve skutečnosti výjimečný, plný citů, něhy, bezpečí… A navíc ekologický.“

Kruh se roztrhl. Vraspír padl k zemi zasažen žlutým kotoučem do lýtka. Jak padal, prosekl mu další kotouč kápi těsně vedle krční tepny. Daniel, sám krvácející z rány na skráni, k němu přiklekl. Vložil ruku do rány na krku. Vyslal sílu.
„Nevysiluj se, bratříčku…,“ chraptěl Vraspír.
„Neměj strach. Jára to zvládne. Je silný,“ odmítl námitku Daniel.
„A co Marek?“ zachrčel Vraspír malátně. Svět mu zešedl a před očima se rozpíjela olověná kola.
„Nevinný.“
„To nesm…íš…,“ chrčel Vraspír. I se světem z rozptýlených šedivých kol věděl, co Danielova slova znamenají.
„Mohu a udělám,“ drtil mezi zuby Daniel, jehož svět také šedl.

Tolik jsme si přáli létat. Až ke hvězdám... Kdesi nad oblaky potkávat zatoulané padáčky pampelišek. Byli jsme však navěky spoutáni těžkými okovy. Těžšími než cokoliv na světě.
A ty nás tížily až k smrti.
Jaké to bylo podivení, když jsme poprvé spatřili jejich podivnou družinu. Ti čtyři byli tak směšní...
A jaké bylo podivení, když jsme poprvé zaslechli praskot černokněžníkovy obruče. Druhý den jsme očekávali s napětím a třetí s nadějí. Onoho dne praskla poslední obruč kolem kouzelníkova pasu a tíživé kruhy našich okovů se rozplynuly v jasném a čerstvém větříku, který náhle zavanul.
Roztáhli jsme perutě v zlatavém slunci.

Mlčky a ve slavnostních kožešinách pozorovali hranici. Hořela dlouho; k obloze stoupaly zprohýbané kruhy olověného kouře a halily údolí do šedi.
*
Kdybyste na něho promluvili, neslyšel by. S chutí olova v ústech (vždycky si v soustředění prokousl ret) sledoval, jak se laciné olověné kroužky taví a splývají v jednolitou hmotu - náboj.
*
S každým dalším rokem krajina pustla. Pach olova a síry dělníkům vrostl do kůže, zatímco z komínů neúnavně stoupaly kouřové kruhy a rozplývaly se v netečném nebi.
*
„Proč se nikdy nepoučí?“ zeptal se mladší bůh staršího. „Proč jsme je stvořili zrovna takhle?“
Starší pokrčí rameny.
„Líp jsme to neuměli.“

Fyzik: "Kdyby byl vztlak vzduchu o 33,98 % větší, olověné kruhy by měli hmotnost 1,47 kg, padali-li by z výšky 102 km nad zemí a měli by rychlost 95 km/h. Pak by to bylo skoro možné. Při teplotě vzduchu 563 °C by se změnili v tekutinu a minutu poté by se zcela vypařili. To by vypadalo jako rozplynutí."
Jazykovědec: "Je naprosto nemožné, aby se olověné kruhy rozplynuli ve vzduchu. Olověné kruhy se tak maximálně rozplynuly. Jsou přece neživotné."
Křesťan: "Já beru olověné kruhy jako naše hříchy. A tyto kruhy se s pomocí Boží mohou rozplynout a to kdykoli a kdekoli."

Vždyť jsem nic neprovedl. Nikomu jsem neublížil. Nic neukradl. Naopak, pomáhal jsem jim. A oni to věděli. Někdy se odvážili o to dokonce sami žádat, uzdravení a povzbuzení mi občas zanechali něco dobrého na starém pařezu za mezí. Byl to můj svět, stejně jako byl jejich.
A teď klesám do bahnité hloubky vodních trav, na nohou obroučky a koule z čistého olova. Nad hlavou, na čisté hranici vody a vzduchu, se mi rozbíhají kola. Hodili mě čistě. Vyšlu do jejich světa svůj poslední doušek vzduchu.
Teď si budu muset zařídit svůj svět tady dole. Místní se mnou možná budou spokojenější.

Asgard byl pro Jane Ráj. Asgarďané se na první pohled jevili jako středověká společnost, ale některé věci, které používali, přesahovaly lidskou představivost. Právě teď pozorovala mladou tanečnici v akci jak kolem sebe jakousi hůlkou vytvářela ve vzduchu kruhy barvy olova. Ty se začaly vzájemně prolínat do rytmu hudby a pak vzplály jasným plamenem. Děvče nehořelo, naopak se proplétalo kruhy, které teď vypadaly kapalně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Hudba začala gradovat a dívčiny kruhy zářily stejně silně jako slunce.
Když hudba ustala a znovu olověné kruhy se rozplynuly, sebrala Thorovi měšec a celý ho odevzdala tanečnici.

Co to její oko spatřilo (a odezněl záchvat hysterického smíchu), dumala.
Pořád.
Nespala.
Ráda by řekla, že nejedla, ale ve stresu měla vždycky žravou, takže aktuálně byla jak kyselina.
Mluvila sama pro sebe a lidé v jejím okolí si toho neustálého tichého drmolení a občasných výkřiků už začínali všímat.
Dneska to bylo výrazně horší než obvykle, frekvence drmolení vzrostla a přidal se tik v levém oku a náhodné chaotické máchání rukou.
Najednou zvedla hlavu a těžké obruče beznápaditosti kolem ní se začaly zvolna odpařovat.
S problematikou obeznámenému kamarádovi stačil jediný pohled a už přistrkoval notebook.
"Tak jaké téma máte dneska?"

Poprvé se mu Miroslav Tyrš zjevil v jedenácti letech. Spustil se mu do snu na kruzích a vyprávěl o Masarykovi a o sportu. Toto setkání se stalo základem pro jeho vztah k pohybu i pro demokratické principy, které v něm zakořenily.
Za první republiky se s Tyršovou podporou stal československým rekordmanem ve skoku o tyči. Za války byl aktivní v odboji.
Osudným se mu stalo až poválečné převaděčství. Byl zatčen a vyslýchán.
Když si v cele vázal oprátku, Tyrš byl s ním. Houpal se na kruzích, a tak se zhoupnul taky a kruhy se mu před očima rozplynuly do tmy.

Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Na stěně se objevil sprostý nápis a ještě sprostší obrázek. Slyším souseda bušit na zeď. Nějaký hlas mi říká, že má rádio, které vysílá moje myšlenky. Kolem projde stín, žena s modrým obličejem zahalená do bílého prostěradla. Na malý okamžik se na ubrusu objeví šmouha od červeného vína a pak se vsákne do nicoty.
Beru si prášek, ale vím, že mně příliš nepomůže. Jdu si k oknu zapálit. Taky to pomůže jen trošku.
Jsou tři ráno. Celou tu dobu jsem tady sám a nic se neděje. Já to vím. Teď už ano. Na chvíli.