DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Už nám lásko není pět,
čníme nad propastí let.
Jako skály ohlodané zubem času do hladka,
pro své děti jsme dva kmeti, naše dětství pohádka.
Učíme je moudrost věků, což je pro ně jenom k vzteku.
Oni radši "zákon džungle" nevidí a neslyší,
s chutí nosy nabijí si, čímž zvědavost utiší.
Proč se honit za štěstím a co je smyslem žití?
Odpovědi nelze najít v ničem, co nás sytí.
Slavíme věk ranou zátky,
nechceme se dívat zpátky.
Jsme rádi, že ještě žijem,
užívej dne, Carpe diem.
Dobere se lidstvo pravdy? Zmoudří někdy prozřením?
Já spoléhal že ten fištrón jednoduše vyžením.

Vím, je to takové podivné přiznání.
Poprvé jsem si toho všimla jako malá cácora.
Všechny děti z ulice točily veletoče na lešení sousední stavby anebo skákaly z hromady zeminy na druhou. Já pěkně pomalu slezla a vylezla. O točení veletočů nemohla být ani řeč – co kdybych si náhodou něco udělala.
A tak to jde celý život.
Neseskočím z malé zídky nebo židle.
Nad příkopkou mezi dvěma poli stojím jako nad nejhlubší propastí světa.
Je pro mne nepřekonatelná.
Avšak můj muž ví, můj muž mi galantně podá ruku a pomůže mi ten třiceti centimetrový děs překonat.
Zkrátka taková zapeklitá věc – dyspraxie.

Vzduch vibroval hukotem a páchl spáleným jedem. Přicházela bouře. Okamžik, na který tak dlouho čekala. Všichni z domu vadnoucí matky už dávno prchli, jen ona se nepustila a dobře udělala. Nikdo z těch lehkovážných propast nepřekonal. Ztraceni kdesi na dně, na šedé skále, v propadlišti živoření.
První silný závan. Větve dalekých stromů se ohnuly, tráva polehala a ona… vzlétla. Vzdušný proud ji zachytil a vrhl nad propast, nad rozevřený šrám země, plný řvoucích stvůr. Několikrát klesla, ale přicházející vichr ji už nepustil. Ještě kousek… konečně druhá strana!
Semínko pampelišky překonalo zahloubenou dálnici a dolétlo až na vzdálenou louku. Tam zakořenilo.

Diva zuřila. „Je to obscéní šaškárna! Hra se nadarmo nejmenuje Propast – bude to propadák!“
„Ale…“ začal kouzelník v kostýmu hotelového sluhy.
„Ponižovat se nenechám,“ vřískla Stella. „Hrát sprostou děvku! Já!! A ten text, že jsem měla na podzim o deset kilo víc…“ hodila po bývalém milenci nevraživý pohled.
„Když to Longen tak napsal, tak to tak hrát budeme,“ zasáhl principál. „Zkoušíme!“
Tragéd na jeho pokyn povalil Stellu na kanape a začal ji škrtit. „Desdemona nejsi, ale co jsem tě minul ve skříni, mám chuť to dokončit!“ syčel tiše. „A kouzelník mi určitě rád pomůže, i když to v roli nemá.“

Země se s hřmotem rozestupuje. Nejprve se objeví nevelká puklina. Rozšiřuje se tak rychle, jako když trháš vetchou tkaninu. Údiv jim rozšiřuje oči. Zem se stále rozevírá.
Za chvilku stojí na pokraji průrvy. Bezradně zírají dolů. Chvějí se strachem. Začínají ustupovat, ale okraj srázu je stále honí. Už se ocitli nad obrovskou propastí. Kolena se jim podlamují. Křičí zděšením. Řev se mísí s temným duněním.
Je pozdě na pokání. Půda pod nohama se jim začíná odlamovat a sesouvat do nitra gigantické jámy. Někteří kloužou do jejích útrob, jiní do ní padají střemhlav.
Náhle země zavřela chřtán. Jekot vystřídalo zlověstné ticho.

