DMD č. 10 pro 10.4.2011 Téma: Nemrtvá princezna

Nechtěla jí kupovat další panenku a už vůbec ne v malém zastrčeném krámku s nevlídným prodavačem, ale dcerka nic jiného nechtěla a ona jí dárek slíbila. Neměla sílu se s ní dohadovat. Dnes už ne. Je tak unavená.
Je špatná matka?

Panenka ani nebyla hezká. Spíš divná.
„Mamí, podívej, oblékla jsem jí šatičky jako pro princeznu. Bude se jmenovat Princezna!“
„Princezna ale není jméno. Tak se jen říká královským dcerám.“
„Je to moje Princezna!“

„Mamíííí, pomoc! Princezna je mrtvá!“
„Neříká se mrtvá, protože nebyla živá. Je jen rozbitá. Podívej, takhle jí hlavičku nasadíme.“

Princezna otevřela očička a zlověstně se usmála…

Trvá to už dlhý čas – takmer som si zvykla. Už presne ani neviem, ako to začalo. Skoro sa mi zdá, že nikdy nebol ďaleko. Objavil sa i v týchto ťažkých chvíľach. Počujem, ako tu obchádza, volá moje meno. „Elisabeth, moja Elisabeth...“ Jediný, čo je vždy nablízku. Cez deň občas spozorujem jeho čierny plášť - no keď sa otočím, je vždy preč. V noci ma pozoruje v spánku, vstupuje do mojich snov. Nenávidím ho. A ľúbim. Ponúka koniec trápenia. Je čoraz ťažšie odolať. Cítim, že sa k nemu onedlho pridám. Ale zatiaľ neodpoviem. Ešte nie; ešte patrím len sebe. Som stále živá.

„Kde to jsem, co se stalo,“ ozvalo se ze tmy lehce vyděšeně.
„Pst, ticho, slyším nějaký zvuk,“ prohlásil kovboj Woody a jako správný zálesák začal zjišťovat, odkud pochází.
„Kašlete na to a pojďte hrát,“ ignoroval ho rakeťák Buzz, který se nedávno stal Andyho nejoblíbenější hračkou.
„Pomozte mi, prosím, nemůžu se vyhrabat ven,“ ozval se znovu hlas.
„Asi bychom měli pomoc, vložil se do hovoru dinosaurus Rex a ostatní hračky souhlasně přizvukovaly.
„Kdo jsi?“ zeptal se Woody poté, co panenku vysvobodili.
„Já jsem princezna Bonnie a patřím Molly.“
„A co tu děláš?“
„Nevím. Najednou jsem se probudila. Jsem asi nemrtvá princezna.“

Po tom, co mi ten muž udělal, jsem si myslela, že jsem mrtvá. No, je pravda, že v jistém slova smyslu mrtvá jsem. Spíš nemrtvá. A vůbec mi to nevadí.Naopak.
Dalo by se říct, že jsem noční tvor. V mýtech to tak bývalo – upíři vylézají v noci, slunce je dokáže spálit. To ale není pravda. My na světle záříme.
Také by se dalo říct, že mým postavením jsem něco jako princezna. Princezna gardy a svého vůdce. Volterru je můj domov a nikdo mi ho nevezme. Nikdy.
To samé platí o mém vůdci. Miluji ho nadevše a to se nikdy nezmění.

Poznámka: nevěděla jsem, co s tématem, ale pak se mi to zčistajasna propojilo s určitým nápadem, který mám už nějakou dobu. Uvidíme, co z toho vzejde.

„Nyní se nacházíme v kněžnině ložnici. Vybavení je původní, ze 17. století...“ Průvodkyně se rozhovořila o dámě, jejíž portrét visel na stěně. Byla to skutečná krasavice, typická Italka s černými vlasy a očima, v drahých tmavorudých šatech. Usmívala se poněkud šelmovsky.
„Podle pověsti nezemřela přirozenou smrtí, kníže ji ze žárlivosti zavraždil. A ona tu od té doby straší...“
Výklad skončil, návštěvníci šli dál.
„Tak pojďte,“ vyzvala průvodkyně vlídně opozdilce, pohledného tmavovlasého mladíka.
Následoval ji jako omámený. Poznal tvář, která ho pronásledovala v neklidných snech. A znovu se mu vybavila melodie dávné skladby.
Na obraze byla vidět mandolína, částečně zahalená stínem.

