DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Byl to všední šedivý den, jeden z tisíce.
Slunce ráno zapomnělo vysvitnout, nebe bylo bílé, pokrývala ho obrovská zavlhlá přikrývka, připomínající svou barvou krb před vymetením.
Ze všech komínů stoupal dým a vsakoval se do neviditelných mraků.
Olověné kruhy, produkované místními továrnami, se rozplývaly ve vzduchu.
Všichni topili, byla zima.
"Podívej," ukazoval bezejmenný turista v cestovním obleku své družce a listoval přitom baedeckerem, "Westminster už je celý zahalený. Místní kolorit je prostě nenapodobitelný. London fog! Beautiful! Tomu říkám život!"
Rozkašlal se, vdechl kouř.
Pak si přitiskl na ústa kapesník.
A pak se pomalu zadusil.
Nebyl to život. Byla to smrt.

Tráva se s každým tahem štětce zelenala o něco víc. Její vůně byla v silném odéru olejových barev téměř rozpoznatelná. Stébla ohýbal jemný větřík. Obloha byla modrá a bez mráčku. Krajina vyzařovala klid.
Prostor. Dávaje tak okázale najevo svou převahu v tomto okamžiku zastaveném v čase. Svou vládu nad hmotou.
A tak na mě křičí,
to němé prázdno,
plné hmoty,
a já ho maluji v odpověď.
Tři, masivní, obrovské, vyjadřující svou nepatřičností sílu okamžiku.
Do ateliéru vešla Georgette.
"Hlas prostoru?" Popošla blíž k plátnu a chvíli si dokončený obraz prohlížela. Pak zavrtěla hlavou. "Kruhy? Proč ne koule?"
Mistr se zamyslel.

A konečně to přichází. Obrovské kruhy, které se měli rozvinout do své krásy a velikosti.
Zimní olympiáda v Sochi byla významnou událostí. Na tomto zahajovacím ceremoniálu strávil většinu času. A i přesto dostal hrozné místo, protože neviděl přes zavalitého pána, který si pochutnával na gumídcích.
A už jedou. Všech pět kruhů, představujících pět světadílů. "Teď je čas se hezky hrdě nadmout" pomyslel si. Pán před ním konečně přestal šustit sáčkem. Kruhy, zatím ještě v podobě sněhových vloček, se začaly pomalu rozevírat. Když se tak začaly všechny čtyři kruhy rozplývat jako kdyby jen ve vzduchu, uvědomil si chybu. "Moment, jen čtyři?"

Olověné vesty sarkasmu a ironie nás neochrání před jedovatým zářením lidské hlouposti.
Kruhy pod očima, snaha vymknout se všednosti vede k novým stereotypům, káva, cigáro, probdělé noci, vzrušení z rebelie přemáhá únava.
Se splátkovým kalendářem, hypotékou, dítětem na krku; nebo se potkáme ve frontě na ÚP, příteli, oba ubití a nespokojení, aniž bychom dokázali říct přesně proč.
Rozplývaly se rychle, ideály, veliké myšlenky a plány.
Ve vleku povinností se ztrácí cesta, kterou jsme kdysi viděli jasně, a...
Vzduchu, toho svěžího, svobodného vzduchu plného možností, ubývá... a napůl udušeni se sejdeme, příteli, až nás svojí vahou rozdrtí roky těžké jako olovo.

Pokud si Evžen dobře vzpomínal, v takovémhle průšvihu se ještě neocitl, a to už bylo co říct.
Potvrdilo se jeho podezření, že za čachry s falešnými kameny nestojí jeden člověk ale celá síť. To však byla pramalá útěcha, když padl do pasti.
Věděli dobře, s kým mají co do činění. Připravili se dokonale.
Skončil pověšený metr nad podlahou v poutech, která nedokázal rozlomit. Olověné okovy zahlušovaly stokrát hůř než železo. Nedosáhl na zem, svou nepostradatelnou pomocnici, a ztratil tak schopnost vykřesat aspoň nepatrnou jiskřičku magie.
Nejdřív ho držely při vědomí aspoň bolesti.
Pak se olověné kruhy rozplynuly před zamženýma očima.

