DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Teddy.
James Sirius Potter seděl zkroucený v křesle a patou okopával područku.
„Al udělal svůj velkej coming out. Normálně přišel a řekl našim, že je gay. A oni ho objali a řekli, že ho milujou. Já čekal, že ho vyrazej z domu, že řeknou, že už není jejich syn…“
Zvedl podezřele lesklé oči.
„Přitom já se celý roky klepal, že když se to dozvěděj...“
„A?“
„Tak jsem jim to řekl. Jako o sobě.“
„Jamie?“
„Teddy… oni… vynadali mi, že je to Alův velkej den a že mu ho nemám brát. Normálně mi to neuvěřili.“

Spear of Praetoria se chystala na přechod do warpu, a magos explorátor v enginariu znepokojeně sledoval indikátor Gellerova pole.
„Tuhle cestu už nevydrží a určitě praskne,“ pomyslel si sklíčeně.
Pak se loď zachvěla pod náporem nereality a byli ve warpu.
Nějakou dobu všechno fungovalo hladce, a magos už začínal doufat, že by i tentokrát mohli vyváznout.
Znenadání se do lodi opřel silný warpový proud, který na moment přetížil Gellerovo pole. Světla v enginariu zablikala, a ozval se zlověstný tříštivý zvuk.
Z můstku hned přišla naléhavá žádost o hlášení stavu. „Gellerovo pole drží,“ reportoval magos, „ale tu žárovku budu muset vyměnit.“

Musí se začít zlehka. Jemně. Aby se nepolekal.
Zpracovávat ho s citem a dát mu čas, aby správně vyrostl a dozrál.
Nespěchat na něj a poskytnout mu přívětivé teplo a klid.
Věřit, že se za trpělivost a péči nakonec opravdu odvděčí tak, jak to umí jenom on.
A pak přijde ten okamžik, kdy je zapotřebí jednat rychle. Jde o vteřiny. Když se příliš omeškám tak se doslova rozteče do placky.
A pak se dívám přes skleněná dvířka trouby a mám chuť praštit do nich hlavou. Už zase jsem ho zapomněla naříznout.
Což znamená, že mi dneska chlebová kůrka nekontrolovaně praskne.

Před zimou se zavrtal do svého pelíšku. Snil o slunci, snil o oblacích, snil i o čmelácích bručících nad hlavou.
Když sešel sníh a první paprsky zesílily, začalo jej něco neklidně popohánět k probuzení.
Pomalinku se protahoval a rozkoukával kudy ven. Nejprve vystrčil jen špičku prstíčku. Potom pomaličku vysoukal ručky, jako by plaval prsa. Za ručkami se polehoučku vysouvala hlavička. Nenápadně, kousek po kousku. Nikdo si jej moc nevšímal.
Déšť jej opláchl a slunce zahřálo, čmelák nedaleko radostně zabručel. Krásně se napřímil a vystavil se světu. Dnes to bude!
Toho rána se zelená poupata přerodila v kouzelnou krásu spanilých tulipánů.

Sestra mu na dnešek uložila čtení Knihy Mrtvých.
Nechtělo se mu... Věděl, že pokud znovu najde odvahu vejít do Smrti, nevyhne se střetu.
Jestli ho k tomu Ellimere donutí, vyjde konečně najevo, že žádný Abhorsen není a nebude a Hráz si pro něj přijde! roztřásl se Sam a už se zvonců ani nedotkl.
Ponořit se do Smrti ho odjakživa děsilo...
Ledový proud - dravější než vody Ratterlinu - chňape po nohách a podráží je.
Samovi se rozklepala kolena... Tam, ve Smrti, čeká nekromant, aby ujařmil jeho duši.
Až praskne, že Knihu už měsíce neotevřel, všem dojde, k čemu byl dobrý princ Sameth.

Dneska přijde syn.
Dát se do pucu, aby na nic nepřišel.
Uklidit, jinak vynadá. Tobě už to nemyslí, mami.
Máslo - do ledničky. Kastrol - taky. Co je tohle? Aha, doklady. Do ledničky. Tohle špinavý - schovat za gauč. Ať to nevidí. Svetr do skříně. Boty do skříně. Tohleto - co to je - taky do skříně. Doklady - kde je mám? - taky přijdou do skříně. Ale kde jsou. Vždycky je mám tady, na stole, nejsou tady. Někdo je musel vzít, zavolám synovi, on mi pomůže. Ne, synovi ne. Zavolám Bertě. On by řekl, že už nemůžu být sama doma. Já nechci do ústavu. Nebo kam.

Trubec vcházel do ředitelny, v tváři zamyšlený výraz.
"Děje se něco?" Objal ho Kamzík.
"Mám předtuchu, že to dneska praskne." odpověděl Trubec zadumaně.
Kamzík ho ujistil, že to není možné. Sekretářka je pryč, stejně jako žáci a uklízečka už ve sborovně luxovala.
Trubec se ale jen tak ukonejšit nenechal.
Po dobu, co Kamzík vyřizoval účty školy, roztěkaně pokukoval ke dveřím.
Přerušil obětí, že prý něco zaslechl.
Kamzík ho umlčel polibkem a vysadil ho na jejich oblíbený stůl.
Ten náhle zapraskal a svezl se na zem. Kamzík líbnul Trubce na čelo.
"Vážně to prasklo," zkonstatoval a usmál se.
"Dlužíš mi stůl."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa pred predsedom neschovávaš.
- Neschovávam, však prečo by som sa mal? Veď predseda vôbec nič netuší.
- Jáj, Pištík môj, ale keď to praskne, tak z toho verá nebude mať radosť. A ja si veru myslím, že to dlho trvať nebude. Pozri, už sem zase mieri. Dobrýho zdravia predseda, a čože novýho nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem, ja vám donesiem. Vy by ste mali nosiť. Kde sa mlieko a oštiepke? A prečo sa Pištík za salašom schováva?

Muž v rouchu zvedl ruce.
„Děti moje. Láska boží nám dala tolik darů! Místo vděku ale mezi lidmi vyrostl vřed plný pýchy a sobectví. Dnes vřed zla praskne a jeho hnis se rozteče po celém světě! Boží trpělivost je u konce. Slyším hlas volající anděly zkázy, slyším, jak se otvírají brány smrti. My se nebojme, čeká nás věčná nirvána! Nejprve dejte kapsli dětem a pak polkněte sami… Pořádně mu otevřete pusu. Pomozte mu přece někdo. Výborně. Boží oheň vzplane, ale my už budeme v ráji.“
Do hodiny dřevo chaty praskalo v žáru plamenů. Po uhašení požáru odhalili hasiči desítky těl…

V den, kdy se dozvěděla, koupila květinu, jejíž název hned zapomněla, drahý exotický zázrak na křehkém stonku, nosila ji po městě, opatrně a něžně, usmívala se na kolemjdoucí a zdálo se jí, že se květina rozzáří pokaždé, když někdo prchavým zvednutím koutků odpoví.
Květina zvadla, ale tajemství nosila dál, něžně a opatrně, cítila se křehká a cítila se jako lvice, každá maličkost nabývala nečekaného smyslu, slova zněla jako píseň,
z drobných událostí tkala gobelín budoucích vzpomínek, svět byl čistý, obmytý očekáváním.
Večer prozrazení, víno a svíčky, zázračnost chvíle, dychtivost v očích, tajemství na rtech...
„A ty si to chceš nechat?!“