Starmel (vlastní fandom)

Princ Legelden padl.
Thelf-Sören, dědic starmelského suveréna, rovněž padl.
Éseld začala mít obavy, aby ji po dvojích takto nevydařených zásnubách ještě vůbec někdo chtěl – byť byla imberlijskou princeznou s nezanedbatelným věnem deseti tisíc stříbrných drachtů.
Během následujících dvou let se pár nápadníků objevilo. Možná je přilákalo těch deset tisíc. Vévoda se ovšem nechal slyšet, že dceru žádnému otrhanci z nemanic nedá.
Všechny nabídky odmítl.
Teprve později se Éseld dozvěděla proč. Své naděje na spříznění se starmelskými pány se totiž nevzdal. Thelfa-Sörena měl jeho mladší bratr nahradit nejen jako dědic svého otce, ale i v Éseldině loži.
Nikdy k tomu nedošlo.

Její věznitelé zapálili oheň, družně se bavili, popíjeli. Ji nechali ležet opodál, svázanou na rukou i na nohou. Usilovně přemýšlela, co dělat. Vzdát se rozhodně nemínila. Ne teď, když došla tak daleko. Nikdy!
Měsíce s Ansgarovou bandou nebyly marné. Ti dva to netušili.
Hlavně zachovat chladnou hlavu… Ruce měla sedřené dokrvava, ale pout se nakonec dokázala zbavit i bez nože. Nohy pak rozvázala snadno. Trpělivě čekala, spřádala další plán.
Alkohol pomohl, opilce okradla snadno. Svůj nůž, jejich peníze, trochu jídla, oba koníky – i to ji naučil Ansgar. Jednoho později prodá.
Nad ránem přišla bouřka s lijákem.
Snad smyl její stopy.

Ocelový stisk na zápěstí.
„Copak to tu máme? Třešínka jen utrhnout!“
Éseld se snažila vyškubnout. Marně.
Přivolal svého druha. „Koukni, jakou hezounkou srnečku jsem ulovil!“
Vlasy už jí trochu dorostly, opět vypadala na první pohled jako dívka. Ačkoli tenhle by ji stejně odhalil, na to byly jeho ruce příliš nenechavé.
Druhý muž ji vzal hrubě za bradu a přinutil, aby k němu vzhlédla. Hvízdl. „Pěkná práce!“
Zachechtání, oplzlý pohled. „Zašpásujem si."
„S touhle ne! Za to by nás vévoda ubičoval k smrti. Ale budem bohatí, kamaráde.“
Zoufale si pomyslela, že tady, za lacinijskou hranicí, už přece měla být v bezpečí.

Měla za to, že horší už to být nemůže.
Pomyslela si, že by se té naivity měla konečně zbavit.
Hrašdal, jeden z bratrových družiníků… Netušila, jak ji vystopoval. Teprve zpětně si uvědomila, že se na onom osudném trhu mihl mezi gardovými vojáky.
Teď hleděl do nebe nevidoucíma očima.
Co bylo nejhorší, Éseld ho ani trochu nelitovala. Držela si poraněné, stále krvácející předloktí. I ten mrtvý ještě trochu krvácel… Už jen trochu… Opravdu ho zabila docela bez výčitek??? Byť v sebeobraně?
Věděla, že musí zmizet. Daleko. Pryč z Imberlie, na sever do Lacinie či na východ do Oriadu.
Nakonec zvolila sever.

Ansgar… Sevřel se jí žaludek. Jeho myšlenka na zradu jako by najednou byla viditelná. Dokázala to jen náhodou, vždyť tehdy ještě nic neuměla…
Každopádně ji to zachránilo – spolu s bleskovou reakcí, kdy se mu vytrhla, a rychlýma nohama, díky nimž zmizela v postraní uličce.
Znovu byla sama. S hořkým vědomím, že na nikoho než na sebe se doopravdy spolehnout nemůže. Dny splývaly v týdny, ubíjející šeď strachu, úzkosti, osamění, hladu… Některé z těch dnů byly dobré, třeba když se jí podařilo ukrást nůž. Jenže každý z nich jako kdyby měl své zlé dvojče: dobu, kdy se jí dařilo ještě hůř.

Proplétali se mezi trhovci, pak ji zatáhl za jeden z vozů.
„Kudy teď?“ špitla.
„Nech to na mně!“
Nebála se. Možná měla. Jenže Ansgar vždycky věděl, co dělá. Pohladil ji, políbil. Slastně vzdychla. Zrovna teď ovšem na podobné hrátky vhodná chvíle nebyla.
„Musíme rychle pryč,“ hlesla. „Gardoví vojáci jsou na druhé straně tržiště. A jestli…“
Umlčel ji dalším polibkem.
„Zmizíme jim zadem, přes dvorky. Důvěřuj mi,“ zapředl jako velká a velmi nebezpečná kočka.
Přitahovalo ji, když takhle mluvil.
Kdyby tušila, že ji zradí – snad za peníze, snad za slib milosti, na tom nezáleželo – vyškrábala by mu oči. Nebo něco horšího.

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

„Výš, ještě výš,“ ryčel Desislav.
Třináctiletý Blagdan popouštěl provaz, nechával vzlétnout létadlo vysoko nad louku.
Éseld se rozběhla a vyhodila do vzduchu svoje létadlo, hvězdici z dřevěných latěk potažených povoskovaným plátnem. Ta, zachycená větrem, brzy nabrala výšku.
„Pozor!“ křikl Blagdan. „Zamotáme se!“
Zatáhla za provázek, hvězdice poslušně sestoupila níž.
Starší Kaie se nedařilo, její létadlo leželo zplihle v trávě.
„Musíš se rozběhnout,“ radila Éseld.
Ohrnula ret. „Zábava pro mrňata. A ty už taky neběhej. Jsi budoucí oriadská kněžna!“
Éseld věděla, že závidí. Sestřin snoubenec byl významný thyrakonidský šlechtic – ale nic víc.
Téhož večera dostali zprávu, že oriadský princ Legelden padl.

Noc pomalu končila, nad východním obzorem světlalo. Země byla koncem jara dosud studená, zvlášť takhle nad ránem, kdy oheň pomalu dohasínal. Éseld však zima nebyla.
Přivinula se k Ansgarovi, prstem pomalu obkreslovala svaly rýsující se mu na hrudníku. „Líbilo se mi to,“ špitla. „To před tím, než…“
„A to potom, copak to se ti nelíbilo?“ Dýchl jí na krk a dlaní pomalu sjížděl po jejím břiše níž a níž a ještě níž….
„To potom se mi líbilo taky. Moc,“ vzdychla. „Svítá.“
„Vadí?“
Nevadilo. Už se před ním nestyděla. Dříve ano, ale teď už ne.
Vždyť Ansgar ji měl přece rád.

„Co tady děláš, holubičko?“ houkl. Dřepl si, v očích záblesk starostlivosti. Snad byl ovčákem. Anebo kovářem – dle širokých ramen a svalnatých paží.
Špitla, že spadla.
Pomohl vstát. Sykala bolestí, kotník pád odnesl.
Všiml si, vzal ji do náruče.
Nebyl ani ovčák, ani kovář. Patřil k těm, které matka pohrdlivě označovala za spodinu společnosti, a otec nechával zbičovat.
Neptal se jí, před kým utíká ani kam jde – asi věděl, že jednu odpověď nedá a druhou nezná.
Byl první, kdo jí po jejím útěku pomohl. Záhy zjistila, že ne nezištně. Cenu zaplatila nakonec ráda. Jeho objetí i doteky se jí nakonec líbily.