Starmel (vlastní fandom)

Thyderikovi trvalo dvanáct let, než byl schopný se na to místo vypravit. Stál nad propastí, mlčky hleděl dolů a všechno se v něm svíralo.
Rodiče byli pochovaní ve starmelské hrobce. V té nové, kterou nechal vybudovat jeho otec. Byl první, koho zde uložili, matku krátce po něm. Otec padl ve Stinném průsmyku, ona ukončila svůj život tady. Dobrovolně.
Bylo mu tehdy čtrnáct. Moc to nechápal, ač se mu babička snažila všechno vysvětlit. Matka prý otce tolik milovala, že bez něj nechtěla žít…
Možná tomu dnes rozuměl trochu víc.
Možná jí konečně dokázal odpustit.
Hluboce vzdychl a hodil dolů kytičku prvosenek.

Rikboldin tesák, někdy též Sörenův dar: pro svou manželku →Rikboldu z Liborohu jej nechal vyrobit →Sören, 21. starmelský pán. Na čepel byla použita část zlomeného meče →Lertha Velitele, z jedné strany záštity vyryto „R,“ z druhé vlčí hlava (→znak starmelského rodu), rukojeť omotána červenou a bílou jelenicí. Zdobená pochva a kožený opasek zhotoveny později. V hlavní linii rodu býval předáván z tchýně na snachu, nemohlo-li to být učiněno bezprostředně, deponován u důvěryhodné ženy z rodiny. Podmínkou předání tesáku bylo přilnutí k manželovi a celým horám symbolicky vyjádřené →rituálním ostříháním vlasů. Nyní pokládán za ztracený, poslední známou držitelkou →Pranvera z Vrchorohu.

Sníh byl přiměřeně mokrý, koule z něj byly ideální. Darbud Spálenecký přehlédl „bojiště“ – Východňané obklopili modrý fábor na jedné hromadě sněhu, oni, Zápaďané, hájili žlutý na protilehlé straně nádvoří. Byla to jen hra, ale všichni mladíci se do boje vrhli naplno – vladyčníci i synové vladyků.
S plnou náručí koulí se dral dopředu – první rána, druhá… sedmá…
„Vítězství patří západu! Útočte zprava, tam je obrana slabá!“ pokřikoval zlenský vladyka. Rodrik Prut hlasitě povzbuzoval Východňany.
Darbud zavýskl, právě se mu podařilo zasáhnout kličkujícího Berwyna Běloštíta.
Přihlížející vladykové se hecovali.
Vzápětí se jich několik přímo zapojilo!
Darbud nevěřil vlastním očím… Cože? Otec taky?!

Líbal ji. Líbal ji tak, až se jí podlamovala kolena. Bylo to fascinující. Nečekala, že tenhle pocit ještě zažije. Pak ji pustil a Yllanit věděla, že je zamilovaná. Věděla to už nějaký čas, stejně jako to, že důvody k častým cestám spáleneckého vladyky na Starmel byly jen záminkami.
„Vdej se za mne,“ řekl chraptivě.
Ztuhla. Starmel jí nikdy nepřipadal jako klec - snad jen zpočátku jejího manželství – ale teď…
„Vdej se za mne,“ zopakoval tak prosebně, až jí to rvalo srdce. „Jsi vdova už rok, můžeš.“
„Nemůžu! Musela bych tu nechat dcery.“
Trápila se tím přes čtyři měsíce.
Pak se vdala.

„A pak… připlula velká ryba a námořníka celého zhltla – včetně soudku rumu.“
Nejmenší chlapec otevřel ústa, ale ani nehlesl, jeho bratři viseli babičce na rtech, jako kdyby měl na jejích dalších slovech záviset osud světa.
„Jenže námořník byl chytrý. Jak polykala, soudek otevřel a vylil. Rybu to tak pálilo, že jí do očí vhrkly slzy a statečného námořníka vyvrhla…“
Londrin neodolal: zase poslouchal za dveřmi. Když matka uspávala jeho syny, připomínalo mu to dětství. Ostatně, lacinijskou pohádku o námořníkovi, co rumem rozplakal rybu a pak i sebe, nešlo zapomenout.
Netušil, co by si bez matky počal.
Zvlášť teď, když ovdověl.

