DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

poznámka: Primární motivace tentokrát překvapivě nebyla BJB (ačkoliv o nějaké kvalitě textu se opět mluvit nedá), ale snaha uvést na pravou míru jisté drby, které se poslední dobou začínají šířit éterem. Jinak doufám, že mi projde ta spíš volnější inspirace zadáním.
---------------------
Zlá beta obírala trnky a očividně neměla tušení, že si ji Diktátora chce pozvat na kobereček. Vzhlédla, až když byli vládní drábové těsně u ní.
„Stůj, nebo střelím!“ ozvalo se.
Beta se však dala na útěk. Následovalo několik varovných výstřelů. Když to nepomohlo, zamířili přímo na ni. Kulky ale jako by procházely skrz ni.
Poručík po ní skočil: „A mám tě, princezničko!“
Nezachytil však nic a ona pádila dál…
Vojáci doufali, že Diktátora má dobrotivou náladu. Chce to silné nervy, jít jí oznámit takovou novinu, jako že Nepřítel je hologram.
Skutečná Beta mezitím hezky daleko od lomu osnovala nové plány.

Když jsem ještě žila, byla jsem krásná a říkali mi Princezna.
Jenže já začala být na tu svoji krásu pyšná. Uvěřila jsem, že k životu stačí jen být pohledná a pak že si můžu dělat co chci.
A tak jsem byla krásná, ale bezcitná. Ubližovala jsem. A nejvíc těm, kteří mě i přesto měli rádi. Byli mou šancí jak se napravit, ale já to nevnímala.
Až jednou přišel trest.
Od té doby každou noc straším na těchhle opuštěných rozvalinách a doufám, že existuje naděje a odpuštění pro duši, která si konečně uvědomila své chyby a už je nikdy nechce opakovat.

Kráčel hustým lesem a zvědavě se rozhlížel. Nikde ani živáčka, všude panovalo neuvěřitelné ticho. Kolem hlavy mu proletěla světluška – jediná známka života, když nepočítal vzrostlé stromy. Zastavila, několikrát mu zakroužila kolem hlavy a odletěla. Pochopil to jako znamení. Dovedla ho až na nevelkou mýtinu. Tísnilo se na ní snad všechno obyvatelstvo lesa.
A uprostřed ležela panna. Krásná. Černovlasá. S pletí jako sníh.
Kdosi mu poklepal na rameno. Podle oblečení královský hajný.
„Promiňte, nejste náhodou princ…“
„Je mrtvá?“
„Ne, pane, k životu ji ale přivede jen polibek od prince…“
„Takže ještě chvíli počká,“ usmál se Jack Harkness po způsobu 51. století.

Poznámka: Tak nevím, jak moc jsem se držela tématu, ale Severus ji určitě jako princeznu vnímal. A mrtvá nebyla!!! Za komentáře díky ioannince a Danae!!! Určitě vás potěším, protože i přes morbidnost tématu jsem krutost vypustila. Ale třeba opět přijde.
Byl by býval mohl hádce zabránit. Ale nedokázal sesbírat dostatek odvahy, tak potřebné k vytvoření pěšiny pro pár hloupých slov. Hloupých? V knihách nesla přídomky pravdivá a hluboká, jen Severus je nazýval hloupými. Život ho naučil dovedně ukrývat lítost, radost i smutek a tuto schopnost, v rámci zachování vlastní rovnováhy, požadoval také od druhých. Hermiona byla v mnoha situacích výjimkou; rád sledoval návaly emocí zmítající jejím tělem. Dnes však ne. Zhluboka se nadechl, sebral ze stolu prstýnek a poklekl před prchající ženu.
„Nemýlila jsi se. Nikdy, Hermiono. Postačí ti jako důkaz druhá žádost o ruku?“ Jen mlhavě vnímal potlesk přihlížejících.

Poprvé vstoupili do zděděné vilky jako noví majitelé a spokojeně se rozhlíželi. Prastrýček dům udržoval v dobrém stavu a moderní stroze elegantní zařízení lahodilo jejich vkusu. Až na jeden detail.
„To je ten vzácný obraz, co se podle závěti musí pečlivě opatrovat?“ zeptal se muž nevěřícně.
Hladká malba v sádrovém rámu představovala zlatovlasou bledou dívenku v bělostných krajkových šatech. Líbezně spočívala na jasně zeleném pažitu a v jemných ručkách držela povadlou růži.
„Odporný kýč,“ prohlásila žena rezolutně. „Půjde do bazaru.“
Muž souhlasil. Vydali se zkoumat další místnosti.
Nevšimli si, že mrtvá princeznička otevřela nebesky modrá očka. Zatvářila se velmi zlověstně.