Modré tváře svědí a pálí. Bojové barvy se musí zase smýt.
Zastaví se na hrázi a sehne se k vodě. V tu chvíli začnou hlubiny vřít. Po hladině se rozeběhnou kola, zvednou se vlny, naráží do břehu silou rozbouřeného moře. Vzduch je klidný, bouře nepřichází. Je ve vodě, v plné síle.
Zahledí se do hlubin, přes zvednuté bahno nevidí nic, ale cítí celou svou bytostí, že nejspíš právě ztrácí svého nejlepšího přítele. Sevře ruce v pěst, srdce uvnitř hrudi buší v šíleném rytmu. Zabíjí ho to.
Náhle se voda uklidní. Ztichne. Karl se vynoří nad hladinu.
Přežili. Oba. Možná naposledy...

Matyáš přešlapoval na okraji rokle.
Nemůže se vrátit.
Hořkost viny ho přiměla k dalšímu krůčku.
Cestu si zavřel sám. Špatnými známkami, drzostí, odmlouváním.
Nechtěl být v Budči, ale nepomyslel na to, kam jinam by šel.
Nad hlavou mu kroužily vlaštovky, volné, bezstarostné.
Kdybych nekašlal na školu, bleskla Matyášovi hlavou trpká myšlenka, možná bych věděl, jak se proměnit ve vlaštovku.
„Je mi to moc líto,“ zašeptal do prázdna.
Rozpřáhl ruce ve smutné nápodobě ptačích křídel.
Čiřikání vlaštovek zesílilo.
Volaly o pomoc.
Rychlý pohyb, rezavý kožich, huňatý ocas.
Liška?
Matyáše strhly zpátky lidské ruce.
Nevěděl, proč ho pálí tvář.
Cítil jenom vděčnost.

Trojstěžník se pomalu blížil. Šalupou se rozezněl bojový poplach. Frances přecházela po zádi se zarputilým výrazem. Kulhala víc, než bylo obvyklé. Nespouštěla z neznámé lodi oči. Boj by pro vyčerpanou posádku znamenal katastrofu. Ale s rozmarným větrem sotva mohli pomýšlet na útěk. Zůstali uvězněni mezi pobřežím a silnějším soupeřem.
Sullivan vyšplhal do lanoví. Pozdravil hlídku v koši a pustil se ještě výš. Až k brámovkám. Posadil se na ráhno. Pod nohama modrou prázdnotu. Zamířil dalekohled na blížící se fregatu. Plachty svítily v ranním slunci. Pak ukázala barvy.
„Je naše!“ vykřikl. „Je to Mrož! Náš ztracenej Mrož!“
Posádka si mohla vydechnout.

Stojím nad propastí, chystám se skočit. Určitě teď křičíte, abych to nedělala. Proč? Ptám se vás.
Zaznějí obvyklé odpovědi. Život je příliš cenný, nezahazuj ho, najdeš si jiného, smrt není řešení, bla, bla, bla.
Skočím.
Chladný vítr mi láskyplně čechrá vlasy. Vítám ho jako starého přítele. Usmívám se, konečně ticho, klid a tma, miluji tmu, víc než lidi. Očišťuje mě a probouzí smysly. Říkáte, že jsem blázen. Jsem Nikdo, nic víc a nic míň, přemýšlejte o tom až vás navštíví Smrt s vaším jménem na rtech. To mé nezná a tak se v klidu kochám pádem, do propasti lidského nevědomí.

Svět praská na dvě poloviny, známou a děsivou. Olena hledí do propasti a propast do ní.
Třísky, prach, popraskané zdivo. Jen ona a schoulená čarodějka se šátkem.
Jasnovidec. Něco říká.
„Musíme ven. Rozpadá se to tady.“
„Nechtěla jsem.“
„Vím.“ Prasklá žilka v levém oku.
Číšník mluví o vyšehradských.
Čarodějka schovává tvář. Před kým? „Mizím. Jsem v podmínce za porušení utajení.“
„Jdu taky,“ promluví Olena.
„Počkejte tady, nic jste neprovedla…“
„Nemůžu.“
Portál. „Aspoň vás doprovodím domů.“
„Tahira.“
„Alisa.“ Neříkejte čarodějům své jméno.
„Jak daleko bydlíte?“
„Kousek. Dojdu to sama, díky.“
Asi kilometr.
„Někdo uvolnil magický potenciál toho stolu. Kdo byl uvnitř?“