DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

Eleonora zkontrolovala svůj vzhled ve skleněné výplni vstupních dveří klubu U nemrtvé princezny. Byly černé, stejně jako Eleonořino oblečení, vlasy, řasenka a kruhy pod očima. Jedinou výjimku tvořily lodičky na vysokých jehlách a rty. Obojí rudé. Kanonicky krvavě.
O tři hodiny a pět Bloody Marys později míjela na ulici chlapa. V černém. Sáhl na ni ledovou rukou. Podívala se mu do očí. Rudé.
Dupla. Jednou nohou, druhou. Chirurgicky přesně. O pět vteřin později utíkala bosá jako by jí šlo o život. Než si vytrhl její podpatky z nártů, přijel noční autobus.
Druhý den si koupila spoustu oblečení. Samé jasné barvy.

Chystala jsem se do práce, když zazvonil telefon.
„Anito, ma petite, sice jsme na dnešní večer nebyli domluveni, ale zastav se. A prosím, obleč si něco velmi elegantního.“
Tohle se Jean-Claudovi nepodobá. Respektuje mou práci.
Svoje pracovní závazky jsem vyřídila rychle. Pojedu tedy za Vládcem města.
V Provinilých slastech panuje nezvyklý ruch. U stolu se Jean-Claudem sedí vysoká štíhlá upírka. Jeho chování je nezvykle uctivé. Není jí ani dvě stě let. Není Vyšší upír. K čertu, o co jde?
„Anita Blakeová. Princezna Marica.“
„Princezna?“
Upírka se zářivě usmívá, pak se lehce řízne do ruky. Krev, která vytryskne, je vážně modrá.

András si zamyšleně mnul bradu a kdesi za ním se ozýval tlumený smích jeho vnuka. Když mladá vlkodlačice utáhla zdobený korzet, Leandros se rozesmál naplno.
Viktor se mračil a možná kdyby se nenacházel v sídle vlkodlačí smečky, dovolil by si i důrazněji protestovat. Takhle jen v duchu přísahal krvavou pomstu celému jejich klanu a tiše si nadával do bláznů, co ho vlastně přimělo těm čoklům pomoci. Slib daný alfovi tohle rozhodně nezahrnoval.
„Hotovo.“ Prohlásila žena a uhladila sukni plesových šatů.
„Omlouvám se, ale nic jiného ten útok nepřežilo.“ Zadíval se András na skleslého upíra.
Taková potupa pro bývalého sanfranciského Prince!

Princ po dlouhých útrapáh došel až k zámku, jenž byl až po střechu obrostlý šípovými keři. Jal se trní osekávat a neustal, dokud poslední keřík nepadl k zemi. I vstoupil do zámku a v jedné z komnat vskutku spatřil spící princeznu. Políbil ji na rty; ona, jsouc vyrušena z dlouhého spánku, lehce vzdychla a otevřela oči, v nichž se mihlo rudé světélko. Princ ustoupil, znejistěv.
Princezna se usmála, odhalujíc dlouhé bílé špičáky, a řekla: „Ty blázne, snad sis nemyslel, že by obyčejná smrtelnice mohla spát sto let, a po procitnutí vypadat stejně mladě, jako v den, kdy k spánku uléhala?“

PRINCEZNA: Již přichází! Je zde!
PRINC: Jsem zde, jsem zde.
PRINCEZNA: Ach, můj drahý, má duše! Jsi zde, jsi zde!
PRINC: Jsem zde, jsem zde.
PRINCEZNA: Jak jsem se načekala, jak jsem se načekala! Ten tyran mne krutě vězní! Raději zemřu, než být jeho, ale tobě se odevzdám!
PRINC: Ach, má princezno!
PRINCEZNA: Raději zemřu, než být jeho, ale tobě se odevzdám!
PRINC: Avšak já nepřišel pro tebe! Já nepřišel pro tebe!
(princezna omdlévá. Vstupuje TYRAN)
TYRAN: Jsi zde, jsi zde. Raději zemřu, než být její, ale tobě se odevzdám!
PRINC: Raději zemřu, než být její, ale tobě se odevzdám!

