DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

Fandom: pohádky (konkrétně narážky na disneyovskou Šípkovou Růženku)
Poznámka: Opravdu si myslíte, že zakleté princezny opravdu sto let jenom spí?
---------------------------------------------
Šla za zeleným světlem. Chtěla ho chytit, natáhla ruku a...
Najednou ležela a cítila se jakoby celou noc spala na kamenné podlaze. Bolelo ji celé tělo a do obličeje svítily dotěrné paprsky slunce.
Zamrkala. Slunce? Ne ne, bylo to jakési nadpozemské. Éterické...
„Dobrý den, princezno Auroro!“ ozval se kdesi neuvěřitelně zvučný hlas. Nejzvláštnější bylo, že ta slova vlastně neslyšela, jen vnímala jejich význam někde vzadu v hlavě.
„Ehm...“
„Jakou jste měla cestu?“ zašvitořila ta věc zase.
Aurora se nadzvedla na loktech. „Cestu?“
„Omlouvám se, já úplně zapomněl. Vítejte v říši Nemrtvých, neživých a spících. Vaše stoletá rezervace byla právě potvrzena.“

pozn. Amaranta byla první, uznávám, ale přece jen, proč se na věc nepodívat i z druhé strany?
Pocestný shodil kápi a meč s kuší odložil ledabyle pod stůl. V zapínací smyčce pláště měl růžový květ.
"Odtamtud?" zeptal se hostinský přinášející korbel.
Pokýval hlavou.
"A...?"
"Nejsem blázen. Svůj krk mám rád. Nelze o tom mluvit, že?"
Hostinský svěsil hlavu.
"Kletba?"
Kývnutí.
"Ale děláte, co můžete. Zrcadel plný zámek, kolem růžová hradba, vodní příkop, česnekové plantáže, osiky vysázené na mezích, boží muka na křižovatkách... Nemůžete za to, že se ten mladý blázen zamiloval do vlastní ušlechtilosti a odmítá to vnímat."
Hostinský se vyděšeně napřímil, na zem upadla utěrka.
"Ale ne, bude v pořádku. Dal jsem mu svačinu, česnekovou klobásu..."

Poznámka: nemalujte Erika na zeď!
V lavici prvňáčků se zatřepotala zdvižená ruka.
„Mistře, mistře, já mám otázku!“
„Co bys chtěla, Kerstin?“
„Je pravda, že byla královna Kleopatra némrtvá?“
Mistr paměti se snaží udržet vážnou tvář. „Jaks na to přišla, Kerstin?“
„Erik mi to říkal!“
„Aha, Erik? Nu, předstup, ó chrabrý bájetvůrče, a dopřej nám podíl na svých úvahách.“
Erik neochotně vstává. „No, já myslel, kdyby ten had, co Kleopatru kousl, nebyl obyčejný had, ale hadí upír, tak by ona taky byla upír, ne? Upírská hadice. Né mrtvá.“
Mistr nevydržel a zasmál se do hrsti.
„Úžasný nápad, hrdinný barde. A jestli neumřela, tak tam straší dodnes.“

Poznámka: Za tuto BJB drabble vděčím Miye a jejímu vyprávění. Občas člověk nevěří svým uším. :)
Maškarní večírek. Navíc na hloupé zombie téma. Poprosil kamarádku, aby se vyřádila na jeho masce. Stačilo pár litrů umělé krve, rozdrásané džínsy a byl dokonalý mrtvák.
Ve sklepní hospodě bylo vydýcháno, přes kouř nebylo skoro vidět a všude bylo plno nemrtvých. Chtěl se otočit a vypadnout, když v tom ji spatřil. Se zelenými vlasy a v zelených šatech.
„Kláro, kdo je támhleta princezna?“ zeptal se kamarádky.
„Princezna?“ Nepostřehl její zákeřný úsměv.
„Princezna si říká Toxique.“
Nic víc nepotřeboval a šel se seznámit.
„Ty, Kláro, ví Filip, že Toxique je kluk?“
„Podle toho, jak vášnivě se s ním líbá... asi ne.“

Proč sakra?
Neprovedla jsem nic, abych si tohle zasloužila.
Nedala jsem záminku. Nejsem nějaká zatracená princezna, která se musí smířit s nebezpečím už z titulu svýho titulu.
Jsem obyčejná holka. Lidi v okolí šeptaj, jak jsem se změnila. Hádaj, co za tím může bejt.
Nikdo si nevšim, že mě posedl. Že mě v mý vlastní hlavě vytlačil na okraj. Sebral řízení. On je já.
Nejsem mrtvá. Z okraje zornýho pole sleduju jak ničí můj život, kousek po kousku. Mýma vlastníma rukama. Já se jen dívám a nemůžu nic dělat.
Jsem živá, ale nedokážu ho/se zastavit.
Zemřít by bolelo míň.

