DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

„Ten klobouk je dávno z módy,
jen moli na něj pějí ódy.
A flaušák s tím stěží ladí,
nový před sto léty - za vašeho mládí.“
„Zavři pusu ty, starý kráme!
O zákazníky zde hezky dbáme.
Velmi omlouvám se, milostpaní,
to zrcadlo jen hloupě žvaní.
Klobouk i kabát vám sluší velice,
a co se věku týče, jste úplná mladice.“
„Na první pohled trochu malé,
nicméně jinak zcela dokonalé!“
„Radím, koupi dobře rozmyslete,
tak drzé jen tak nenajdete.“
„Jen ať se klidně vydovádí,
tam kde bude mi to sotva vadí.“
„Snad vám bude viset ve skříni?“
„Ne, to zrcadlo je pro tchýni.“

Jsi dítě. Všechno je nové.
Ale dospělí se dívají pohoršeně. Zvedají obočí.
Tak si řekneš: “Pst!” místo abys promluvila.
A najednou jsi hodné dítě, příkladná žačka, příklad hodný následování.
Učíš se mlčet.
Dospíváš. Chtěla bys sdílet.
Ale ostatní se na tebe dívají prázdným pohledem. Ušklibují se. Nerozumí. Nechápou.
Tak si řekneš: “Pst!” místo aby ses snažila najít spřízněnou duši.
Je z tebe posluchač. Víš toho o ostatních víc než dost a nikdo neví nic o tobě.
Učíš se mlčet.
Jsi. Našla jsi sama sebe.
A už si neříkáš: “Pst!”
Dávno ses naučila mlčet.
Objevila jsi ultimátní řešení.
Pst!
Slyšíte?
Ticho.

All that – unnecessary – running made her feel even more angry. But Gandalf didn’t want to hear anything about fourteen dwarves being able to take down some twenty orcs on wargs, no.
So they had to run, and run some more. And then... run yet a bit more.
They were hunched below a huge rock now, keeping quiet. So the damned warg scout wouldn’t know…
Dís coughed.
And things... got more interesting!
Shooting and hacking, running and getting ready to fight…
But then… they had to hide again. In a hole. And keep quiet.
Dís coughed.
An elven horn sounded.
Darn.

Doctor vždy nešel pro trefné slovo daleko. Přicházela mu sama na jazyk. Jedna nekompromisní poznámka za druhou, kterou dokázal spolehlivě usměrnit své protivníky.
Nyní stojí naproti Amy, která na něj hledí se slzami v očích, “Raggedy man… goodbye!” a je pryč, jen ticho zůstává.
***
Jack vždy nešel pro trefné slovo daleko. Přicházela mu sama na jazyk. Svádění se v jeho podání stávalo záležitostí připomínající magii. Nikdo ji neovládal lépe než on.
Nyní klečí nad Iantovým tělem, hledí na něj s palčivou prosbou v očích, “pssst,” splyne mu ze rtů, když Gwen chce promluvit, už není co říct, jen ticho zůstává…

V králičí noře bylo veselo. Simbacca ze sebe oklepával písek, Králíček poskakoval a pálil do nebohého návštěvníka vyhlášku za vyhláškou. Přitom Wookiee byl z demolice vchodu rozmrzelý taky a kupodivu ne proto, že teď už mu nikdo med ani kondenzované mléko nabízel. Patrně by se tam omlouval až do jara, kdyby se nestalo cosi velmi nečekaného.
[„Pssssst!“] zašeptal brumlavě, a že v shyriiwooku to bylo mnohem těžší než normálně, dal si prst před pusu a natočil ucho směrem k díře. [„Slyšels to?“]
„Ne, a to mám mnohem větší uši.“
[„Znělo to jako...“]
„Jako co?“
[„...jako by někdo otevřel jahodovou marmeládu.“]

Proplížili se pod rouškou noci (a jistého specifického pláště) do oddělení s omezeným přístupem.
Upřímně doufali, že tentokrát žádná kniha nezačne řvát, hořet, případně se je nepokusí sežrat.
„Ty, Harry, jak jsme mluvili o tom hadím jazyku...“
„Sssst!“
„To tak rychle nemůžeš, nepoznám to...“
„Rone, ssst!“ zasykl Harry.
„Vážně nevím, zkus to ještě! Hele, ta kniha má zuby, tu radši ne,“ mumlal si dál zaujatě Ron.
„PSSSSST!“ Harry chňapl Rona za rukáv.
„Harry, tak mi to řekni!“
„Myslím, pane Weasleyi, že se vám pan Potter snažil naznačit, že máte být zticha, protože po chodbě jde Snape,“ téměř nejedovatě konstatoval Severus.

