Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Kopou se do zadku. Jako by blázni zmizeli ze světa. Už týden neřeší nic jiného než blbosti typu okouzlené zvonky. A dnes Kopeckému celý den zvoní telefon. Nezvedá ho. Když se rozdrnčí podesáté, Veronika nevydrží a bouchne do stolu.
"Už to sakra zvedni!"
"Je to babča. V pracovní době..."
"Je mi to jedno, už je to na pěst, vážně!"
Matěj zvedne telefon, chvilku poslouchá, snaží se babče skočit do řeči. Pár planých nadechnutí... Pak zbledne. Poděkuje, zasakruje, položí telefon.
"Na pěst je babča. Nedávno potkala prokletou holku, pak ji ztratila a až dneska ji našla. Už jí jde o život."

Začne to vlastně nenápadně. Rozbolí ji zuby. Pak nabourá. Nespavost nejdřív přikládá nehodě a bolestem z ní. Budí se zmáčená potem, padají jí vlasy. V práci se roznese, co se stalo, protože Milan se na ni ani nepodívá. Samozřejmě, že si všimly. Pomluvily a nechaly být, ale teď... Smějí se jí.
Prstýnek, který jí dal, se jí jednoho rána scvrkne na ruce a nejde sundat. Musí ho nechat rozstřihnout, jinak by o prst přišla. Jde to těžce, ani nebyl zlatý, jen šmuk.
A pak ji zastaví žena na ulici. Divná babka, úplně cizí.
"To vás někdo ale ošklivě proklel."
Cože?!

Než se vzali, byli spolu dlouho. Skvělí milenci, nejlepší přátelé, partneři, kteří byli pro mnohé vzorem.
Rozhodli se vzít a založit rodinu - každý z jejich okolí se těšil.
Když první těhotenství skončilo nezdarem a další se nedařilo, nějak se smířila, že navždycky zůstanou oni dva proti světu.
A pak se podařilo, úplně nečekaně. Ani nevěděla, jestli má radost. Ani nevěděla, jestli ho vůbec chce. Možná ho nechtěla. Ale nakonec si ho nechala.
Celé těhotenství pak byla šťastná a nadšená. Málem nepřežil porod...
A pak se celý svět sesypal jak domek z karet. Asi už v šestinedělí.
Možná si to zasloužila.

Chvíli zírá na lahvičku, kterou položila na kuchyňskou linku. Nic. Absolutně bez reakce. Ale to přece není možné. Kouzlo jasně a nezpochybnitelně konkretizovala, pro jistotu ho svázala s manželovými city k té druhé. Mělo by přece reagovat okamžitě! Ledaže... Ale ne, když se dospělý chlap chová jako pubertální holka na prvním rande, není to jen o pošimrání ega a plných koulích. Nějaké city tam prostě byly, ať si muž tvrdí, co chce.
Vezme lahvičku do nyní věčně studených prstů a lehce zatřese. Z vnitřku vyšlehne oslnivě oranžový záblesk, před oči jí vypálí kola. Chvíli nevidí a když ano, zhrozí se.

Možná, jen pro jistotu, by se měla někoho zeptat, jestli by to kouzlo nezkontroloval. Přece jen už nečarovala tak dlouho... A tenhle obor vážně není její šálek kávy! Ale pokoušeli by se ji odradit. Musí to zvládnout sama. Nedokázala snad poslední roky, že je samostatná, přesně jak chtěl? A nebylo to nakonec to, co mu chybělo? Ta její závislost? To pohlazení ega, když si nevěděla rady?
Kdepak, nikomu o tom neřekne. Ani holkám. Snažily by se jí v tom zabránit!
Opatrně vezme pinzetou vlas ze zkumavky, nacpe ho do křišťálové lahvičky a zalije lektvarem. Zamumlá zaklínadlo.
Děj se vůle její.

Kdyby o něj ta pitomá holka aspoň opravdu stála a nebrala ho jen jako vstupenku k lepší pozici v práci... To se dělá, motat hlavu ženatému chlapovi s malým děckem? V jaké realitě to žije?!
Nějaká rozhoďnožka nebude čerpat z plodů JEJÍ práce, vždyť bez ní by nikdy nebyl, kde dnes je.
Samozřejmě, v dnešní době jsou některé věci jako lampa pro můru. Třeba vlastní bydlení bez dluhů, hezké auto, značkové oblečení a voňavý slušný muž, který přispěchá na pomoc dívce v nouzi. Ví dobře, koho si vzala, takže tu druhou chápe. Ale!
Některé známosti jsou bezpečné. A jiné ne.

Za týden to nevydrží a podívá se mu do mobilu. Nechce, z předchozího vztahu dobře ví, jak to dopadá. Nechce se ptát na otázky, na něž ve skutečnosti NECHCE znát odpověď.
Kdo je Mirka? Co je jí kurva do mého dítěte? Proč posloucháš její rady, které ho můžou zabít?!
Manžel ji obejme a "všechno" přizná. Ukotví ji to. Miluje ho, co má dělat? Rozbít rodinu kvůli ničemu? Svěří se kamarádkám, ale je na sebe hrdá.
Za měsíc zjistí, že "všechno", co přiznal, byla jedna velká lež.
Trochu se zblázní. Projede telefon, počítače, účty. V autě najde vlasy. A vymyslí plán.

Myslí si, že je úplně blbá. Že jí po porodu vyměknul mozek. Stojí na schodech, pozoruje ho. Neví o ní, datluje do mobilu. Když se zeptá, komu píše, lže. Ještě pořád si ho váží, tak neřekne nic, jen smutně pokývá hlavou. Jejího smutku si nevšimne.
Pes na něj začíná reagovat podrážděně. Aspoň někdo se jí zastane.
Váží si ho, a tak nepátrá, i když se změnilo všechno. Zná ho skoro 20 let, tak dlouho ho miluje. Musí se aspoň někoho zeptat! Zavolá kamarádkám ze školy - obě je znají od dětství. Daly by za něj ruku do ohně... Spálily by se.

S manželkou je potíž. Je jako Bůh, nikdy ji nikdo z jeho kolegů a kolegyň neviděl, ale všichni věří, že existuje. Nikam nechce. Stará se o domácnost, o dítě, ale pak nemůže nikam jít. Reprezentovat. (Ne že by teď mohla reprezentovat)
60 let firmy? Sám. Vánoční večírek? Sám.
Může se někdo divit, že se opil?
Navíc ta vnitřní nespokojenost. To neukojené a neukojitelné EGO!
Mirka ho podpírala. Mirka ho chápe. V tichu pracovny, když si s ní píše. V teple ranním sluncem zalité ložnice, když jí posílá selfie, zatímco žena se věnuje někomu jinému. V zeleni zahrady, když potřebuje pochválit...

Šéfovat partě ženských není žádný med. Mluví, prakticky neustále, o všem a o všech. Dobré věci, špatné. Naučil se většinu toho vyfiltrovat, jinak by mu z toho kdákání a žabomyších válek praskla hlava. Všechny něco chtějí. Přidat peníze, ubrat práci. Všechny jsou stejné. Nakonec i ta doma. Jak bylo v práci? Co jste dneska dělali? Kdák, kdák. Ano, nemá jiné vyžití, než to robě, co je jako by mu z oka vypadlo, ale nemůže ho jednou nechat na pokoji? Nebo ho aspoň trochu ocenit? Pochválit?
A pak je tu ta hezká slečna, co k nim zrovna nastoupila. Zatím nezkažená, milá...