fandom: realita. Teda vlastně crossover městské šifrovací a vyvražďovací hry.
poznámka: inspirováno skutečnou událostí
„Řešíš novou šifru? Co chceš dělat?“
„Složit to podle těch přímek, převést na Brailla, černé tečky rozvinout podle pravidel Life a bílé najít na mapě hvězdné oblohy. Co ty?“
„Já chci toust. A potom v tom najdu morseovku. Máňa spí, nebo přemýšlí?“
„To je jedno. Pojďme to převést na čísla.“
Sklonění nad zadáním jsme ani nezaregistrovali dusot nohou blížící se k nám pustoprázdnem, když vtom naši spoluhráčku zaplácla mohutná tlapa oděná v elegantní bílé rukavičce.
„Jsi mrtvá, princezno!“
Vylekaně se na sebe podívala. „A hele mě, fakt! Jen počkej, my vám na příštím stanovišti utečeme...“
„Hergot, lehni, mrtvolo jedna neposedná!“

,,Drahá princezno, od chvíle, kdy jsem vás spatřil na obraze, jsem se do vás zamiloval. Ve skutečnosti jste ještě krásnější!
Nikdy jsem neuzřil tak nádherně šedavý a decentně nazelenalý odstín pokožky.
Vaše vlasy se malíři zachytit nepodařilo. Jsou hebké až se při doteku mění v prach, který vám kolem hlavinky tvoří úplnou svatozář.
Když se dívám do vašich očí, připadá mi, že se topím v mlze.
A zmiňoval jsem už, jak máte neuvěřitelně útlý pas?
Mohu uchopit vaši sličnou útlou ručku a požádat vás abyste se stala mou ženou?" princezna na prince vyvalila oči, až jí jedno vypadlo z důlku.

Král a královna zářili štěstím a chystali se vystrojit svatbu.
„Svatbu?“ podivila se princezna. Promnula si tvář zamazanou od krve.
„S tvým zachráncem,“ vysvětlili jí královští rodiče trpělivě.
„Žádný princ nedorazil,“ zachmuřila se princezna a drnkla prstem o kostici vyčnívající ze zbytku drahocenných šatů. „Když po mně vyjela pravá hlava, tak jsem uskočila, a ona se nabodla na stalagmit, nebo to byl stalaktit? Prostě na krápník.
Levá hlava mě spolkla, ale praskl mi korzet a zabodl se drakovi do něčeho důležitého. Chvíli sebou šil a bylo po něm.“
Královští rodiče stáli jako opaření.
„Nechtějte vědět, jak jsem se dostala ven.“

Poznámka: Uvažovala jsem, jestli použít ty krásné familiérní zdrobnělinky Jimmy a Gregy, ale pak mě došlo, že nepíšu slash...:D Tak jsem je honem rychle zapudila.
***
S onkologickým, mě příslušným klidem jsem si párkrát neklidně a neonkologicky, uříceně oddechl. Stál jsem před ním a připadal si stereotypně. Idiotsky obvykle.
„Kde to máš?“ vzhlédl od lahve.
Zaprášená a zašlá, zřejmě kvalitní… čisté fleky na skříni, tak přesně tam ji vyválel. Tyhle ty tvé drobně ležérní lži, Housi.
„Nebo jsem to chtěl po Cameronové? No nic, tobě by japončík stejně nedal…“ nafoukl tváře a pomalu vyfukoval.
„Volal jsi kvůli senátorce, říkal jsi, že nepodá žalobu…“ nakousl jsem.
„Zdá se, že jsem sežral strašlivého draka,“ foukal na hrdlo lahve.
„Vyřešil…?“
„A princezna zůstala celá,“ dořekl.
A šašek si oddechl.

Poznámka: Snad jsem se do tohohle geniálního světa alespoň trochu trefil. No co bodík je bodík.
Nekromant Kostitřas proplouval chodbami svého starého, avšak stylového hradu. V patách mu krom efektně vlajícího pláště kráčel Igor.
Zatleskal. Dvanáct lebek nejlepších Ank-Morporských tenorů ho uvítalo zpěvem Ódy na radost.
Na stole uprostřed laboratoře ležela mladá žena posypaná růžemi. Masařky na ní právě vychovaly druhou generaci.
Kostitřas se nejprve chvíli rozplýval (to ostatně dívka taky) a pak se dal do díla. Křídou nakreslil magický kruh a jal se zaříkávat.
Ve chvíli kdy žena procitla, na bránu hradu zabušil naštvaný dav.
Igor, věrný kodexu, byl poslední bytostí, která odtamtud vyvázla ve zdraví. Přeci jen vykradení Klačské královské hrobky bylo už příliš.