Stargate

Nerozuměl tomu.
Nebyli rodina ani přátelé, dokonce ani nepocházeli ze stejné planety, znali se jen pár týdnů, a přesto ho plukovník nevydal falešnému bohu, i přes reálnou hrozbu smrti.
Když se pak krčili v kráteru po výbuchu, nedalo mu to, aby se nezeptal.
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jsi mě nevydal Apophisovi, O´Neille?“
Plukovník se na něj udiveně zadíval.
„Takže dovol, abych ti v tom udělal jasno. Protože jsme teď tým, ve všech smyslech toho slova. A já nikdy nezradím člena svého týmu. Je ti to teď jasné?“
„Myslím, že ano…“
„Bezva. Protože nás čeká ještě spousta Goa´uldích zadků k nakopání.“

Tým SG-1 trvá po návratu z mise na okamžité poradě.
Dr. Jackson přispěchá s vytištěnou fotografií: „To je on!“
„Vysvětlíte mi konečně situaci?“ mračí se Hammond.
„Toho chlapa musíme zabít, než bude pozdě!“ reaguje rázně O´Neill.
„Dostali jsme se na budoucí verzi naší planety,“ chopí se slova Carterová. „A narazili jsme na strašnou zbraň…“
„Ta věc dokáže neuvěřitelně jednoduše ovládat masy lidí!“ rozhazuje rukama Dr. Jackson.
„A dohnat je až k sebevraždě,“ doplňuje Carterová. „Je to ta nejděsivější zbraň vyspělejší civilizace, se kterou jsme se dosud setkali.“
„Co je to?“ ptá se napjatě Hammond.
„Říkají tomu Facebook,“ odpoví vážně Teal´c.

"Vítejte, neznámí poutníci!" zvolala žena, oděna v řásnaté roucho.
Okolo ní shromáždění podobně odění zvolání opakovali.
"Zdravím," nedbale se cvrnkl do čepice Jack.
Daniel váhavě zamával nejbližším postavám.
"Ahoj..."
Sam a Teal'c mlčeli. Sam zrovna kontrolovala sondu a Teal'c... ten, protože to byl Teal'c.
"Jsme z planety Země a hledáme prostředky v boji proti goa'uldům," začal Daniel konverzaci.
"Jsme vyspělý národ," zašveholila žena, "a dáváme přednost civilizovanějším metodám boje, než jsou zbraně."
"Jako třeba?"
"Dohoda nebo úmluva."
***
Když utíkali zpátky k Bráně, letku jaffských stíhačů za zadky, O'Neill si nikoli poprvé pomyslel, že někdy jsou barbarské a zastaralé zbraně nejlepší.

Když jste procházeli Bránou, nikdy jste nevěděli, co vás čeká.
Jisté bylo, že se nevrátíte stejní, jací jste odešli.
Občas se někdo z nich nevrátil.
Zatím to vždycky bylo dočasné.
Daniel na to měl zvláštní patent - mizet a zase se objevovat.
Návraty byly příležitost k oslavě.
Jack přinesl pivo a suchý humor.
Saminým příspěvkem bylo dušené hovězí a pochopení.
Teal'c dorazil jako poslední, v ruce klec.
"Teal'cu, to je... pozorné, ale... moje alergie..." koktal rozpačitě Daniel.
"O'Neill říkal, že končetiny tohoto tvora zajišťují v kultuře Tau'ri štěstí," vysvětlil Teal'c. "Měl jsem za to, Danieli Jacksone, že živé zvíře bude mocnější."

Ze začátku zkoušel celou řadu způsobů vymývání mozku, ale vojáci byli příliš nestabilní. Poslušní, ale nestabilní. Začal tedy experimentovat se symbionty. Subjekty byly sice stabilní, ale spíše než armádu si pěstoval konkurenci. Trvalo to značnou dobu, ale nakonec svoji královnu přesvědčil ke spolupráci, aby svým potomkům předala jen pečlivě vybraný zlomek genetické paměti. I přesto však nejméně polovina subjektů nepřežila spojení se symbiontem, než celý proces doladil. Naštěstí měl přístup k řadě daleko pokročilejších technologií než kterýkoliv ze systémových vládců. Přesunul krystal na ovládacím panelu a stroj se pomalu zastavil.
Laboratorní pokus 213 otevřel oči.
„Kdo je tvůj pán?“
„Anubis.“

