DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Paní Galadriel byla k obyvatelům "svého" kousku Středozemě laskavá a pozorná. Vždycky si však držela odstup, jako panovnice a jedna z nejstarších a nejváženějších vůbec. Jediný, kdo snad směl nahlédnout do její mysli, byl její manžel.
Teď to ale bylo jiné. Chodila jako ve snách. Na pozdravy nereagovala. Na otázky odpovídala nepřítomným pohledem. Dokonce i pan Celeborn kolem ní našlapoval po špičkách, nebo se držel dál.
Někteří se začali bát, že snad uvažuje o návratu za moře.

"To je jen šestinedělí, to přejde," ujišťoval trochu melancholicky vládce Lothlorienu o celý věk později vyděšeného zetě, když se stejně začala chovat Celebrían.

Další den, další zápas.
Jiří už je přestal počítat. A hlavně se po nich přestal cítit vinný. Nebyla to jeho chyba, že se stal vraždící stvůrou.

Přesto když vstoupil do arény a za zády uslyšel zapadnutí mříží, zaváhal.
Vlčí pohled měl upřený na malé štěně krčící se v koutě a ostražitě se rozhlížející, zda nenajde místo, kde by bylo v bezpečí.

Ne! Tohle nedopustím! pomyslel si.

S vědomím, že tento zápas je zřejmě jeho posledním, se rozhodl. Klidně obětuje svůj život, ale to vystrašené štěně bude chránit do posledního dechu.

Gong oznámil začátek zápasu.
Jiří se rozběhl bránit nevinné mládě.

Cesta jediného mravenčího krasobruslaře k úspěchu nebyla jednoduchá. Mezi samými sprintery a vzpěrači působil jako zjevení.
Problémem byla i výroba kostýmů v jeho velikosti – šlo doslova o mravenčí práci. Naštěstí našel pomoc u kamaráda, který právě rozjížděl podnikání s heslem „Práce všeho druhu“.

Zpočátku krasobruslař mezi mravenci mnoho podporovatelů neměl, svým talentem jim však brzy učaroval. Jeho první vážnější zranění s ním prožívala celá kolonie.
Přestože získal mnoho medailí, na svého prvního lékaře nedal dopustit. Jen on totiž věděl, že nejlepším lékem je prášek cukru a pofoukání na bolístku.
Škoda, že na zranění způsobená mravkolvem byla i tahle medicína krátká.

Od správce odcházela se slibem, že pro některé z jejích bývalých sousedů najde práci. I když určitě ne prestižní.
Znovu si zopakovala, že každá práce musí být lepší, než žebrota a zločin.
"Pozdrav Pámbu," ozvala se automaticky, když ji míjela vysoká, rozložitá postava jednoho z místních.
"...dejžto?" zaznělo poněkud nejistě v odpověď.
Zastavila se a pořádně se podívala, kdo proti ní stojí.
Popravčí Hermann trhl koutky úst, skoro jako by se chtěl usmát, ale nepamatoval si, jak na to.
Odpověděla mu podstatně jistějším úsměvem.
"Kampak míříte, sousede?"
"Do hospody na rynek, dneska potřebuju korbel."
"A co trochu společnosti?" překvapila ho.

Bystrozor Nott si pohvizduje. Je na rutinní misi v mudlovském Londýně. Spíš taková procházka za odměnu. Naslouchá davu, sleduje obrazovky přetékající bezvýznamnými zprávami, brodí se spodními proudy mudlovského vědomí, vyhodnocuje podivnosti a… baví se.
Protože na tom, být obklopen mudly, je něco fascinujícího. Ten omamný pocit, když široko daleko jsou jen nižší bytosti a vy jste mezi nimi jediný, kdo má moc. Jediné mávnutí hůlky by stačilo, aby se všichni ti spěchající mravenci zastavili a s blaženým úsměvem se nechali zašlápnout.
Někdy je až k zešílení těžké to neudělat.

(Na ministerstvo se vrátí bez peněženky. Pocit moci praskne jako bublina.)

