Hobit

A potom náhle bylo ponožce teplo a příjemně. V krbu praskal oheň, z trouby voněl koláč a na stole stál kouřící šálek s čajem. 

"Copak to tu máme?”

Kdosi se k ponozce sehnul a opatrně ji zvedl.

"Je to takové měkoučké. A teploučké.”

Ta osoba byla menší než obyčejný člověk. Ponožka se podívala dolů a s hrůzou si uvědomila, ze maličká žena je bosá. Její nohy pokrývaly husté chlupy. 

Ponožka ztratila svůj smysl. Bylo to jako kdyby se začala párat.

“Ale je to k ničemu,” prohlásila hobitka a odhodila ponožku do kouta.

Ponožka polkla slzy a opustila tento hrůzný fandom.

A potom si Bilbo zajel rukama do kapes a vyjekl: "Co to mám v kapse?" Nahmatal totiž něco měkkého a trochu ulepeného.  Byl si přitom docela jist, že svůj kapesník nechal onoho slunečného jitra pred mnoha a mnoha dny doma, ve Dně Pytle pod Kopcem. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka a strašně ho to rozčílilo. "To není fér!" bránil se.
Bilbo zaváhal, když  ucítil, že to měkké cosi pod jeho prsty zmizelo. Ale protože v druhé kapse měl stále prstýnek, který prve našel v chodbě, trval na své otázce. "Co to mám v kapse?"

Bilbo se probral z mrákot s bolestným zaúpěním, když mu kdosi strhl ze zad zbytky přiškvařené košile i s kůží. Ležel na břiše na vlněné houni, slyšel mumlavé dohady trpaslíků, návrhy, námitky. Snažil se nekřičet, ale z očí mu tekly slzy. Nad nezřetelným šumem náhle zazněl Thorinův jasný hlas: “Ne. Přineste mech.”

Následovaly minuty mučivé bolesti, které mu přišly nekonečně dlouhé, a pak… ucítil na popálených zádech něco nádherně chladného. Ožehlé temeno hlavy, obě paty i záda mu čísi laskavé ruce pokrývaly pláty vlhkého blahodárného mechu.

“Děkuji vám, můj lupiči,” zašeptal mu u ucha Thorinův hlas. 

Bilbovi se zachvělo srdce.

Lobelie Sáčková-Pytlíková se spokojeně protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Trvalo to několik dní, kolena měla otlačená z drhnutí podlahy a vlasy samou pavučinu, ale Dno Pytle konečně vypadalo jako obydlí spořádaného hobita a ne staromládenecký brloh. Nádobí vyleštěné, knihy odnesené do sklepa, oblečení srovnané ve skříni, příbory…

Zamrazilo ji. Co když se nezvedený bratranec jejího manžela vrátí a bude se dožadovat nory zpátky? 

Rozhodně odpochodovala do kuchyně, otevřela čtvrtou zásuvku kredence a začala strkat lžičky do zástěry. Aspoň nějak se musí pojistit.

Ať si zkusí protestovat.

Když si odtáhne kdo ví kam s bandou chuligánů, nemá se pak divit.

„Prostě, oni když se snažili dostat Horu zpátky, tak přece roztavili všechno to zlato a vylili ho na draka a...“

„Ale ne, on byl zlatý, jak ležel dlouho na té hromadě pokladu! Zlato, drahokamy, mince...“

„Nee, oni rychle rozehřáli ty pece, fakt! No a jak to udělali, tak jak tam dlouho nikdo nebyl, tak tam byly obrovské mravenčí kolonie a ty taky zalili tím zlatem. No a teď ti mravenci mají prostě takovou krustu, šíří se z Hory a žerou dřevo jak nic!“

„Možná kdybys ty trámy natřel a nepoužil staré hřebíky, tak by ti ten nový dům nespad', Willy.“

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Náš hobit si zazoufal. Ve větvích nevisel tucet kokonů. Visely jich tam celé kopy, nalepené jeden vedle druhého (a místy i jeden na druhém) jako obří kuličky rybízu. Kdyby měl rozpárat všechny, strávil by tím nejmíň měsíc, a to nemluvíme o tom, že by si brzy ztupil meč, a už vůbec nepřipomínáme, že se pavouci jistě zanedlouho vrátí; Bilbo si to ovšem připomínal jasně.
Ale počkat. Tam vykukuje konec parůžku, takže srneček. Tady je vidět kousek tlapky... nejspíš liška. A támhle - ne, to není špička vlčí oháňky, to jsou Doriho vousy.
Ve dvou jim šlo hledání přece jen trochu lépe.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Weapons were my daily bread. I knew them, inside and out.
In the heat of the forge's fire or a raging battle.
I hoped my arms will be strong enough to fulfill my mission, to reclaim, what was stolen.
Gold and gems, treasures, they seemed so important to the well-being of my people.
People I will never rule again, never bring home.
Home.
They can have that now. Erebor can rise and thrive again.
But not for me... not for my sister-sons.
I have done much, but little that gives me peace now.
"Farewell, child of kindly West!"
Remember me.