-Mám já tohle za potřebí?- brblal znechucený hlásek v hlavě velitele bystrozorské jednotky rychlého nasazení, když se skupina vysoce kvalifikovaných kouzelníků prodírala kanalizační šachtou. Harry byl na nepohodlí zvyklý, v tomto případě se ovšem neubránil rozmrzelosti. -Vždyť je to směšné, posílat náš tým za prokletou ropuchou. Spíš bychom měli být venku a honit se za zbylými smrtijedy...-
Najednou se skupinka zastavila. Harry natáhl krk, výhled mu ale zaclonila široká ramena muže před ním.
„Harry, máme ji!“ houkl Ron z čela výpravy.
Konečně se kouzelníci rozestoupili. Na pahýlu trubky dřepěla obrovská ropucha s očima Severuse Snapea.
„Jdete pozdě, Pottere,“ odtušila chladně.

„Vážení profesoři, studenti, rád bych přivítal slečnu Doileag Gráinne, která k nám přestoupila z Kruvalu.“
Síní se rozlehl potlesk, který rázem utichl, když se otevřli dveře Velké síně.
Dívka, která vešla, jakoby vysála veškeré světlo a štěstí z místnosti. Havraní vlasy jí padaly až k pasu, z mrtvolně bledého oblyčeje hleděly na studenty černé oči .
Hermiona se naklonila k Harrymu.
„Jako prefekta jsem věděla že přijde a trochu jsem si ji prověřila. Její jméno je keltské, znamená vládkyně světa, inspirující se násilím. Na její škole jí přezdívali Nemrtvá princezna. Prý je to upírka.“
Černé oči po ní vychytrale blýskly.

Inspirováno životem.

Zoufale se jí do toho nechtělo. Odkládala to až na poslední chvíli, ale už se tomu nemohla vyhnout.
Její křestní jména určenou kolonku brutálně přetekla.
Rodné číslo neměla. Datum narození jí systém odmítl uznat.
Bydliště matky v době narození si nikdo nepamatoval. Něco si vymyslela.
V kolonce rodinný stav marně hledala možnost „komplikovaný“.
V oboru vzdělání uvedla „politologie a psychologie“. Neodpovídalo to ani pravdě, ani těm „správným“ odpovědím.
Otázku na počet živě narozených dětí brala jako diskriminační.
A co mám sakra vyplnit jako Odvětví ekonomické činnosti?

Ne, formulář pro sčítání lidu neměl patřičné kolonky, které by vyhovovaly upíří následnici trůnu.

Kolem hořely svíce. Vládce upírů již stál u zkrvaveného oltáře čekajíc na svou nevěstu. Již přichází. Nádherná smrtonoška s rudýma očima a velkým výstřihem. Všichni hosté se zarazili nad její krásou, obzvláště muži. Nevěděli, že svatební hostina se skládá právě z hostů. Obřad započal a s ním i jatka. Potoky krve, hromady kostí, mnoho nářků a zbytečných proseb.
Na konci zbylo jen pár živých, stovky mrtvých a tisíce nemrtvých.
„To bylo tak romantické, řekla nemrtvá princezna a přitiskla se ke svému věčnému muži.“
„Tohle byl jen začátek, má drahá,“ řekl pán upírů a poslal novou legii kostlivců na nejbližší vesnici.

Vzoromil Výsměšek měl špatný den. Zpočátku to nevypadalo jako tak špatný nápad. Vnést na Univerzitu trochu čerstvého větru. Zaměstnat mladší kolegy*. Vždyť co může být víc povznášejícího než divadlo? Nemrtvá princezna měla v Genově veliký úspěch. Upíři, vlkodlaci a mnozí efektové.
Jenže Rozšafín Ctibum s umělými špičáky příšerně šišlal. Kvestor si nejenže nepamatoval text, ale nebyl schopen ani pořádného vytí. Pokud jde o ostatní-
„Oook?“
„Cože? Samozřejmě, že nemůžete hrát hlavní roli!“
„Oook!“
„Ne, ani když mi dáte banán!“
„Ook. Ek! Ek!“
„Poslyšte, knihovníku, mějte rozum. Nemrtvou princeznu přece nemůže hrát nějaká opic-“
Opravdu špatný den.

*Rozuměj mladší osmdesáti let.

