Assassin's Creed

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.

Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři, mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.

Scéna:
Krásná, poničená loď na vlnách, deset členů POSÁDKY na palubě, vedle kormidla stojí muž, všichni čekají na KAPITÁNA SHAYE.

Dějství první:
KAPITÁN SHAY nenápadně vyšplhá na jeden ze stěžňů své lodi Truth. POSÁDKA o něm neví. Přešplhá až nad kormidlo a seskočí dolů.
POSÁDKA překvapeně: Huráá!
KAPITÁN SHAY se ujme kormidla, křičí: Zvedněte kotvu! Napněte plachty!
POSÁDKA se dá do pohybu.
Začne foukat vítr, vlny tančit.
POSÁDKA začne hromadně zpívat:

Milý přátelé a společníci, přišel váš čas,
připojit se ke mně ve verších, zvednout svůj hlas.
Hlas ve smutku zvedněme,
že se tu možná, a možná ne, znovu sejdeme.

Na zdraví společnosti,
na zdraví děvče mé.
Pojďme se napít v radosti,
z jedné sklenice pijeme.
Napijme se v radosti a hlas ve smutku zvedněme,
že se tu možná, a možná ne, znovu sejdeme.

Na zdraví drobného děvčete, které miluji tolik.
Na její krásu, kterou nikdo nemůže zlomit.
Na tváři má úsměv jako znamení,
jak na mém kolení sedí,
že šťastnějšího muže na širém světě není.

Na zdraví společnosti,
na zdraví děvče mé.
Pojďme se napít v radosti,
z jedné sklenice pijeme.
Napijme se v radosti a hlas ve smutku zvedněme,
že se tu možná, a možná ne, znovu sejdeme.

Je rozdíl mezi tím, být někomu na stopě několik hodin nebo dní a pronásledovat někoho celý svůj život.

...

Držel chlapce hrubě pod krkem a díval se mu zpříma do očí. Když ho konečně pustil, chlapec se ho s námahou ve hlase zeptal: „Jak se jmenuješ?“
Útočník se zasmál. „Charles Lee, proč se ptáš?“
„Najdu si tě.“

Ten muž mu spolu s dalšími vetřelci vypálil vesnici. Connor nikdy nezapomněl, jak viděl svou matku uhořet, stejně tak, jako nikdy nezapomněl na svůj slib.

A tak Charles o dvacet dva let později zemřel rukou dospělého muže, který mu zabodl nůž přímo do srdce.

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.

Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.

Connor neznal své hranice. Neznal je on ani nikdo jiný. Měl něco, čemu říkám Jackie Chanův syndrom – byl schopný kdykoliv a za jakýchkoliv okolností riskovat svůj vlastní život pro dobro věci. Vy to nazývejte jak chcete – odvahou, vírou v risk nebo čirým bláznovstvím.

Než vystřelil, věděl, že má sotva deset sekund na to vyskočit, než celá loď vybuchne.

V té chvíli, kdy se zpomalil čas, letěl vzduchem asasín. Snášel se na palubu vedlejší lodi jako kapka deště v závoji černého ohnivého kouře.

Dopadl do kotoulu.
„Ty bláznivej parchante,“ ušklíbl se Robert Faulkner.
Connor se v duchu pousmál. Možná i navenek.