Londrin o krok ustoupil a sklonil čepel. „Nebylo to špatné, jen…“ Jak to co nejlépe vysvětlit sedmiletému klukovi? „Děláš těch pohybů moc. A strašně okatě. To je na nic. Jestli chceš soupeře obelstít, musíš být přesvědčivější.“
„Jak?“ zamračil se chlapec.
„Řečí svého těla, Armine. Chceš-li ho přinutit, aby si kryl hlavu, a tys ho zatím mohl bodnout do břicha, musí věřit, že budeš doopravdy útočit na hlavu. Nebuď tak hr. Díval ses, jak tvůj otec a chlapi z družiny včera cvičili?“
Horlivě kývl. „Jednou bych to chtěl umět jako táta!“ špitl toužebně.
Londrin mu s úsměvem pocuchal vlasy. „Jednou budeš!“

Ranožír spojenectví s Wulenwery nutně potřeboval. Blud Wulenwer požadoval stvrzení dohody sňatkem. Sňatkem s ní! Siburg se ještě nechtěla vdávat. Nakonec souhlasila, ale pochybnosti přetrvaly.
Obřad se konal narychlo, hned další den se měly znovu rozhořet boje se starmelskými. Opomenuto však nezůstalo nic: na znamení celoživotního spojení jim svázali ruce vyšívanou štólou, oba odříkali své sliby, pili z jednoho kalicha, oslavovalo se, tančilo…
Teprve když osaměli ve stanu pro novomanžele, mohla si s ním nerušeně promluvit. Vlastně ji zajímalo jen jedno: „Proč zrovna já?“
Pod jeho mohutným knírem se objevil trochu nesmělý úsměv. „Od prvního spatření jsem chtěl jen tebe.“

Ewelin z Rohova byla, jako všechny děti starmelských pánů, vychovaná v tom, že pohostinství je posvátné – pro hostitele i hosta. Zdálo se však, že v Oriadu to tak docela neplatí. Gajsa Špiklická, jejich nejbližší sousedka, našla na všem nějakou chybu a neváhala ji nahlas zdůraznit: křepelka byla přesolená, kuře málo šťavnaté, králík příliš vypečený, telecí mdlé chuti… Ještě horší bylo, že se přátelila s předchozí paní z Rohova. A srovnávala…
V Ewelin rostl hněv s každou další návštěvou. Spojence nakonec našla ve třináctiletém nevlastním synovi.
„Rodgere, dokážeš ulovit potkana?“
„Jasně. Proč?“
„Třeba to bude masíčko, které paní Gajse konečně zachutná!“

Armin procitl ze spánku, možná spíš z lehké mdloby. Zhluboka se nadechl, v ráně na prsou ho zabolelo. Zase ty zatracené sny! Jeho bratr byl mrtvý bezmála dvacet let. Otcův milovaný prvorozený… dokonalý syn, jakým on přes všechnu snahu nedokázal být. Otec se nikdy nesmířil s tím, že se jeho dědicem nakonec stal ten mladší. Na rozdíl od Thelfa-Sörena dal však Arminovi pokoj alespoň po smrti. Nikdy za ním ve snu nepřišel. Bratr ho navštěvoval pravidelně. Armin si zlostně pomyslel, že už by toho mohl nechat. Jeho smrt přece dávno pomstil!
Že ho Thelf-Sören měl prostě rád, ho nikdy nenapadlo.

„Thyderiku,“ pohlédl Vikkarden přes stůl na bratrance. „Co kdybychom nechali namalovat nějaké obrazy?“
Oslovený překvapeně vzhlédl od rozečtené knihy. „Obrazy?“
„Velké desky, na jakých jsou zpodobněni tví rodiče. Včera jsem mluvil s tím malířem, co je maloval. Pokračoval by prý rád, ale nemá už barvy. Museli bychom poslat do Citadinu pro… pastely a… oleje. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje.“
„Chceš, aby namaloval i tvoje rodiče?“ zeptal se jemně Thyderic. Vikkarden osiřel jako desetiletý. „Podle posmrtných masek by to šlo.“
„Nejenom je! I nás a naše manželky. Všechny Starmely!“
„Myslíš celou galerii?“ Thyderikovi se ten nápad nesmírně líbil.