Lhala nebo mlčela.
Nedokázal ji přimět, aby prozradila polohu povstalecké základny.
Noc plná mučení se zdála být nekonečná.
Pro trýzněnou i trýznitele.
Bezmocný Vader surově chytil princeznu Leiu za krk.
Posměšně zkřivila rty.
Plivla na černé zrcadlové očnice jeho odpudivé masky.
Zesílil stisk. Ošklivě vyjekla.
Zlostně mrštil bezvládnou ženou na ocelovou zem.
Šťouchl do ní špičkou boty.
„Princezno?“
Netušil proč, ale najednou měl strach, že ji zabil.
„Princezno!“
Zachroptěla.
Ihned ji pustil. Takřka utekl.
Proč jen se o ni najednou bál?
Otázka, na kterou nechtěl odpovědět.
Před očima náhle spatřil jinou ženu, a princezna Leia jí byla až mrazivě podobná ...

Fandom Alžbeta Báthoryová
„Budú Vianoce!“ vykríkla Báthoryčka rozšafne. „Na to sa musím dôkladne pripraviť...“
Priviedli desať mladých dievčat. Nič netušiacich, naivných a panenských dievčat. Báthoryčka sa najprv vyžívala v mučiacich procedúrach. Kvapkala na ne horúci vosk, pichala ihly, prikladala žeravé železo. Postupne im prerezala krčnú tepnu, žily na predlaktí. Nadšene sledovala, ako sa z dievčat vytráca život, ako z nich strieka krv. Ako prameň po prameni vyteká životná tekutina do vane, v ktorej sa hodlala kúpať...
„Na úžasný kúpeľ!“ zdvihla kalich s čerstvou, teplou krvou a poriadne si odpila. „Na nehynúcu mladosť a krásu...“ ponorila svoje telo do krvavého kúpeľa. „Na večný život...“

Nikdo nevěděl, kdo jí vlastně to pitomé jméno vybral, ale změnit jej už nešlo a tak se princezna
jmenovala Nemrtvá. Nikdo si ji kvůli tomu nechtěl vzít. Nápadníci si říkali, že bude nejspíš nesmrtelná
a že nechtějí, aby je jejich manželka přežila a zdědila rodinný majetek. Všichni až na jednoho. Kostěji
Nesmrtelnému vůbec nevadilo, že jeho paní nikdy nezemře, ba naopak. Problém byl v tom, že princezna
kupodivu nechtěla přijmout jméno Nesmrtelná. Asi by to bylo příliš okaté. Kostěj se uchechtl. Princeznu
unesu, předponu škrtneme a rovnou to její nové jméno vyzkoušíme v praxi. Plán dobrý, ale princezna uměla kung-fu.

Njörl Zlatovousý, první majitel Meče rovnováhy a jeden z prvních upírobijců, strávil posledních pět století tím, že ostatní otravoval svými nudnými báchorkami. Nebýt Meče, tohohle idiota by sežral první kolemjdoucí upír, ale to si nechával pro sebe.
Arne, nevěda o samozvaném hrdinovi zhola nic, se ovšem k poslechu zlákat nechal. Njörl mu vyprávěl, jak s Mečem vyrazil, aby zachránil varjažskou princeznu ze zajetí upířího hraběte. Jak nalezli jeho hrad, vybili hromadu ghúlů, upírů, vesničanů a draků a nakonec rozsekali jak hraběte, tak podezřele vybledlou ženštinu po jeho boku.
„Klídek,“ uklidnil pak doteď spícího posluchače, „naše princezna byla v jiném hradě.“

Tiše jsem vešla do kaple, rozhodnuta se to odpoledne trochu pomodlit. Kaple byla ale nečekaně plná, dokonce vpředu u oltáře stál kněz. Vypadalo to, jako kdyby se sloužila zádušní mše. Nechtěla jsem nikoho rušit, tak jsem se přikradla blíže, abych viděla, kdo zemřel.
V rakvi ležela žena mého věku, ve smaragdově zelených šatech, přesně tak zelených, jako jsem měla právě na sobě. Podívala jsem se jí do sinalé tváře a…
panebože…
ta žena…
ta žena jsem já!
„Ale já nejsem mrtvá!“ zakřičela jsem a lidé v lavicích se otočili za mým hlasem.
Měli jste vidět tu hrůzu v jejich očích.