DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

Severin se zlobil. Proč mu mistr nevěří? Dobrá, dal mu na starost koně a vůz: to byla zodpovědná a vcelku příjemná práce. Ve stáji bylo teplo, sláma čistá a s koníkem si Severin zakrátko uměl pěkně popovídat. Dál směl drhnout kotlík a moždíř; v tom měl praxi už z kláštera. Sbíral a připravoval jednodušší byliny. Dobrá.
Jenže mistr nebo Lucien občas někam mizívali. A pak se rychle balilo a odjíždělo pryč.
Takže se teď plíží za mistrem, tichounce, opatrně.
Mistr si povídá s nějakým děvčátkem. Vede ji kamsi do stínu..., pak rychlý záblesk... Nůž?!
Severinovi přistála na ústech dlaň.
Lucienova.

Leželi s propletenými údy, dech se jim zklidňoval, vášeň vyhasínala.
"Miluji tě, Yen," vydechl. Sladká chuť po milování Fringille rázem ztrpkla.
Emhyr čechral dívce vlasy a díval se jí zblízka do očí. Jemně ji políbil na rty. Teď to nebyla politická nutnost, jen touha.
"Jak ti mám říkat?"
"Ci-" Prudce se odtáhl.
"Neříkej to. Když se ti nelíbí vlastní jméno, vymysli si jiné. Ale jestli chceš se mnou zůstat, v téhle komnatě nesmíš být Cirilla Fiona."
"Yen... Už tě nechci ztratit."
"Nemluv, Geralte. A obejmi mě."
"Panno Ciri... Nermuť se. Zvykneš si. Najdeš tu domov, přátele..."
"Galahade? Mlč, prosím tě."

Madame Bourdinová, matka čtrnácti ratolestí, o které se zajímala, až když je domů přivedli šerifovi muži, mi hýbala žlučí dlouho.
Kalich trpělivosti se naplnil během posledního kázání.
Za zuřivého syčení vlepila nejmladšímu synovi pár facek, protože se nahlas zeptal, jestli může jít dopředu.
Dramaticky jsem se odmlčel, abych zdůraznil nevhodnost jejího chování. Načež jsem zahodil papír s připraveným textem.
„Víte co, Bourdinová? Ježíš jednou řekl: Nechte všechny děti přijít ke mně. Takže teď půjdou všechny děti pěkně sem dopředu, to je ono. A vy se seberte a vypadněte. To sice Ježíš neřekl, ale já už na vás dneska nemám nervy.“

Promnul jsem v dlani amulet. Bříšky prstů zkoumal rytiny. Už jsem tak blízko.
Bariéra mi nevzdorovala dlouho. Brzy jsem již kráčel po kamenných schodech. Každý můj krok se rozléhal klenbou a narušoval staleté ticho. Staré chrliče na mě vrhaly zlé pohledy a já v hlavě slyšel jejich zlostné syčení. Dávaly mi vědět, že tu nejsem vítán.
Snažil jsem se našlapovat tišeji. A vzpomněl si na knihovnu akademie a nerudnou knihovnici. Uměla skvěle zaklínadlo, po kterém se člověku sevřelo hrdlo tak, že příštích několik hodin mohl jen šeptat.
Možná se mi to jen zdá, ale ty chrliče mají nepříjemně podobnou tvář.

Tvrdě spal, ale nebyl to přirozený spánek, spíš takové omámení smyslů. V temnotě za očnímy víčky se mu proháněly nejrůznější barevné obrazce, které jakoby se snažili utvořit nějaký tvar, ale byly příliš nestálé, než aby se jim to podařilo. Teď ale zachytil ještě jemný dech někde v blízkosti jeho tváře. Pokusil se otevřít oči, ale víčka byly hrozně těžké. Nakonec se mu podařilo zachytit obrys dívčí tváře, která si ho prohlížela.
Podařilo se mu oči otevřít úplně a ztuhl překvapením. Oči bez duhovky se svislými zorničkami, růžový čumák, podivně vykrojená ústa. Byla to snad...napůl kočka?!
"Pssst! Nekřič," zasyčela zoufale.