Maminka vletěla malé Karolínce do pokoje, která už dávno spala. Řekla potichu s vyděšeným výrazem v obličeji: ,,Rychle, pod postel! Buď hodná!"
Přiložila si prst na rty. ,,Psst!"
Pak už se jen rozletěly dveře, cizí chlápci chytili maminku za vlasy, probodli její tělo židlí k podlaze, polili benzínem a škrtli...
Duchem nepřítomnou Karolínu posadil na postel a zajel svými doktorskými prsty pod její košili. ,,Ty jsi ale sexy kočička..."
Připevnil ji ruce a nohy k posteli. Rozepnul si poklopec.
Už se nebránila. Neměla sílu. Po tváři se jí kutálely slzy. Ty ale nemohl vidět.
,,Prosím, taštičku ne..."
Zašklebil se. ,,Psst!"

V čekárně je o něco víc pacientů než posledně. Včera jich prý bylo jen pár.
V rohu běží televize, nečastá příležitost zahlídnout zprávy.
Vyvolávají. Nemotorný děda zvící medvěda se o berlích sune do kabinky.
Hluchá chvíle.
Jenže maminka pořád povídá. Rozhlíží se. Pozoruje, kolik sanitek stojí před chírou a koho přivezli.
Vyprávíme si, maličko se rozjede.
"Pssst," mírním ji šetrně s poklepáním na ruku.
"T... ssskch," zkouší po mně opakovat, jako vždycky, když ji nějaký slovo zaujme.
"P. Jako pitomec."
"Pitomec," usměje se a i se zašklebí, "pssst!"
Jde to dobře. I když má strach, vybojuje si zase svou řeč.

Ráno dorazil pán, co navrhl sám sebe na čestného občana. Nasmály jsme se až pak.
Přišel úkol napsat kondolenci. Umřel pan Králíček.
„Jestli on nám Králíček nespáchal sebevraždu,“ pronesla Karla hloubavě.
Ivana se rozřehtala a Vendula si smíchy posmrkala bradu.
„Hergot, buďte trochu pietní,“ řekla Karla poté, co deset minut hýkala v předklonu.
Krize přišla, když Vendy zkoušela podle návodu protahovat končetiny u počítače.
„Jaúú!“ vykvikla, "zablokovala jsem si krk!" Karla upadla z křesla a Ivana vyprskla kafe do tiskárny.
„Hahahahahá!“
„Hihihihihííí!!“
Telefon. Zvonil dlouho. Ivanka se konečně pochlapila.
„PSSSST!!!“
Ticho stálo značné úsilí.
„Oddělení vnějších vztahahahahahů-hů-hů….!“
A byl konec.

Jedenáctého dne osmého měsíce.
Hlídky posilněny. Žádná stopa po Greywoodovi. Zpráva od prarodičů. Kluk tam nedorazil.
Dvacátého dne osmého měsíce.
Starostův syn se fyzicky plně zotavil. Jenže chodí sám po lesích, hledá Greywooda a mstu.
Dvacátého prvního dne osmého měsíce.
Světla v domě na kopci. Hlídky nic nenašli. V okolí domu nárůst nehod. Povídá se o paktu s ďáblem, prokletém pokladu, pomateném skláři, co po nocích volá svou rodinu.
Dvacátého třetího dne osmého měsíce.
Greywood spatřen daleko odsud. Řeči neutuchají. Švec a hospodský ve vězení za historky o domě. Před starostou ani slovo!
Třicátého dne osmého měsíce.
Starostův syn zmizel.