"Je hodně vysílená, můj pane. A tohle je její třináctá hostitelka. Sám víte, že se to nestává tak často, aby..." Odmlčel se.
"Dejte ji do sarkofágu." Řekl Ra, nejvyšší vládce soustavy a dodal: "Hathor bude žít. Pokud ne, mělo by ti být jasné, že bude následovat trest za zabití královny."
Mladý Jaffa sklonil zrak.
Ra odešel z místnosti.
Jaffa plaše pohlédl na mladou a krásnou ženu. Mohlo ji být sotva sedmnáct let. Její tělo leželo bezvládně. Na těle měla krev. Hostitelka se evidentně Hathor bránila. Nebo ji však pomoci, její osud byl rozhodnut. Už nebude dále žít. Bude královnou Hathor.

Nohy mu těžkly s každým krokem blíž k bráně. Projít skrz? Nepředstavitelné! Brána mu ji neuvěřitelně připomínala. Vzpomínal, jak pro to, aby ji spatřil překonával vzdálenost miliard světelných let. Jak pro to, aby mohl být chvilku s ní, cestoval přes půlku galaxie. A ona teď není. Připadal si tak zbytečný jako rozpadlý slaměný panák v poli tuřínů. A připadal si úplně stejně rozpadle. Rozbitě. Mrtvě. Nejradši by si to s ní vyměnil. Chtěl by být mrtvý, jen aby ona mohla zase žít.
"Sha're, má drahá ženo, chybíš mi."
"Danieli, jste v pořádku? Potřebujeme vás. Musíme už jít." řekla tiše Carterová.

Většina lidí tak nějak čekala, že ve chvíli, kdy plukovníka O'Neilla převelí do Washingtonu, něco se stane. Možná ne zrovna oslnivý výbuch s petardami, ale že mezi těmi dvěma cosi je, o tom si vykládaly i zlaté rybičky seržanta Harrimana.
Ve skutečnosti se nestalo vůbec nic. Těžko říct, jestli jim těch osm let tance mezi vejci přešlo do krve tak, že se nedokázali vymanit z bludného kruhu vlastních stop, ale bylo to tak.
Nic.
Frustrující.
„Víte,“ prohlásil Radek Zelenka „v češtině existuje takové slovo, které by je celkem vystihlo.“
Zachrčel ve své podivné mateřštině tři nevyslovitelné slabiky.
Znělo to přesně.

„No ty jsou!“ zvolal nebezpečně znějící hlas a očička vražedně zazářila. Ne, nebyl naštvaný a nechystal se nikoho uškrtit, byl Goa'uld. A měl radost.
„Poslední objev, můj pane. Transportní kruhy. Vynikající vynález, skvěle se hodí pro přesuny lidí i věcí a ohromně šetří palivo.“ Goa'uld spokojeně zapředl. Jeho služebník se instinktivně přikrčil. Ne, zas jenom Goa'uld.
„Máte je ve více barvách?“
„Jsou olověné, můj pane.“
„Máte je ve více barvách?“ Tentokrát byl jeho tón skutečně nepřátelský.
„Já... Asi. Zřejmě. Jsou olověné...“
„Zklamal jsi.“ Oči se mu skutečně vražedně zableskly.
„Udělám cokoli!“
Brzy se ve vzduchu rozplývaly kruhy v barvách duhy.

„…záběr na O’Conella, jak mizí a olověné kruhy se rozplynou. Major Parterová padá se srdcervoucím pláčem na kolena a Teal‘t drží v náručí bezvědomého doktora Packstona.“
Martin Lloyd se zazubil na SG1. „Tak, co říkáte?“
Teal’c pozvedl obočí.
„Ty transportní kruhy jsou z naquadahu. Nerozplývají se, seskládají se na platformu pod terénem. A, popravdě, nikdo z nás - tedy nich - by takhle na smrt plukovníka nereagoval,“ zaprotestovala Carterová.
„Majore, to byste nevyronila ani slzičku?“ Jack se zašklebil.
„Možná jednu, pane.“
Jack se samolibě uvelebil v křesle. „Ale máte pravdu, je blbost, jak tam…“
Martin svěsil ramena. Tohle přece vůbec není pointou!