Olověné kružnice se rozplývaly ve vzduchu,
kouřil lulku poslouchaje vícehlasé ejchuchu.
Na Petrových kamenech slet se koná dneska,
na koštěti letí každá, škaredá i hezká.
Insekticid, nebo ohně, nic je dneska nezničí,
každá na svém pometlu zas na slet vzorně přifičí.
Bradavice, křivé hnáty, jedna jako druhá,
ta co rychlost nezařadí, bude brzo tuhá.
Gandalf přijal gratulaci, pozvánku a přání,
těsil se jak dneska v noci rejdit budou do svítání.
Vykašlal se na partičku pochybného Hobbita
a vydal se na Petráky pokochat se dosyta.
Tolkien je rozpačitý, do karet mu nechcou hrát,
hrdinovy chlípné choutky, tak v příběhu musí lhát.

Bilbo zahoupal nožkama a s elánem vyfoukl nový kroužek.
Trpaslíci se přidali.
Legolas dřepěl v rozpačitém rozpoložení na střeše a pozoroval ten chumel ocelově šedých pramínků dýmu stočených jako hádci.
"Jsi si jistá, že byl dobrý nápad nabídnout jim elfské listí?"
Tauriel se pobaveně uculila.
"To jejich je asi dost slabé, co? Netušila jsem, že je to tak sebere. Mám pocit, že ten se sekerou v hlavě si z kouře chce odlít zbraň... Ale je to léčivé. Teď už je rozhodně nic nebolí."
Legolas pomalu přikývl.
"Ten půlčík to nese docela dobře. Mám takový pocit, že si hraje na draka..."

„Když viděl ty olověné kruhy levitující ve vzduchu, tak křičel,“ povzdechla si Melpoméné. Přeformulovala vcelku jednoznačné vyjádření Angelino José Weinberga přijatelně pro uši svých sester. „Že ho nebaví žít v magickém realismu. Nemá rád svého autora.“
„Ale on je tam jako protipól!“ protestovala Kalliopé.
„Protipól čeho?“
„Všeobecný protipól.“
„A co udělal pak?“ zajímala se Thaleia.
„Nastříkal na ně kyselinu dusičnou. Prakticky se rozplynuly ve vzduchu. Po vzniklém roztoku vody a dusičnanu olovnatého uklouzla Úrsula, zlomila si nohu v kotníku a přiotrávila se uvolněným oxidem dusnatým. Uvědomujete si ten dopad na světovou literaturu?“
„Měly bychom mu tu žádost o vyškrtnutí schválit.“

Zakopat simulakra, řekl Hugh. Pak se změní zpátky ve špalky, kouzlo pomine – a přestane jemu, Hughovi, brát životní sílu.
Jenže tři „mrtvoly“ byly rozčtvrceny a každý kus vystaven jinde.
„Půjde bratr Simon,“ rozhodl opat. Rozpačitě potřásl hlavou. „Promiň, ale...“
„Samozřejmě, otče.“
„A já,“ řekla Fiona. „Jen si nás netroufnu dopravovat Mezisvětím,“ omlouvala se, „nezbyla by mi už síla na...“
„Máme povoz.“
Pracovali za denního světla. Fiona vždycky volně došla k pranýři, upřeně se zadívala na okovy, železné kruhy pod jejím pohledem roztály jako olovo a zmizely, kus těla spadl – a Simon, zakrytý iluzí, jej zdvihl a ukryl pod plachtou vozu.

Jim ešte nebol zvyknutý na svojho nového Prvého dôstojníka.
„Je to vskutku fascinujúce, Kad- Kapitán,“ Spock sa opravil, zvedavý ako Jim zareaguje na jeho ostentatívny omyl.
„Čo je fascinujúce?“ Jim sa opýtal. Šikovnejší provokatéri sa ho snažili vyviesť z miery. (Pár aj dostalo do držky. Reportéri.)
„Koncentrácia olova v plerióne, sformovanom po explózii supernovy v systéme Hobus.“
„Vznikne,“ Jim ho opravil. Romulus mal zaniknúť až v roku 2370.
Spock súhlasne naklonil hlavu.
„Nero doloval galenit?“ Jim sa zamyslel. Ekonomika, politika, diplomacia... „Nikdy nie je priskoro začať s prípravou na záchranu civilizácie. Tentoraz sme boli varovaní.“
Obaja mlčky mysleli na Vulkán.