Hudba je tak krasna. Nadherna a zaroven logicka. Umi vyjadrit smutek a radost a nerozhodnost a souzneni. Je magicka. Ti, jimz bylo dano hudbu skladat, by svuj dar meli prijimat s ohromenou pokorou a nevericnou vdecnosti. Dekovat Bohu vsemohoucimu, z jehoz vule se obrazy meni na tony libe sluchu i dusi. Tak by to melo byt. Ale neni. On to tak neciti. Pro nej je hudba jen dalsim jazykem, kterym se plynne dohovori s Bohem i s poslednim zebrakem u cesty. Nezbyva mi, nez ho nenavidet. Jsem posledni hraz branici se kacirskemu proudu hudby pro vsechny. Musim skladatelskou vaznost ubranit.

Je ráno. Čekám na autobus. Zase asi přijede pozdě.. Měl bych si přístě přivstat. Jenže ten dřívější jezdí moc brzy..

Ha, jede. Platím za lístek. Pár míst ještě zbývá. Sedám si dozadu k oknu. Rozjíždíme se a jedeme na dálnici.

Pozoruji spolucestující. Několik jich pospává. Starší paní si čte. Muž v obleku nahlas telefonuje. Řidič poslouchá z rádia dopravní zprávy.

Cítím únavu. Zkouším zavřít oči. Kafe ale stále působí. Mohl bych si projít poznámky. Dnes bude na hodině ústní zkoušení.

Autobus nakonec dohnal cestou všechno zpoždění. Do třídy vcházím přesně včas. Ostatní jsou již připraveni. Sedám do lavice. Jdu zapadnout.

Zatímco dav byl ochromen šokem, že narozeniny slaví až více jak za měsíc, osamoceně se skrz něj prodíral k východu. Za dveřmi narazil na Hermionu.
“Snažím se dostat už hodinu dovnitř, ale ta mrch-“
Honem ji přerušil.
“Pojďte, musíme zmizet.”
Skončili v bezpečí jejího kabinetu.
“Čaj?”
“Milerád.”
Upíjeli ze šálků a on si vychutnával ticho její přítomnosti.
“Co se dělo?” zeptala se po chvíli.
“O tom... snad raději někdy jindy.” Nechtěl si tak otřesný zážitek připomínat znovu, když měl v paměti ještě mnoho živých detailů. Příliš mnoho živých detailů.
“Nechtěl byste přes noc zůstat tady?”
Chtěl. A nakonec moc rád.

Cestou domů z práce mě přepadla chuť na slané brambůrky, které mám moc rád. Doktor mi je ale zakázal: mám prý špatná játra. Měl bych ho poslechnout.

Najednou jakoby se proti mně spikly všechny myšlenky.

"Kup si je. Bude ti po nich líp."
"Ale -" začal jsem se bránit.
"Sedneš si s nimi k filmu, to bude bájo."
"Jenže -"
"Dneska to bude naposledy."
"Já -"
"Není žádný fakt vážný důvod si je nedat. Měl jsi těžký den, zasloužíš si je."
"To sice -"
"Pěkně si s nimi odpočineš."
"No -"
"Proč by sis nedal?"
"..."

Chroup, chroup, chroup.

Tak třeba zejtra.

Jsem holt starej závislák.

Pohřby a déšť patří k sobě. Na ten její ale svítilo slunce. Nebe bylo bez mráčku. Bezchybné počasí. Jak příznačné. Molly byla jako světlo v životech všech kolem. Někdy možná příliš silné, ale vždy vítané.
Artur Weasley šel s dětmi v čele pohřebního průvodu a v duši se brodil tmou.
„Upřímnou soustrast.“
Nevnímal nikoho kolem sebe, děti, tetičky, bratrance, přátele, známé, těch několik bývalých kolegů, kteří se odvážili přijít.
„Upřímnou soustrast.“
Viděl jejich tváře, cítil jejich objetí a slyšel slova, která neměla žádný význam.
„Upřímnou soustrast. Kdybyste cokoli potřebovali...“
Prožil den jako v mlze.
„Upřímnou soustrast.“
A další a další.