"Kryndapána, už jde!"
Nastal zběsilý shon a dveře se otevřely. Dovnitř vtrhla stařenka Oggová. Její tři snachy se podvědomě postavily do pozoru.
Proběhla rutinní kontrola. Dnes zřejmě obstály. Po obědě se stařenka odebrala do ložnice, dát si šlofíka.
Když za ní zapadly dveře, ozvalo se trojí oddechnutí.
"Tedy..."
"Psst! Počkej..."
Viola se po špičkách přiblížila k ložnici. Zevnitř se ozývalo tiché pochrupování.
"...máme štěstí, že se nepodívala na horní polici, zůstalo tam myslím trochu prachu...!"
"Je to otročina!"
"Galeje!"
"Ale nemůžeš jí nic říct!"
Stařenka Oggová, nezpochybnitelný patriarcha Oggovic rodiny, se skleničkou jako naslouchátkem přitisklou ke stěně se spokojeně usmála.

Musela být potichu. Tiše jako duch. Jediný chybný nášlap by mohl zničit všechno. A přesto ho udělala. Prkno zaskřípalo a už to nešlo vrátit. Věděla, co to znamená. Schovala se rychle za roh. Neutíkala. Ještě nedostala to, pro co sem přišla.
Zaslechla tiché kroky. Usmála se.
První kulka mu prostřelila mozek, když vyběhl z vedlejší místnosti. Další dvě spotřebovala na jeho kolegu, který se plížil podél zdi, vyčkávající na správnou chvíli. Spěšně vyběhla schody do patra a otevřela sejf. Kombinaci znala dobře. Tolik bílého prášku pohromadě ještě neviděla.
Zatím kvůli němu zemřeli dva. Bude zajímavé pozorovat, kdo bude tím dalším.

Krčíš se ve stínu a tajíš dech.
Cestou kráčejí ozbrojení muži.
Vidíš je. Slyšíš je. Máš strach.
Dup! Dup!
Vnímáš jemné otřesy.
Oni vypadají sebejistě.
Něco tě zasvědí na ruce.
Nehýbat se!
To vám do hlavy vtlouct stihli. Jako jedno z mála.
Času na přípravu bylo málo.
Dup! Dup!
Slyšíš je až příliš dobře.
A přece jejich hluk nepřehluší vše.
Možná by nepřehlušil zděšený výkřik.
Možná zašustění křoví.
Možná ani tvůj zrychlený dech.
Dup! Dup!
A nakonec muži odcházejí.
Dneska ještě stačilo vyhrát nad strachem.
Napadne tě, kolik takových dneska ještě bude.
Protože další dneska znamená přežít.
A nic nezměnit.

Večer
Pssst! To je hezké téma, jednoduché. Tím pádem na to musím napsat něco pěkného. Pssst!...
„Mami, další téma je ‚Pssst!‘“
...
Ráno
Sedím ve škole. Pssst! Pští mi z toho hlava. „Pssst!“ Pštím kamarádku.
„Co je?“ Zeptá se podrážděně.
„Nevím, co napsat na ‚Pssst!‘“
„Neboj, však ono to přijde,“ uklidňuje mě.
...
Opět večer
Nic nepřišlo. Několik návrhů zavrženo, v hlavě to syčí Pssst!
V zoufalství se ptám svého přítele: „Prosím tě, co mám napsat na téma ‚Pssst!‘? Já jsem úplně zaseklá. První čtyři drabblata šla tak dobře, s nadšením, a teď nic.“
„Tak napiš, jak na nic nemůžeš přijít.“
Pssst!

Dívenka se dívala na Smrtě.
Plášť, kosa, lebka, všechno odpovídalo popisu z Průvodce mladé dračice. Akorát se tam nepsalo o tom, že by Smrť jedl humrový chlebíček.
Smrť dojedl, podíval se na ni a zvedl ukazováček.
"PSST," zašeptal a vydal se rozhodným krokem směrem k trůnu.
Dívka jako by se probrala z omráčení. Tatínek!
Chtěla vykřiknout, ale někdo ji předběhl.
Kolem trůnu byl shon. Viděla dvořany prchající v panice pryč, a taky strážné, kteří se naopak hnaly k trůnu. Spatřila tatínka, nezraněného, jak rozhodným hlasem udílí rozkazy.
Smrť stál opodál, a rozmlouval s bledou postavou muže.
Pak na ni mrkl.