Assassin's Creed

Kanatahséhton – Mohawské údolí 1760
Prázdnota
Zde leží počátek všeho
Slepota
Tak dlouho pronásledoval špatného člověka
Přesto chtěl probodnout mu srdce
Do očí se mu přitom díval
Pak na židli smířeně odpočíval
Jeden i druhý
Bok po boku
Však jen jeden odkulhal
Dnes je tomu půl roku
Sníh vše tiše přikrývá
Vločky tančí mu nad víčky
Zavře oči a vidí oheň
Plameny šlehají do výšky
Jak tenkrát pohltily vše jemu drahé
Cití vůbec ještě něco?
Otupělost nahradila jakýkoli cit
Horko se promění v chlad
Jak otevře oči
Ukojil již všechen hlad?
Po pomstě
Po boji
Marnivě
Pro to v co věří

Když chytili Haythama, jak čenichá okolo, nevěděli, že se vedle ukrývá jeho mladší posila.
"Nejsi zrovna v pozici, aby sis mohl vyskakovat, nemyslíš?" Velitel udeřil Haythama pěstí.
Haytham se po ráně ale jen ušklíbl. "Teď ještě ne," odvětil s pohledem upřeným ke křoví.

A tak bojovali bok po boku. Otec se synem. Avšak netrvalo dlouho a Haytham se měl k odchodu.
"Uvidíme se v New Yorku," vzkázal synovi a vytancoval z obklíčení.
"To mě tu necháš?!"
"Jestli sám nedokážeš sejmout pár žoldáků, tak tě k ničemu nepotřebuji," řekl Haytham nezúčastněně a byl ten tam.
"Neuvěřitelné..." utrousil více než zaneprázdněný Connor.

"You are quiet tonight, Wolf-kissed." Randvi stands in the doorway of the longhouse, half in shadow, like a faintly familiar dream.

The snores of the wolf-dog, the smell of ale brewing, the background noise of people living their lives. None of it disappears when Eivor closes her eyes. "Am I?"

"More than usual."

Her visions - Eivor's visions - are no more or less real than this soft ground, this kind, sweet woman. Who, then, is thinking these thoughts? Whose memories are these?

These are dangerous mind-roads to tread. Randvi holds out a mead-horn, and Eivor takes it.

Perhaps that is enough.

Zahalen v kápi, plíží se ve stínu. Jeho tvář nikdo nikdy nespatří. Bojuje za lid, však nikoho nenazývá svým pánem, a nikdo nenazývá pánem jej. Vždy se objeví a odvede potřebné v anonymitě a mrknutím oka. Pokud možno s minimální destrukcí. Nikdo ho nedokáže popsat, určit jeho identitu. Dokonce ho málo kdo vůbec postřehne. Než se svědci ohlédnou, zbyde po něm jen opar tajemství spolu s drsným výsledkem reality, a vysoko na nebi přelétne orel, jako symbol jeho nedávné přítomnosti.
Je to posel smrti i života. Žije, aby byl navždy zapomenut.
Pracuje ve tmě, aby sloužil světlu. Je to asasín.

Byl vyvrhelem či hrdinou? Hrdinou se necítil nikdy, však stalo se, že ho jím někteří viděli.

„Pomůže mi někdo?!“ Mladá žena seděla v bolestech na zemi a držela si nepříjemné škrábnutí od pušky na paži.
„Co se stalo?“ Přispěchal k ní.
„Pytláci. Řekla jsem, ať odejdou. Takto mi odvětili.“

Achilles se doma o ženu postaral. Connor šel po pytlácích. Byli tři. Nechal žít jednoho. Věřil, že jen tak se do jejich lesa další neodváží. Domýšlel se správně. Pro ten den byl hrdinou. Byl? Zabil dva lidi. Muži, kteří zabíjí cizí zvěř pro peníze a střílejí po ženách, jsou stále muži.

Na klidných vlnách se pohupuje kapitán s jeho Aquilou. Posádka si brouká už jen polohlasem. Je překrásná noc. Moře šeptá slanou ukolébavku. Connor se opírá o záď své lodi a zírá na čistou oblohu. Jeho pohled se zaměřil na tu nejzářivější hvězdu. Vzdaluje se od ní. Proč na cestě za svým cílem ztrácí své touhy? Rád bych jednou viděl celý svět, pomyslí si. Jaký je asi ten, ze kterého přicházejí? Zná ta města jen z vyprávění svých přátel. Určitě jsou všechna krásná. Řím, Vídeň, Praha, Londýn, Paříž. Ano, dal by teď cokoli za změnu směru. Zamířil by k Notre Damu.