„Tentokrát mě musíte poslouchat!“ zapištěl Šmudla a zbylých šest trpaslíků se otráveně posadilo na svolanou večerní poradu.
„Něco na tom nehraje. Nemohl ji přece víc jak deset hodin po smrti probrat jediným polibkem,“ začal Šmudla.
„Jsme sakra v pohádce, uvědom si to,“ opáčil Rejpal.
„Ale podívej se, jak je pořád bledá! A myslíš, že má tak rudé rty od rtěnky?“ Šmudla už začínal být trochu zoufalý.
„Tak proč nás teda nevysála, když jsi tak chytrý, ha?“ namítl Prófa. „Nech to být. Teď už je to starost prince.“
„Copak bych pila trpasličí krev?“ Sněhurka se objevila ve dveřích a zhasla světlo.

„Co vy na to?“ zeptal se přiškrceně zbytku skupiny. Nervózně zatínal prsy do svého nového kostýmu.
„No…“
„Je to…“
„Vypadáš…“
„Je to originální.“
„Slušivé.“
„Modrá je vážně tvoje barva.“
„A ty vlasy… Ten účes je krásný, možná ta krev by tam nemusela být.“
„A když ji umyju?“ Prosebně se na ně zadíval.
„To bude nejlepší,“ zněla jednohlasná odpověď.
Dovnitř vtrhl Liam. „Tak pojďte, Halloween nepočká,“ pronesl a zůstal ohromeně stát.
„Reggie? Ty jdeš za princeznu?“ vyhrkl.
„Ano“ Reggie zavrtal pohled do podlahy a kdyby mohl, zrudl by studem. „Líbí?“ pípl.
„No... jo. Jen mám pocit, že kostlivci mají kostým nepovinný.“

„… a tak se má milovaná sestra upírkou stala. Krvesajná přirozenost ji ničí. Toulá se po nocích a zabíjí nevinné. Ve dne pak nemůže spát a chodívá mi plakat na rameno vyděšena svými skutky. Zakrať její utrpení, pane. Zachraň její duši. Zbav ji neživota.“
„Udělám to,“ přerušil zaklínač prince. „Pomůžu tvé sestře.“
„Oplatí ti to nebesa a samozřejmě můj pokladník,“ kývl princ. Po tváři se mu skutálela slza.
„Jak jen já chtěl milujícího bratra,“ rozněžnil se Marigold sotva za princem zapadly dveře.
„Pch…,“ odfrkl si Geralt pohrdavě a usrknul piva. „Víš, jaký bordel dokáže nadělat v nástupnickém právu jedna nemrtvá princezna?“

fandom: Fables/Mýty ale vlastně i pohádky obecně
Pro Garyho. Protože není Prince Charming :)
Krásný princi, jsem vskutku rád, že jste se po krachu svých dvou vztahů rozhodl vyhledat manželského poradce. Projděme si teď vaši dokumentaci a pokusme se odhalit možné nezdravé modely.
První ženu jste našel v chaloupce v lese. Ležela tam na lůžku jako mrtvá. Políbil jste ji a ožila. Druhou ženu jste našel v zámku uprostřed růží. Ležela tam na lůžku jako mrtvá. Políbil jstem ji a ožila.
Inu, zdá se mi, že jste nezdravě přitahován k extrémně pasivním partnerkám. Doporučuji vám k dalším námluvám přistupovat zcela odlišně a upřednostnit dívku, která o vás projeví aktivní zájem. Co takhle uspořádat ples?

Od hradu kráčí smuteční průvod, okolím se line pláč. Na hřbitově se zastavují a z kočáru vystoupí královský pár. Přistupují ke katafalku, na kterém spočívá krásná princezna.
Obřad pozoruje z nedalekého kopce smutný rytíř.
„Ach, má nebohá dceruška!“ běduje královna. „Co si jen počneme!“
„Má drahá, tvé slzy už její skon nezvrátí,“ utěšuje ji vážný král.
Princezna náhle otevře oči a podrážděně zasyčí:
„Já ale přece nejsem mrtvá!“
„Mlč!“ přikazuje král. „Ještě se pořád dívá!“
„Bolí mě z toho záda!“
„To vydržíš! Přece tě nedám prvnímu moulovi z Nemanic, kterému se náhodou podařilo dorazit tu starou rašpli s třemi hlavami!“