Už delší dobu byl Dooku nespokojený s fungováním Republiky a Řádu, ale tohle byla poslední kapka.
Jakýsi vtipálek na jeho pozvánku na každoroční oslavy výročí Republiky připsal, že letos půjde o maškarní ples. Když Dooku na večírek dorazil v kostýmu upíra, ani jeho kolegové z řádu neprojevili nejmenší náznak solidarity.
Jeho bývalý žák Qui-Gon se, jakmile ho spatřil, začal hurónsky řehtat, zatímco Yoda se po zbytek večera nekontrolovatelně chichotal. Když se pak na něj značně společensky unavený eriaduanský guvernér Tarkin vrhl s dřevěným kůlem, i známý suchar Mace Windu stěží zadržoval smích.
Po tomto večeru byl Dooku definitivně rozhodnutý - odejde.

Měl všechny důkazy na své straně. Záznamy. Výsledky experimentů. Svědectví kolegů. Nekonečný zástup papírů se svým trochu neúhledným písmem, ovšem pečlivě odatované. Přesto se musel dívat, jak někdo jiný, ten nechutný zloděj, přebírá Nobelovu cenu za jeden z jeho stěžejních objevů. A co hůř, celá věděcká i laická veřejnost byla na straně toho lháře? Proč? Za ty úsměvy, které rozdával fotografům? Kvůli těm penězům, kterými mohl prosazovat svoje názory o tolik snáz? Jistě, co byl oproti němu zadlužený emigrant ze Smiljanu, kterého všichni považovali za blázna. Copak spravedlnost bude až tak slepá? Proč není alespoň jediný člověk na jeho straně?

Celý život si připadáš sama, jiná, příliš vzdálená lidem, s nimiž se stýkáš. Sama mezi intelektuály obklopujícími tvého prvního manžela; sama v blázinci, když nedokážeš vysvětlit svou touhu po krásných věcech. Sama, když sedíš u umírajícího Kafky, sama na svou bolest, závislost i ztrátu, sama, když se hroutí tvůj svět. Sama bez druhého manžela, s holčičkou, kterou málem neporodíš. Sama, když odcházíš ze strany, které jsi věřila, sama, když mizí jeden po druhém kolegové z Přítomnosti. Sama, topící se mezi rozjásanými davy fanatiků všech stran.

Jen tady v Ravensbrücku, tady sama nejsi. Poprvé; protože tady jste na tom všechny stejně.

Zóna byla na jihu. Takže směr byl jasný. Potřeboval se vydat na sever.
Brzy vklouznul do osvědčeného cestovního tempa. Míle ubíhaly celkem rychle.
Směrem k severu byly cesty v lepším stavu a netrvalo dlouho a začal míjet první známky osídlení – pole v údolích a farmy na kopcích.
Do vesnice dorazil druhý den večer. Byla pořádně velká. Venku napočítal alespoň padesát lidí.
Hlava se mu zatočila, až se musel opřít o plot. Tolik lidí. Taková... cizost.
Nechápal, co se to děje, jen cítil, jak se mu podlomily nohy.
Hlas.
„Jsi v pořádku?“
Pohled oranžových očí.
Úleva.
Není tu uprostřed cizoty sám.

Ryko Niman opustil život u dvora před deseti lety. Od té doby se do Tristu vracel jednou za rok a díky tomu mohl sledovat, jak se lidé u dvora mění.
Největší změnu prodělal král Simeon. Z dvanáctiletého chlapce se stal muž. Letos si Ryko změnu uvědomoval víc, protože vedle Simeona královna držela v náručí miminko.
Stal se svým vlastním pánem, uvědomil si Ryko. Postavil se všem, kteří ho chtěli ovládat, a zvítězil. Nadělal si spoustu nepřátel, ale vyhrál. Sám, ale nepokořený.
Když při každoročním holdu poklekal před trůnem, gesto tentokrát pramenilo z upřímné úcty k tomu, kdo na trůnu seděl.