Connor protáhl své tělo. Jeho šlachy a svaly se napnuly. Vydechl a uvolnil se.
Pomalu došel k oknu a díval se ven.
Vysoké břízy stály pevně na svém místě jako věčnost sama.
Vánek rozfoukával fialové lístky šeříků a pohrával si s větvičkami zelených keřů.
Otočil se. Vzal svůj asasínský oblek a opatrně ho uložil na své místo dole v podzemní části domu. Téměř po třinácti letech.
Zhasl svíci, zavřel dveře.

Spala klidně. Její medové vlasy se začaly s prvními paprsky sluneční záře třpytit a do ložnice vstoupilo světlo.
V tu chvíli Connor věděl, že tohle je život, který chce žít.

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.

Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Píše se rok 1775.
Novověk pomalu přechází do moderní doby.
Tak jako vojáci přecházejí přes rozlehlé louky k bitevnímu poli.
Je jich nekonečně mnoho.
Krev jim vře v těle. Jdou do bitvy ve jménu nové civilizace.

Záblesky, hluk, křik, krev.

Horké slunce splauje asasínovu tvář.
"Tolik mrtvých a Pitcairn se schovává jako krysa. Bez něj by k tomuhle masakru vůbec nemuselo dojít," ozývá se muž zahalený kouřem z doutníku.
"A kdyby zemřel?" nadhazuje asasín.
"Tak ušetříte tisíce životů. Jste šílenec. To se vám nemůže podařit!"
"Čekám omluvu, až se vrátím."

Dostal se k Pitcairnovi skrz bitevní pole s pouhým tomahawkem.

Byl tu opět. Po kolikáté už? Poprvé ho zavřeli před několika lety. Poté si to znovu prožil v alternativní realitě. A teď, teď tu seděl zase, fascinován září luny, a chtělo se mu plakat a výt bolestí na měsíc.
Dohnaly ho myšlenky. Na všechno, co se stalo. Na všechno, co udělal. Kolika lidem ublížil. Z vlastní bolesti. Myslel, že tak konal pro dobro věci, z povinnosti. Mnoho lidí zachránil, ale za jakou cenu?
Nebylo by přecejen lepší naslouchat srdci?
Zavřel oči a rozplakal se.
Plakal za všechny ty chvíle, kdy v sobě pláč zadusil. Tady na to měl dost času.

"Co když to nezvládnu?" Ohlédla se dozadu na polovičního Irokéze v asasínském obleku. S širokými rameny a z výšky topolu na ní hleděl pro něho typickým klidným přímým pohledem.
"Zvládneš."
"Tak jo, ale co když, co když to nezvládnu ... chápeš? ... ... ... Výřečný jako vždycky..."
Otočila se a přistoupila ke dveřím. Zírala na ně. Nervozita jí vařila hlavu. Co když jí ten člověk něco udělá dřív, než Connor stihle zasáhnout? Jak moc mu může věřit? Může vůbec?
Na ramenou ucítila jeho ruce. Cítila jejich sílu a podporu.
"Stojím za tebou." Doslova. "Buď tvrdá."
"Tvrdá nebo odvážná?"
"Teď oboje."
Nadechla se a zaklepala.

Connor seděl opřený o kámen. Vzhlédl, jak jí slyšel přicházet.
„Tak tady je ten kouzelný koláček.“ Podala mu ho.
Usmál se. „A nejsme na to už moc staří?“
„Nikdy nejsi na nic starý, navíc, my jsme mladí.“
„Ale už bychom měli mít rozum.“
„Myslím, že zrovna my dva jsme doteď měli rozumu až moc.“
Connor se souhlasně ušklíbl a odvážně kus ukousnul.

...

„Pane Božé!“ Zakřičela
„Co?“ Byl mimo.
„On to ví!“
„Kdo?“
„Ten králík! On to ví! Ví, co tu děláme!“
Před nimi opravdu seděl králík a žvýkal trávu.
Connor dostal záchvat smíchu. Smál se, jako naposled před čtrnácti lety.