Když jsem ještě žila, byla jsem krásná a říkali mi Princezna.
Jenže já začala být na tu svoji krásu pyšná. Uvěřila jsem, že k životu stačí jen být pohledná a pak že si můžu dělat co chci.
A tak jsem byla krásná, ale bezcitná. Ubližovala jsem. A nejvíc těm, kteří mě i přesto měli rádi. Byli mou šancí jak se napravit, ale já to nevnímala.
Až jednou přišel trest.
Od té doby každou noc straším na těchhle opuštěných rozvalinách a doufám, že existuje naděje a odpuštění pro duši, která si konečně uvědomila své chyby a už je nikdy nechce opakovat.

Poznámka: Tak nevím, jak moc jsem se držela tématu, ale Severus ji určitě jako princeznu vnímal. A mrtvá nebyla!!! Za komentáře díky ioannince a Danae!!! Určitě vás potěším, protože i přes morbidnost tématu jsem krutost vypustila. Ale třeba opět přijde.

Byl by býval mohl hádce zabránit. Ale nedokázal sesbírat dostatek odvahy, tak potřebné k vytvoření pěšiny pro pár hloupých slov. Hloupých? V knihách nesla přídomky pravdivá a hluboká, jen Severus je nazýval hloupými. Život ho naučil dovedně ukrývat lítost, radost i smutek a tuto schopnost, v rámci zachování vlastní rovnováhy, požadoval také od druhých. Hermiona byla v mnoha situacích výjimkou; rád sledoval návaly emocí zmítající jejím tělem. Dnes však ne. Zhluboka se nadechl, sebral ze stolu prstýnek a poklekl před prchající ženu.
„Nemýlila jsi se. Nikdy, Hermiono. Postačí ti jako důkaz druhá žádost o ruku?“ Jen mlhavě vnímal potlesk přihlížejících.

fandom: realita. Teda vlastně crossover městské šifrovací a vyvražďovací hry.
poznámka: inspirováno skutečnou událostí

„Řešíš novou šifru? Co chceš dělat?“
„Složit to podle těch přímek, převést na Brailla, černé tečky rozvinout podle pravidel Life a bílé najít na mapě hvězdné oblohy. Co ty?“
„Já chci toust. A potom v tom najdu morseovku. Máňa spí, nebo přemýšlí?“
„To je jedno. Pojďme to převést na čísla.“
Sklonění nad zadáním jsme ani nezaregistrovali dusot nohou blížící se k nám pustoprázdnem, když vtom naši spoluhráčku zaplácla mohutná tlapa oděná v elegantní bílé rukavičce.
„Jsi mrtvá, princezno!“
Vylekaně se na sebe podívala. „A hele mě, fakt! Jen počkej, my vám na příštím stanovišti utečeme...“
„Hergot, lehni, mrtvolo jedna neposedná!“

Král a královna zářili štěstím a chystali se vystrojit svatbu.
„Svatbu?“ podivila se princezna. Promnula si tvář zamazanou od krve.
„S tvým zachráncem,“ vysvětlili jí královští rodiče trpělivě.
„Žádný princ nedorazil,“ zachmuřila se princezna a drnkla prstem o kostici vyčnívající ze zbytku drahocenných šatů. „Když po mně vyjela pravá hlava, tak jsem uskočila, a ona se nabodla na stalagmit, nebo to byl stalaktit? Prostě na krápník.
Levá hlava mě spolkla, ale praskl mi korzet a zabodl se drakovi do něčeho důležitého. Chvíli sebou šil a bylo po něm.“
Královští rodiče stáli jako opaření.
„Nechtějte vědět, jak jsem se dostala ven.“

Poznámka: Snad jsem se do tohohle geniálního světa alespoň trochu trefil. No co bodík je bodík.

Nekromant Kostitřas proplouval chodbami svého starého, avšak stylového hradu. V patách mu krom efektně vlajícího pláště kráčel Igor.
Zatleskal. Dvanáct lebek nejlepších Ank-Morporských tenorů ho uvítalo zpěvem Ódy na radost.
Na stole uprostřed laboratoře ležela mladá žena posypaná růžemi. Masařky na ní právě vychovaly druhou generaci.
Kostitřas se nejprve chvíli rozplýval (to ostatně dívka taky) a pak se dal do díla. Křídou nakreslil magický kruh a jal se zaříkávat.
Ve chvíli kdy žena procitla, na bránu hradu zabušil naštvaný dav.
Igor, věrný kodexu, byl poslední bytostí, která odtamtud vyvázla ve zdraví. Přeci jen vykradení Klačské královské hrobky bylo už příliš.